„Když přijde chmur, nepřebíjím ho. Patří to k životu. Teprve se svými bolestmi jsme celí.“
Herec Petr Pochop působí v D21 už od jeho založení. Ačkoli jeho cesta k herectví nebyla úplně přímá, má za sebou dnes už celou řadu pozoruhodných rolí. Vedle hraní navíc stíhá i učit. Na jeho zážitky z divadla a mnoho dalšího se ptala Kristýna Čepková.
V D21, tehdy ještě Malém vinohradském divadle, jsi od samého začátku a jsi jedním z jeho zakladatelů. Zahrál, hraješ a jistě ještě zahraješ si tu dost zásadních rolí. Je nějaká, na kterou vzpomínáš obzvlášť rád a proč?
To je těžká otázka. Proč zrovna na jednu roli vzpomínat víc, než na druhou? Dost možná v různých dnech svého pozemského života bych odpovídal na tuto otázku jinak. Velice mě zasáhla role Stefana Viziru, rumunského diplomata skutečně žijícího v období před, během a po druhé světové válce. V době pro Rumunsko tak obtížné. Tato postava byla ze hry stejnojmenného románu Svatojánská noc Mircei Eliady v textové úpravě a režii Jiřího Ondry. Byla to postava plná vnitřních úniků do představ. To mě samotného vracelo do mého dětství, kdy jsem často utíkal do svého vlastního světa. V tom textu bylo spousta filozofických myšlenek a přesahů. Vyprávěné to bylo krásně jazykem obrazů a živé muziky. Vzpomínám na Leonta ze Zimní pohádky, všichni jsme tenkrát byli dost mladí a téma žárlivosti jsme prožívali velice osobně. Často se ve vzpomínkách vracím k inscenaci Eriky Olahové: O zuřivém Kalmanovi a statečné Marce, kde jsem hrál cigánského otce Kalmana, který bil svoje ženské v rodině hlava nehlava. Fascinovala mě energie, s kterou se dala tato postava hrát. Nevím, jestli víc vzpomínám na tu srandu při zkoušení, díky skvělé herecké bandě, na ten improvizovaný způsob hledání textu, nebo na to pochopení odlišného způsobu myšlení romské mentality? Asi s láskou vzpomínám na to všechno dohromady. Co bych ale opravdu nerad opomněl je inscenace: Ten kůň nelže jedna a Ten kůň nelže dva – absurdní drama Egona Tobiáše. Tady bylo všechno tak jiné. Kůň učil Zdeňka Dočekala hrát na klavír. Bradalesku visel na věšáku a já? „Inu, taky jsem kdysi býval koněm.“ Při vyjmenovávání všech těch věcí nechci zapomenout ani na inscenaci Honzy Kačeny Luisa a Lotka. Hráli jsme se Stelou Chmelovou Lolo a Lulu. Tak obrovský pocit tvůrčí svobody jsem zažil snad jen tady. Myslím, že jsme byli se Stelou skvěle sehraní. Texty, které jsme postupně vyimprovizovávali a následně kodifikovali, prýštily někde z velikého nitra. Díky, Honzo Kačeno. Těch vzpomínek je hodně. Některé jsou mladinké a čekají na zdravý odstup a některé mají ten odstup tak vzdálený, že čekají na přiblížení.
Momentálně zkoušíš roli pana Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol. Říká se, že herec by měl umět svou postavu tzv. obhájit. Jak ti to šlo a jde právě s Karlem?
Je to prosté. Karel, tedy Roman má rád hudbu, do jisté míry estetično až výtvarno… To máme společné. Je člověkem formy, kterou svým chováním zhmotňuje. Znal jsem ve svém životě člověka, který si přál být takovým vybraným člověkem a svoje chování svému životu přizpůsoboval. Takže ačkoliv to na začátku jeho cesty bylo nesnesitelně šroubované chování, po letech se stalo pravdou a ten člověk už dneska vystupuje a žije takto opásán svou vymyšlenou formou. Znám tedy takového člověka a dokonale mi posloužil, jako předobraz k Romanu Kopfrkinglovi. Roman je člověk citlivý až jemný. Na konci se ukáže, že i jako pacient psychiatrie má vybrané chování. Hranice mezi šílenstvím a normalitou nevede po ostře viditelných hranicích. Je to součást našeho umění se ptát co je a není šílené a jednoznačných odpovědí se nám hercům často nedostává. Ne náhodou se o hercích říká, že jsou to blázni. A v běžném životě je téma šílenství nadčasovým, tedy nutně osobním. Vyprávím příběh Karla Kopfrkingla, očima Romana Kopfrkingla v prostředí Krematoria, jako černou, velice černou anekdotu. Není nic lepšího, než se smát vlastní ubohosti.
Kdysi jsem byl hrát s Václavem Martincem v Lucembursku. Na Hotelu jsme odevzdali pasy a čekali na vyřízení. V Lucembursku se mluví i francouzsky takže se po čase začalo z recepce ozývat: „Mesié Pošó, Mesié Pošó…“ Až po dlouhé době se chytil francouzsky mluvící Václav s tím že: „Péťo, to je pokoj pro tebe. Hahaha, oni tvoje jméno čtou, jako Pošó.“ Pro Lucemburský výlet už jsem byl definitivně „Pošó“. To mohlo být tak v roce 2005. Uplynulo mnoho vody. Tuto historku jsem vyprávěl na potkání a myslím, že francouzský nádech toho jména první zdehonestoval Honza Kačena, který si tak pod fousy občas řekl Počop, chytla se toho i Kristýna Podzimková a Michal Dudek a ti mě občas – z takové herecké lásky – popíchli oslovením „POČOP!!!“. Ale já slyším spíš na „mesijé Pošó…“ :-)
Co tě zaválo z rodné Jilemnice do Prahy? Bylo to studium herectví nebo ještě něco jiného?
Bylo to studium herectví. Bylo mi 25 let, měl jsem nejvyšší čas ještě něco zkusit. Herectví mě vábilo od puberty.
Kdy ses vlastně začal věnovat hraní?
To poprvé… Asi na základní škole, když jsem napodoboval Funese, Oldu Kaisera a všechny učitele. Byl jsem to, čemu se říká třídní šašek… Poprvé jsem uviděl hrát svého tátu v inscenaci Radůz a Mahulena, to už ale mluvíme o jiné hraní. Vnitřně jsem věděl, že mě to táhne do divadla. Přemlouval jsem tátu, aby mě vzal s sebou. Že budu hrát, byť třeba jen křoví. První role čerta byla v inscenaci Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe. Zažil jsem nádherné zkoušení své první opravdu velké role v jednoaktovce Adolfa Hoffmeistera Nevěsta, kde jsem hrál Harryho Whitea. Tam jsem se poprvé opravdu učil hrát. Režisér Zdeněk Karásek byl někdejším spolužákem Ivy Janžurové na DAMU, ale pro své vyznání byl v posledním roce studia dramaturgie odejit. Celý život se věnoval KRNAPu a lásku k divadlu a své znalosti vkládal do Jilemnických ochotníků. On mi v devadesátých letech ukázal, jak pracovat s emocí na jevišti tak, aby byla pravdivá.
Působení v divadle hrajícím (také) pro dětského diváka má svá specifika… Jaké to je hrát takříkajíc „ráno Ferdu a večer Macbetha“?
Je to náročné, často se divím, kde se ve mně ta energie ještě bere, protože velice často je mezitím buď zkouška, nebo mám v ZUŠce hodiny dramťáku, takže jen přebíhám z místa na místo, kde se pak dějou všechny ty věci. Ale když to člověk miluje, jde to samo. A zaplaťpánbůh, že hrajeme ráno Ferdu a večer Macbetha. Přináší to do naší práce obrovskou rozmanitost.
Řekla bych, že s dětským publikem to umíš. Máš s ním nějaký extrémní zážitek?
Ano, při frekvenci našeho hraní by to ani nebylo normální, kdyby se všechno dařilo bezchybně. Občas se prostě některé věci nepotkají. Hráli jsme Staré pověsti české. Je to představení, které jsme nejčastěji hráli v Praze, a pražský dětský divák se chová jinak, než jak jsme to jednou zažili v Jilemnici. Shodou okolností jsme byli v mé milované Jilemnici a hráli jsme mé milované „Pověsti“. Tyto dvě lásky se ovšem úplně minuly. Ba dokonce jedna, řekl bych, šla na jih, druhá na sever a vůbec se nepotkaly. Bylo to velice interaktivní představení. Kde například Libuši hrála vybraná dívka z publika. V Praze jsme byli zvyklí, že když se vybral žák, odehrál si námi zmanipulovaný part, trochu to v sále zašumělo, ale jinak bývala děcka pozorná. Jednak asi prožívala ten fakt, že by mohla být sama vybrána a jednak naše divadlo bylo co do počtu sedaček menší. V Jilemnici bylo přes tři sta dětí, z toho některá i na balkóně. Nejenom, že se děcka nebyla schopná utišit po první návštěvě prvního dětského herce, ale svůj nezájem o příběhy přibývajícími minutami marného představení ještě více stupňovali. Takže představení končilo v naprostém chaosu, kdy děti pištěly, vykřikovaly, polohlasně se bavily, občas nám něco hodily, kdy jsme se pak na jevišti i my polohlasně domluvili, že dáme poslední písničku a jedeme domů. Tu písničku jsme dozpívávali už za strašného křiku, kdy po nás děti házely tašky, svačiny a jiné podobné věci. Protože bylo představení na hraně s určitým druhem vulgarity ovšem pracující se zkušeností diváckou, který si buď domyslel to či ono sprosté, dokonáno bylo jest, že i učitelé byli proti nám a jen těžko jsme místní ředitelce kulturního stánku vysvětlovali, že u nás to patří mezi školní pecku a my jsme zde jen těžce nepochopení. Vše bylo marno. Když se to dělo, měl jsem dojem, že jsem v nějakém hodně špatném snění.
Jak je na tom tvůj syn Jonáš se sklony k divadlu, k hraní?
Doma nám hraje divadýlko. Opásá se pásky, vezme si rukavice, zpívá, tančí a hraje u toho na klavír a do toho vypráví příběh, nebo si jen tak hraje a říká tomu divadlo. Je to skvělý. I když myslím, že tohle je dětem obecně vlastní. Nepřeceňuju to, ani nepodceňuju. Děti mají obecně všechny talent k hraní. Je pak spousta mechanismů, které je k divadlu buď přivedou, nebo ve většině případů se to nestane. Já u Jonáše komediantství vidím. Vidím v něm sebe. Ale jestli se vydá stejným směrem, to si musí kluk rozhodnout sám. Bude-li chtít, budu mu pomáhat, co mi síly stačí…
Jak asi všichni vědí, léta učíš na Základní umělecké škole. Co to ale znamená, když je na našem divadelním fermanu napsáno „Péťa – babičky“?
Znamená to, že vedu v pátek Akademii umění a kultury pro seniory a mám hodinu herectví se spolkem, který si dnes říká „Pražské babči a Vláďa“. Máme za sebou už několik počinů např.: Záhořovo lože – Erben, Čapkovy Povídky, Apokryfy, autorskou hru: Štěstí… V současnosti nás covid odřízl od premiéry autorské hry Bohyně. Je to veliká radost pracovat s lidmi, kteří mají nad životem takový nadhled. Já se jim snažím přiblížit ten divadelní a oni mě ten svůj životní. Myslím, že herectví je z velké části o sebepoznání a sebepřijetí. Pak je tam pár technických dovedností, které se z velké části člověk může naučit. Hlavní motivací je však ten dopad sociální. Kdy lidé spolu sdílí a spoluvytváří jedno dílo. To je drží spolu. To je ten důvod, proč každý týden přicházejí a znovu a znovu se potýkají s texty. Jsou božské a u nás v divadle se vžily jako babičky, ačkoliv je s nimi i Vláďa.
Myslím, že to, co jsi právě popsal, lze aplikovat na divadlo obecně. Díky za to.
Co tvůj facebookový deník z léta a vůbec tvůj „návrat ke kořenům“? Musím říct, že to bylo krásné čtení. Co tě přimělo ho psát?
Mám ke psaní vztah. Fascinuje mě, co lze vyjádřit písmem. Můj návrat ke kořenům byl návrat k tomu prazákladnímu vaření jídla a starání se o plné pupky druhých, což je v dennodenním zápřahu stereotypní činnost. A návrat to byl i do místa mého dětství. Snažil jsem se sám pro sebe sdílet to další, co ještě člověka obklopuje, a spojit to do deníkové formy. Když jsem vedl v minulých letech dílny v Nové Pace, popisoval jsem touto formou to, co se na herecké dílně v Pace dělo – pro lidi, co tam chtěli být, ale z nějakého důvodu nemohli. Sám jsem si tím tříbil, co jsem všechno na hereckém kurzu vlastně zažil, co bylo pro mě důležité a co už méně. Na Benecku to nebyl kurz a tak mě vlastně zajímalo, jak dlouho si vystačím s tím, že ráno vstanu, půjdu běhat, připravovat snídaně atp. Došel jsem k tomu, že divadlo je plné idejí, ale být kuchařem někde na horské chatě, to je ideou samo o sobě.
Kdo ví, kam nás současná situace zavane – profesně i jinak.
Když už jsme u toho: Máš nějaký recept, jak zahnat chmury? Případně: jak nejraději relaxuješ?
Láskou. A když ten chmur přijde, nepřebíjím ho. Patří to k životu. Teprve se svými bolestmi jsme celí. Jednu věc vím, zatím žijeme v době, kdy lásku kterou vkládáš do druhých, dostává člověk zpátky. Velkou porci ovšem je dobré poslat taky sobě. Narcismus to není. Pokud člověk nezačne u vlastní sebeúcty a lásky, jen těžko mu půjde přetékat láskou, aby ji dal někomu dalšímu.
Odpočívám různě. Někdy potřebuji nedělat nic, nic, nic. Pak zase potřebuji hodně sportovat, jezdit na kole, bruslích, lyžích, hrát fotbal. Jezdit na koni, jet někam na výlet. Sednout si s kamarády a plkat a mlčet. A nebo maluju co mě zrovna napadne a nejlépe s Jonášem. To je moje světlo. Rodina. Bez nich bych byl půl. Ležíme v posteli a jsme.
Moc děkuju za rozhovor, jsem šťastná, že se známe.
