Herec Petr Pochop je v divadle od samého začátku. Je jedním z jeho zakladatelů a tudíž pamatuje hodně, i časy, kdy se ještě jmenovalo Malé vinohradské. Přečtěte si, jaká vzpomínka se mu v této souvislosti vybavila. Kdyby to nebyla taková realita, mohla by to být krásně napsaná povídka…
Vzpomínek na zakládání divadla je celá řada. První, která mi vytanula, se neváže ani tak k samotnému divadlu jako spíš k větě, kterou jsem pronesl na ulici roztřeseným hlasem a překotně vyšetřujícímu policistovi: „Já tady za rohem zakládám divadlo.“
Bylo nádherné dopoledne. Myslím, že to bylo pozdní jaro 2004. Nakoupil jsem dvě plné tašky jídla v několika obchodech na Vinohradech a s pocitem dobře vykonané práce, s takovým až tatínkovským pocitem zadostiučinění, jsem se vracel ulicí Belgickou k divadlu, kde měla za pár minut začít zkouška. Dýchal jsem z plných plic studený kousavý vzduch. Obloha byla vymetená. A najednou slyším zvláštní zvuk, který k běžným dopoledním zvukům ulice úplně nepatří… Křik ženy. Výkřiky ženy. V první chvíli mě napadlo, že na někoho přišla lechtivá chvilka a buď zapomněli zavřít okno, nebo mají rádi, když zvuky obcování sdílí společně s obcí svých spoluobčanů. Rozhlížel jsem se po oknech, odkud to jde a naplněn láskou, si říkal: „Podle těch zvuků je to teda vážně souboj, ten jí teda slušně nakládá. Ale co proti gustu žádný dišputát.“ V tom, asi padesát metrů přede mnou, vyběhl chlap z krámku, porazil reklamní plechovou tabuli a běžel přímo proti mně. Za ním se vyřítila prodavačka a začala řvát: „Zloděj, zloděj!!!“ Nebylo pochyb, ta prodavačka nevypadala jako někdo, kdo si něco vymýšlí. Rozbušilo se mi srdce. Vpravo stojí řada aut, tudy nepoběží. Běží přímo na mě. V tu chvíli se všechno jakoby zpomalilo. Přibíhá, je téměř na dosah, pokládám nákup, beru ho za klopy, prásk s chlapem o dům, prásk on se mnou, držím jej za batoh, držíme se jak v judu, vyvlíká se mi, běží dál, v ruce mám jeho batoh, to už z protější ulice běží další chlap, chytá jej za bundu i ta mu zůstává v ruce. Ale to už se kolem mne prohání chlap s ocelovou tyčí a snaží se zloděje dohnat. Otáčím se k paní prodavačce. Usedavě pláče, vymknutý kotník, je bosa, je v šoku. Okamžitě se ve mně budí mladý zdravotník. Paní prodavačka oči zalité slzami, s ukrajinským přízvukem přerývavě vypráví, jak ten mladík vešel, vytáhl na ni nůž, chtěl peníze, ona jich neměla dost, začali se prát, on ji povalil na zem, doplazila se až k zadnímu vchodu, tam se jí podařilo začít kopat a řvát. Ze schodů se ozvaly rychlé kroky. Útočník se lekl, popadl batoh a vyrazil na ulici, běžela za ním a dál to znáte.
Napijte se, sedněte si. Měla jsem ostří pod krkem. Vyhrožoval mi, že mě zabije. Nechtěla jsem umřít. Nemám víc peněz. Drž hubu kurvo, řval. Mám dceru, nechte mě. Neubližujte mi… Vzlyká, pláče.. Vyplačte se to vám pomůže. Promiňte… Měla jsem na krku nůž. Nezlobte se. To je v pořádku. Ticho a vzlykání. A zase ticho. Tady máte kapesník. A říkala jste, že máte dceru? Aha. Už je to pryč. Nebojte se, všechno bude dobré. Měl nůž. Pořád jsem myslela na dceru, že to nemůže přece teď skončit…Ticho, jen šoupající boty přecházející beze smyslu tam a sem. Šok se pomalu ztrácí. Dívám se do batohu a po zádech mi přejede mráz. Zavírám batoh. Můžeme dceři zavolat, jestli chcete? A co ta noha? Sedněte si sem. Dcera studuje, aha. Vrací se ten, co mu po mně strhnul bundu. „Podívejte, měl v bundě mobil a tady v batohu?“ „Hele,“ a vytahuje z batohu třiceticentimetrový kuchyňský nůž. Paní při pohledu na ostří znovu upadá do lehkého šoku. „Schovejte to hergot.“ Vrací se majitel domu, ten, co se kolem mě prohnal s ocelovou tyčí. „Volal jsem policii. Za chvilku jsou tady. Měla jste kliku paninko, že jsem byl zrovna doma. To byl strašnej řev. Popadl jsem to první, co jsem měl po ruce. Běžel jsem za ním až skoro na Pavlák, pak se mi ztratil. To je hrozný, čeho jsou lidi kvůli pár stovkám schopný. Napijte se ještě paní.
Dobrý den, Policie, tak co se tady stalo? Vyslechneme si paní a pak ty zbývající. A vyslechli paní a když se dostalo na mě, tak se vyšetřující policista zeptal jednoduchou otázkou: „A co vy tady vlastně děláte?“ A já odpověděl: „Já tady za rohem zakládám divadlo.“ A pak ještě mnoho dalších překotných vět. Když jsme se loučili, volala na mě paní: „Vy jste mě zachránil, vy tady budete mít doživotní slevu.“ „Ale prosím vás, to přece nestojí za řeč, to by udělal každej.“ Nakonec ho chytli. Pomohl jim k tomu jeho mobil, co ho nechal v té bundě. Paní byla se slevou neústupná. Mohl jsem se ohánět sebe víc mravními principy, vždycky mi něco odečetla. Málem jsem tam přestal chodit. Dneska už má krámek nového nájemce a já když jdu po Vinohradech a slyším bouřlivé hlasy z oken a že je to často, nejdřív se dívám po obchodech, jestli z nich zase někdo nevyběhne, jako tenkrát, když jsem zakládal divadlo. Totiž my.
