„Nejmíň vtipně si připadám, když vyprávím vtipy. Když si něco připravím, ať už je to vtip nebo nedej bože nějaká historka, tak to většinou dopadne špatně. A nevím, čím to je.“
Marek Zeman přišel do hereckého souboru Divadla D21 loni, ihned po dokončení Pražské konzervatoře, kde se při zkoušení absolventské inscenace Slyšet hlasy setkal s režisérem a uměleckým šéfem D21, Jakubem Šmídem. Do povědomí diváků se dostal díky roli v seriálu Horákovi, kde hrál nejmladšího syna, benjamínka celé rodiny Horákových. V Déčku je věkem sice také benjamínkem souboru, ale už je jeho nedílnou součástí. Na jeho pracovní i nepracovní život a na jeho vtípky, se Marka ptala Karolína Stellová.
Raději byste tenhle rozhovor slyšeli nebo viděli? Není problém! Pusťte si jeho záznam na našem youtube kanálu!
Marku, hned po svém příchodu do D21 jsi několik rolí přebral, takže jsi do toho takříkajíc skočil přímo po hlavě, další role si pak nazkoušel. Máš nějakou svojí oblíbenou?
To je těžká otázka. V tuhle chvíli je moje oblíbená role Razumichin ve Zločinu a trestu. Hraju tam s mým kamarádem a bývalým spolužákem Vojtou Hrabákem, tak možná proto. Ale hlavně mi ta role asi nejvíc sedí. Je taková odlehčující, na to, že je to Zločin a trest. Baví mě teď asi nejvíc. Ale samozřejmě moje srdcovka je Válka s mloky, protože to byla první věc, co jsem tady (v D21, pozn. red.) nazkoušel.
A ještě k tomu přezkušování – to je zrovna to, co úplně rád nemám. Takže asi žádná z těch rolí, co jsem přebral, se nestane mou oblíbenou. Přezkušování je pro mě nepříjemné. Mám totiž problémy s učením se textů. Většinou se učím texty jenom v průběhu zkoušení, je to pro mě nejjednodušší způsob. Nedokážu se na rozdíl od ostatních učit text jen tak na sucho, doma nebo někde v kavárně, což ostatní herci často dělají. Takže přezkušování je pro mě prostě peklo. Ale bohužel to s některými rolemi tak muselo být…
Na druhou stranu ti to ale přineslo najednou více rolí, než kdybys postupně zkoušel jenom nové.
To je pravda, ale jak říkám, bylo to něco za něco.
Je něco, co máš na zkoušení hodně rád nebo naopak něco, co ti hodně vadí?
Hodně vadí, to se asi tak říct úplně nedá. Ale zrovna třeba přezkušování… (smích) Ale to nebudeme brát do kolonky standardního zkoušení. Myslím, že není nic, co mi vadí. Mám radši, když já sám nemusím nic vymýšlet. Jsem přeci jenom taková loutka. Mám to vlastně rád. Když se říká, že herci jsou loutky, tak mně to nevadí, protože mi to přijde pro mě pohodlnější. (smích) Jsem tu přeci od toho – jsem tvárnej a dělám to, co se mi řekne.
Ale co mě baví – rozhodně legrace (Marek v této větě dikcí napodobil postavu Miliho z inscenace Spalovač mrtvol, pozn. red.) – tu já mám rád. Když se potkám na zkoušení po dlouhé době s někým, s kým jsem dlouho nepracoval, jako byl třeba Vojta Hrabák, tak to mě samozřejmě baví. A obecně se všemi z D21. Baví mě ten proces. Je to hrozně příjemná práce, když se člověk každý den vídá s příjemnými lidmi. Připadá mi, že je to vlastně něco jako letní tábor. Každý den se vídáš s ostatními, a to poměrně dlouhou dobu – měsíc, dva, někdy i trochu víc, a pak je premiéra a vlastně to skončí. Pak se sice občas vidíme na představeních, v divadle, ale v každém představení nejsme všichni a už je to jiné… Ale když se zkouší, tak se vidíme skoro každý den, vlastně jeho velkou část a děláme společně spoustu různých věcí. Soustředíme se a zkoušíme, což u mě teda moc často nestává… (smích) Nebo se dělá humor, ráno kafíčko, pokecáme a je to fakt příjemný proces. Zkrátka zkoušení já mám moc rád.
Nevím, jestli by všechno, co jsi řekl, rád slyšel třeba režisér Kuba Šmíd… (smích)
Musím uznat, že Kuba mi to často trpí – mojí nesoustředěnost, když to tak nazvu, a moje srandičky. Ale když na něm vidím, že už by rád pracoval, tak to se zvládnu na chvilku zklidnit a zkoušet. (smích)
Máš nějaký svůj herecký sen?
Hmm, to je otázka, která se často pokládá. Upřímně asi nemám, asi fakt ne.
Takže to bereš, jak to přijde?
Ono asi hodně lidí (herců pozn. red.) má nějaký sen – nějakou roli nebo hru. Ale já fakt ne. Já jsem otevřený všemu. Mně láká všechno a nejradši bych si i všechno vyzkoušel.
To vlastně dává smysl – jako mladý herec máš všechno před sebou.
Možná právě proto! Dokud jsem ještě mladý, tak si říkám, že se nebráním ničemu, než abych se upínal na jeden nějaký sen, který by se mi třeba ani nesplnil.
Co tvůj volný čas? Když zrovna nezkoušíš, nehraješ, tak čím trávíš svůj volný čas?
Volnýho času je málo – zkoušim, furt něco… (Marek napodobuje hlas udřeného herce vyššího věku, pozn. red.) Ne, mám hodně rád přírodu a výlety do přírody. Často chodíme – třeba na jednodenní čundry. Teď v neděli jsme zrovna byli na výletě v Jizerských horách, ušli jsme 31 km. Bohužel jsme ale moc nevychytali trasu, takže jsme se vraceli poslední tři hodiny po tmě v lese, což tedy nebylo úplně chytré. Ale bylo to super. Mám rád takové, řekněme, výpravy, které pořádáme s kámošema. V létě pak i vícedenní akce, kdy spíme v lese. Já jsem totiž rodilý Pražák a život v Praze, kterou mám tedy hodně rád, je takový jiný. Člověk si pak rád oddychne tím, že vypadne někam do přírody – ať už je to na víkend, na týden nebo jen na ten jeden den. To si pak obléknu péřovku, kanady a jdeme ujít nějaký kiláčky do lesa, to mám rád.
Taky mě baví sport – hodně chodíme hrát se sousedy basket. Můj soused má totiž asi d va metry a devět centimetrů nebo možná i víc – je to fakt strašně vysoký kluk. A ten právě basket hrával závodně, teď se k tomu vrátil, takže celý náš barák – všechny mladý kluky, co tam bydlíme – tahá na basket. A to mě začalo hodně bavit. I když v zimě je to trochu komplikovanější a ani do haly teď nejde jít.
Jinak toho ale moc není. I když, rád koukám na filmy, protože rád nic nedělám a ležím doma. (smích) U toho je super koukat na filmy a seriály. A potom hlavně miluju jídlo. To je další věc. A to nejenom konzumování, ale i vaření! Teď nedávno jsem si vyrobil domácí zmrzlinu a byla strašně dobrá. Je to úplně jednoduchý, stačí pár ingrediencí a je to super. Rád si občas uvařím a pak to i sním. Trochu problém ale je, že když už vařím, většinou toho neudělám jen jednu porcičku, ale trochu víc – třeba 2-4 porce a pak je samozřejmě stejně všechny sežeru. (smích) To je marný.
Tak to znamená, že musíš v divadle častěji hlásit, že doma vaříš a pozvat nás na večeři.
Asi bych měl… Ale já mám vždycky takový promyšlený plán, že si toho uvařím víc, řekněme kotel, a nechám si to na víc dní. Uvařím si, dám si to k večeři a vím, že druhý den, si to můžu dát k obědu. Případně když je doma spolubydlící, tak si může dát ten. No ale nedopadne to tak, většinou to prostě celé sním já a už večer. A pak je to samozřejmě problém…
Ale máš ten basket…
Zatím mi ve 22 letech funguje metabolismus, takže musím zaklepat, ale zatím dobrý. Ale bojím se, co se stane v budoucnu tímhle stylem… (smích)
Další otázka souvisí s tím, co už jsi o sobě řekl, ale je trochu na tělo…
Pojď do mě.
Kdy si připadáš nejvtipnější?
Těžko říct, asi když dávám rozhovory. (smích) Ne, dělám si legraci. Ale připadá mi vždycky vtipné dávat rozhovory, což se mi vlastně moc často nestává, takže je to pro mě takový zvláštní moment a připadám si při tom vtipně. Ale samozřejmě je rozdíl připadat si vtipně a k smíchu. Asi to musí posoudit jiní. Já si připadám vtipný, když se lidi smějou. A vlastně je mi docela jedno, jestli jim to připadá k smíchu nebo vtipný. Ale to, že se lidi baví, je pro mě důležité. Mám rád, když se lidi smějou. Proto, i když tady zkoušíme tituly jako Zločin a trest nebo Válka s mloky, Spalovač mrtvol, což jsou to vážná témata, za mě je potřeba to trochu odlehčit. Mám rád, když to můžu trochu vyšperkovat nějakým humorem. A většinou mi to prochází, v čemž je Kuba Šmíd super, protože mi to dovoluje.
Ale nejmíň vtipně si připadám, když vyprávím vtipy. Když si něco připravím, ať už je to vtip nebo nedej bože nějaká historka, tak to většinou dopadne špatně. A nevím, čím to je.
Dobře, na vtipy se tě ptát nebudu.
No, radši ne, vtip říkat nebudu.
Co znamená, když si dramaturgyně vezme na sebe pončo?
To je takový výhružný symbol od naší dramaturgyně Kristýny Čepkové. Vlastně ani nevím, jak to vzniklo… Myslím, že si jednou to pončo vzala na sebe a řekla, že je to její dramaturgické pončo. A my jsme se s Vojtou Hrabákem zděsili už jenom toho názvu. Kristýna si pak vždycky to pončo tak přehodí, jako šálu a jakmile to udělá, tak to je pak výhružka, že už moc zlobíme a že bychom se měli uklidnit a zasoustředit. Hlavně s Vojtou Hrabákem, se kterým při zkoušení často vznikaly prodlevy, protože jsme se společně snažili až moc dělat humor. A trochu jsme zlobili… Dramaturgické pončo bych tedy asi přirovnal k výhružce. Ale od Kristýnky to všechno bereme vždycky v pohodě a ani ona to nemyslí nijak špatně.
Je něco, co bys rád vzkázal našim divákům teď před Vánoci?
Rád bych samozřejmě popřál krásné a klidné Vánoce, šťastný nový rok. A ať už se to v dané situaci rozhodnou slavit jakkoli, tak ať si to hlavně užijí.
Ale těžko říct, protože tahle doba je hodně zvláštní. Mně samotnému to už také začíná lézt krkem – už tím, že nemůžu svobodně pracovat, že se nemůžu stýkat s rodinou. Dlouho jsem se radši neviděl s babičkou, protože ať už mám na tu nemoc názor jakýkoli, babičce je skoro 80 a mám k tomu respekt. Je to složité, člověk vlastně neví, co si o tom má myslet. Každý říká něco jiného, i odborníci. Já už fakt nevím a jsem celý zmatený.
Takže lidem přeju, ať nejsou moc zmatený, ať jsou klidný. A jak říkala moje babička: „Ať se na to už vyserou a normálně si ty Vánoce v kruhu rodinném nebo i s přáteli normálně užijou.“ Od babičky mě právě potěšilo, že když jsem jí říkal, že se o ní strachuju, že proto se s ní nechci moc vídat, tak mi říkala, že je jí to jedno, ale že na Vánoce prostě budeme spolu i kdyby měla umřít. Myslím si, že je to hezké gesto. Jestli máme žít rok nebo třeba i déle v takové izolaci, tak hlavně pro staré lidi je možná lepší, že si to ještě můžou užít s rodinou a být prostě v pohodě a žít normálně. A ne být zakopaní v zákopu. Tak to byl takový můj motivační slogan na závěr. (smích)
Díky za motivační slogan! Já ti přeju, ať si to s babičkou na Vánoce moc užijete a přeju to i našim divákům. A taky, Marku, děkuju za rozhovor.
Já taky děkuju a jdu se uložit k zimnímu spánku, mějte se!
