„Při domácí přípravě se občas náš obývák promění ve scénu divadla – hraju na violu, na dětské klávesy, mám okolo sebe rekvizity. A manžel pak musí s dětmi na procházku.“
Stela Chmelová (rozená Lekešová) je naše herečka, která je v Déčku od samého začátku, tedy patří do party zakládajících členů a bývalých spolužáků z VOŠ herecké… Na práci, rodinu, záliby a strasti se Stely ptala Kristýna Čepková.
Stelo, jak ty ses vlastně stala herečkou? Bylo to tvoje vysněné povolání už odmala nebo naopak vůbec?
Mám pocit, že to rozhodnutí přišlo až v maturitním ročníku na střední škole, kdy jsem se rozmýšlela, co budu dělat. Mě hrozně bavil dějepis, ale vlastně to asi nebylo na té úrovni, abych ho šla dál studovat. A hlavně jsem už během gymplu hrála v ochotnickém divadle, chodila jsem na dramaťák a vůbec jsem byla v tomto směru hodně aktivní. My jsme měli skvělého profesora na dějepis, který byl rád za každou iniciativu ze strany nás, studentů. Třeba říkal, že kdybychom chtěli, tak můžeme vymyslet nějakou scénku na probírané téma a v tom já jsem byla aktivní a občas jsem něco vymyslela. Asi mě vždycky bavilo se předvádět. No a říkala jsem si, proč to nezkusit, tak jsem si podala přihlášku na JAMU, kam jsem se nedostala, ale vzali mě na Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Takže nakonec hraju divadlo a to je to, co jsem chtěla.
Možná, kdyby ses tehdy na tu JAMU dostala, tak dneska jsi úplně jinde a ne tady v Déčku…
To je pravda, patrně bych nepoznala svého muže, nežila v krásné Praze a taky bych nepotkala své spolužáky a dnešní kolegy právě z D21.
Ty hraješ na – dle mého pozoruhodný a krásný – hudební nástroj, na violu. Ta není tolik obvyklá jako třeba housle. Jak ses k ní dostala?
Já jsem původně hrála na housle a v hudebce jsme měli komorní orchestr, kde ale bylo málo violistů, tak mi paní učitelka navrhla, jestli nechci zkusit violu, protože prý mám velké ruce a dlouhé prsty, takže bych se na to hodila. Mně to nevadilo, je to v podstatě stejné jako housle, jen jsou tam trochu jiné noty, jiný klíč a tak…
Co říkáš na vtipy o violistech, které jsou mezi muzikanty rozšířené?
Zasměju se jim…? (obě se smějí) No, ještě k tomu, proč jsem začala na violu. On ten komorní orchestr byl docela dobrý, houslistů bylo hodně a já jsem nebyla zase tak dobrá houslistka. Takže když jsem přešla na violu, měla jsem větší šanci se do orchestru dostat… (směje se)
Tys už během herecké kariéry vystudovala romistiku na Karlově univerzitě. Jak tě to napadlo a jsi s tímto oborem a s romskou kulturou ještě v kontaktu?
Moc nejsem a vlastně mě to mrzí. Ten obor jsem vystudovala v době, kdy tady u nás v divadle začalo víc lidí studovat ještě jiné obory a já jsem si řekla, že bych mohla taky něco zkusit, protože jsem si nebyla jistá, jestli mám divadlo dál dělat nebo ne. Ten obor jsem pak vystudovala a zjistila jsem, že bez divadla nechci být. A teď třeba rozumím romským písničkám… :-) Umím v tramvaji pohoršeným lidem vysvětlit, proč se tam najednou Romové hádají, zjistila jsem spoustu zajímavostí o jejich kultuře a byla v romských osadách.
Tvůj manžel, Peter Chmela, je divadelní a televizní nebo filmový režisér, někdejší umělecký šéf tohohle divadla a máte spolu dva krásné syny. Jak se vám daří skloubit své umělecké profese s rodičovstvím?
Někdy je to docela obtížné, i proto, že tady (v Praze, pozn. red.) ani jeden z nás nemá rodiče, kteří by nám mohli pomoct, protože žijí daleko, a i když se nám snaží pomáhat, ne vždycky to jde… Nicméně to nějak zvládáme, já pořád pracuju v divadle a Petr pořád dělá svou práci. Chtěla bych tímto moc poděkovat divadlu a kolegům, hercům i režisérům, že mi tady v uvozovkách trpí moje děti. Na druhou stranu musím říct, že naše děti už jsou natolik zvyklé, že ten divadelní provoz docela zvládají.
To musím potvrdit. Vaše děti patří i mezi divadelními dětmi k těm hodnějším.
Tahle doba může přinášet různé nejistoty, obavy, skepsi, špatnou náladu. Máš nějaký zaručený recept proti chmurám? Nebo jsi ten typ, co tím vůbec netrpí?
Trpím, musím říct, že jo… Dřív jsem cvičila jógu, to mi opravdu moc pomáhalo, ale teď na to nemám čas. Dál je to spánek. Dlouhý, vydatný spánek. No a občas si dát dobré víno nebo moravskou slivovici.
Ráda bych dodala, že Stela pochází z Moravy, konkrétně z Hodonína. A že má pravdu.
Stelo, tys převzala nebo spíš ještě i přebereš některé z rolí za Kristýnu Podzimkovou, která odešla na mateřskou dovolenou. Jaké to je najednou hrát roli, kterou jsi neměla možnost regulérně nazkoušet?
Zatím jsem tedy převzala jen jednu roli, je to role Kabaretiéra ve Válce s mloky. A musím říct, že přebírat roli po Kristýnce je šílené, protože ona je hrozně šikovná, talentovaná, takže jsem měla stažený zadek, abych v té roli byla aspoň trochu dobrá. Ale hrozně mě to bavilo.
Zatím jsem Válku s mloky hrála jen dvakrát a před pár diváky, protože už nastupovala druhá vlna epidemie a návštěvnost tím byla poznamenaná. Nicméně jsem si to užila a mám pocit, že mi to samotné zkoušení ani nechybělo. No, na druhou stranu jsem si to odžila doma. Já jsem se té role tak bála, že jsem doma nad tím trávila hrozně moc času a prosila jsem manžela, aby s dětmi odcházel na procházku a já měla doma klid. A protože se tam hraje na klavír, tak jsem si zkoušela písničky na dětských klávesách, hrála jsem na violu, taky jsem doma měla rekvizity, takže se mi obývák vlastně proměnil ve scénu našeho divadla. Tak snad se to vyplatilo. Každopádně mě ta role baví a to je důležité. :-)
Tvojí nejnovější rolí je Lakmé, tedy hlavní ženská postava Spalovače mrtvol. Jak se ti zkouší a jak ses s ní sžívala?
Teď už dobře, ale ze začátku jsem měla problém pochopit, jak může být a žít s takovým chlapem jako je pan Kopfrkingl. Říkala jsem si, jestli není psychicky narušená nebo tak. Ale teď vím, že to tak není. (směje se) Péťa (Petr Pochop, pozn. red.) hraje pana Kopfrkingla roztomile a není těžké být jím okouzlená… Takže v tomto směru jí snad už trochu rozumím… :-) A našla jsem si v inscenaci nějaké momenty, kdy Lakmé lehce vzdoruje změnám v chování svého muže, a to mě na tom baví. Z počátku jsem měla pocit, že je jen pouhou loutkou a pod silným vlivem manžela a z toho jsem byla trochu nervózní… Není to tak, takže paráda! A zpívám tam! Juch!
Máš nějaký vzkaz pro naše diváky, kteří teď nemůžou za námi do divadla a kterým je náš blog věnován především?
Prosím vás, až budete moct chodit do divadla a my pro vás budeme smět hrát, tak choďte. Budeme rádi! A nepropadejte chmurám! Máme teď aspoň možnost se zamyslet, třeba co ještě jiného můžeme dělat. V čem bychom mohli být užiteční. Já bych o divadlo přišla opravdu nerada, ale ani mně se tyto myšlenky nevyhýbají. A mám aspoň trochu víc času na svoji rodinu a za to jsem nesmírně vděčná.
