ROZHOVORY ZE ZAVŘENÉHO DIVADLA - KRISTÝNA ČEPKOVÁ

„Jsem kolektivní typ…“

 

Dnes volně navazujeme na minulý rozhovor. Tentokrát umělecký šéf Jakub Šmíd vyzpovídal naši kmenovou dramaturgyni Kristýnu Čepkovou, která s D21 průběžně spolupracuje od roku 2007 a od září 2020 se u nás zabydlela. Společně zatím pracovali na inscenacích Utrpení mladého Werthera, Zločin a trest a Spalovač mrtvol.

 

 

Tak já to vezmu popořádku. Právěže se mi to s tím spojováním ani moc nestává! Respektive, lidé z oboru to často vědí a nepřijde jim na tom nic zvláštního, nebo jsou to pamětníci mého táty, takže vzpomínají a baví se se mnou o něm… to mám moc ráda, zvláště pokud si byli osobně či profesně blízcí, protože to je prostě takový hezký kontakt. A pak je ta větší skupina, která to neví. Přičítají to shodě jmen, mate je ta přechýlená forma, taky nás třeba nezažili spolu atd. No a pak je ještě malá část veřejnosti, kteří mě neznají osobně, ale někde se toho dohmátli. A ti mi pak občas píšou. Někdy moc pěkně, dokonce jsem s některými “prověřenými” obdivovateli mého táty trochu v kontaktu. Mám ráda, když jdou trochu do hloubky, mají nakoukané třeba méně známé filmy a analyzují je. Nicméně se dá říct, že žiju z tohoto hlediska skoro v anonymitě, i proto, že dělám trochu jiný obor, že nejsem herečkou… a jsem za to ráda. 

A co se týče toho uměleckého prostředí, tak pokud to vůbec mohu posoudit nějak objektivně, tak bych řekla, že naše rodina nebyla tak úplně typicky umělecká. Spíš měla vždycky určitý žebříček hodnot, na jehož čelních příčkách bylo vzdělání, literatura, láska k hudbě, k umění. Moje mamka není úplně z uměleckého prostředí, i když k němu měla vždycky blízko a dobře mu rozumí. Mně přijde, že jsme žili docela obyčejně a táta byl kromě divadla stejně nejraději na chalupě, kde se snažil něco kutit „v dílně a na podzimku“, chodili jsme na výlety a tak. A výhoda, kterou mi toto jméno přineslo? Pozvánky na premiéry a možnost sedávat na přístavku v Činoherním klubu. To je moc fajn a díky za to.

 

Mám – jeho filmy. Tátu jsem bohužel neviděla nikdy naživo hrát divadlo, maximálně kousek zkoušky. To mě moc mrzí, ale tak to prostě je. Moc ráda se ale dívám na jeho filmy. Zvlášť proto, že mnohé jsou velmi dobré až výjimečné. A navíc, jak říkávám: „Kdo z dětí, které přišly o rodiče si ho může pustit tak často a v takovém detailu?“ Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, jsem loni třeba viděla Údolí včel – poprvé na filmovém plátně a ne na obrazovce. Krásný zážitek.

 

 

Určitě ano, ale spíš v té emocionální, motivační rovině. Když jsem si tuhle cestu zvolila, což bylo už na gymnáziu přes dramaťák, četbu a tak dále, tak jsem to posléze několikrát zase chtěla vzdát – s tím, že jsem si nevěřila, říkala jsem si, že mě na DAMU stejně nevezmou a kdesi cosi. Ale pak jsem si vždycky řekla, že by mi táta neprominul, kdybych něco vzdávala bez boje. Vždyť on taky bojoval! Navíc jsem měla pocit, že když budu u divadla, tak s ním, jako s bytostně divadelním člověkem, budu v takovém symbolickém kontaktu. Ta představa se mi líbila a jsem moc ráda, že se naplnila. 

 

Já jsem chtěla dělat dramaturgii od začátku. Myslím, že jsem byla jediná z ročníku, kdo to měl rozhodnuté takhle striktně, nebo možná ne, každopádně mezi námi bylo více zájemců o režii. Možná dramaturgie nevypadá tak záživně. Mně se ta profese ale hrozně líbila, protože jsem ráda četla, ráda jsem fabulovala různé příběhy a pitvala se ve věcech, v různých tématech a zároveň jsem milovala jeviště, divadelní praxi… tu jsem znala už z dramaťáku a ze studentského souboru, a zkrátka jsem chtěla „být u toho“. No a taky jsem si říkala, že je to profese, která by mi mohla sedět. Už proto, že je to týmová práce, nic pro sólisty, no a já jsem takový hodně kolektivní typ. 

 

 

Tehdy, na gymplu a pak i na DAMU, což bylo kolem roku 2006, jsem jednoznačně propadla kouzlu tvorby Švandova divadla. To jsem opravdu sledovala a dokonce jsem se tam nechala „zaměstnat“ jako uvaděčka, abych mohla vidět skoro každé představení. A co se týče osobností, určitě to byl můj obdivovaný bratranec Vladimír, skvělý divadelní dramaturg, později ředitel ústeckého Činoheráku, který mě nejdřív od divadla trochu odrazoval, ale myslím, že zároveň mě i povzbuzoval. Pokud mám říct další osobnosti, před DAMU i během ní, tak to byli profesoři Vostrý a Císař, koncem studií a dál pak ještě třeba režiséři David Radok a Radovan Lipus, to je takový můj vzor a má pro mě naprosto originální režijní rukopis. Také se mi líbily věci, které dělal Štěpán Pácl, vzpomínám na jeho inscenaci Království nebo Brand / Oheň. Ale těch lidí, kteří mě inspirovali a dodnes inspirují je mnohem více…

 

 

Už v dětství jsem se naučila, nebo to prostě mám v povaze, brát si z věcí vždycky to dobré nebo alespoň to lepší, a to horší spíš zahazovat. Sama nevím, kde jsem k tomu přišla. Takže jsem si z toho studia brala to, co mě zajímalo a připadalo mi podnětné. Pravdou je, že mi později přišlo trochu škoda, že se pracuje v každém ročníku stále na těch samých textech, na stejných úryvcích. Prostě „v prváku se dělá tenhle Čechov, Feydeau, pak ve druháku tahle část ze Shakespeara a hotovo…“ Trochu mě mrzí, že jsme si na scénické tvorbě (tak se jmenuje hlavní předmět) třeba nedali semestr autorských inscenací na aktuální témata. Tak to právě často měli (směrem k J.V.) tamhle na „alterně“. Nutno ovšem vzpomenout na čtvrtý ročník, kdy se nám s kolegou Adamem Rutem podařilo prosadit na poměry našeho ročníku nehorázný dramaturgický punk v podobě současné ruské grotesky od Jurije Klavdijeva s názvem Anna. Nakonec jsem o tom psala i diplomovou práci. Nicméně, abych to uzavřela, součástí umělecké výpovědi je zcela jistě určitá řemeslná zdatnost a tu nám ta škola, myslím si, dala. Hlavně ten poslední rok – vlastně regulérní sezóna v Divadle DISK. Proto velmi soucítím se současnými absolventy divadelních škol, kteří, zdá se, o toto důležité období právě přicházejí… 

 

 

Mít trpělivost vůči autorovi a dílu, vůči sobě a hlavně vůči procesu realizace, důležité je udržovat si odstup, i kdyby to mělo být trochu uměle. Jednoduše – třeba nebýt přítomný na úplně každé zkoušce, abych neměla stejné vidění jako režisér, ale dokázala přinést jiný pohled na věc, takzvaně čisté oko. Dramaturg by měl mít vášeň pro čtení, pro jazyk, literaturu a měl by mít radost z objevování. Dál jsou to také dovednosti, které člověk získává praxí, ať už na škole nebo bezprostředně po ní. Patří k nim schopnost smysluplně krátit text, tak aby mu to neuškodilo, umět interpretovat drama a dramatizovat prózu, ideálně třeba i sám něco psát, nemusí to být přímo hry, ale jakkoli se dobře vyjadřovat písmem. No a čím víc jazyků umí dramaturg, tím lépe. A určitě by měl člověk být obdařený schopností empatie a komunikace. Komunikuje se svým týmem, s textem a tedy jeho autorem a především pak prostřednictvím inscenace s divákem! 

 

 

Musím říct, že ano. Mám dojem, že poměrně často je tato profese až na pomezí amatérské psychoterapie… a neříkám, že jsem v tom bůhvíjak dobrá. I když komunikativní a empatická si myslím, že docela jsem. A jsem bytostný extrovert, což u dramaturga možná může být překvapující.

 

 

Musím říct, že často sahám po tužce a papíru, a to doslova. Do počítače píšu většinou až později. Jsem čtenář a jsem taky psavec. Ale neukotvený, nesystematický a nesebevědomý. Jsem založením chaotik, co má problém bez donucování dotahovat věci do konce. Mnohé poznámky se tak už asi nenávratně ztratily… ale čert ví, jestli to není dobře! Každopádně mám rozepsanou hru a pak takový text, mohla by to být povídka nebo novela. Mám to v hlavě už několik let, snad deset. Každopádně, ani o jednom nejsem natolik přesvědčená, abych to zatím dotáhla a natož zveřejnila… Mnohem raději tedy pro divadlo adaptuju dobré předlohy. Mantinely od autora jsou v tom pro mě vlastně osvobozující.

Co se režie týče, přišla jsem k ní tak trochu náhodou a dost ráda bych z toho nedělala více než jen výjimečnou záležitost. Rozhodně vám, režisérům nechci lézt do zelí! Na větší projekty, než jsem dělala dosud, tedy buď na pohádky nebo velmi komorní inscenace pro jednoho až dva herce založené na textu a na slově, si vůbec netroufám. Když to řeknu prostě, jsem mnohem silnější v interpretaci mizanscény než v jejím vymýšlení. Ostatně i od herců, které jsem režírovala jsem často slyšela, že „je na tom úplně vidět, že jsem dramaturg“. Jak to vlastně mysleli, to si musíme domyslet. (směje se)

 

 

 

Důležité je říct, že dramaturgie v podobě, v jaké ji chápeme u nás, vlastně vznikla z umělecké kritiky… 

Já jsem přesvědčena, že je hrozně důležitý způsob a forma, jakou to sdělení proběhne. I velmi nepříjemná připomínka se dá sdělit citlivě, s úctou a z toho se snažím vycházet. Samozřejmě, pokud jde o humor, tam naopak ráda přitvrdím. Mám při spolupráci docela štěstí na herce, které lze připomínkovat i pomocí nadsázky a vtipu… třeba tady v D21. Zdravím Máru Zemana, ten v tom vyloženě vyniká.

Jasně, dávat čistě negativní připomínky mi nedělá zrovna radost, ale je to nutné, jinak jen těžko může dojít ke zlepšení. Co je ale moje zásada, vždycky to musí jít přes režiséra. To je pro mě hlavní, ať už se vším souhlasím nebo ne. Samozřejmě se vyjádřím k věcem, které podle mě nefungují nebo jinak nesedí, ale to je tak asi všechno, co s tím můžu udělat. Hlavně ze začátku zkoušení, když se třeba tolik neznáme, vše s ním konzultuju a nikdy bych si nedovolila ho obcházet. Jak říká jedno takové divadelní moudro: „Někdo ten blázinec řídit musí.“ A měl by to v základu být jen jeden člověk.

 

 

Pro mě je dobré to divadlo, které dá divákovi silný zážitek, z mého pohledu především emocionální, nemám moc ráda divadlo, které mě nechá po citové stránce chladnou. Dále by mělo dopřát divákovi poznání… to řekla, myslím, Věra Chytilová anebo je jí to připisováno, v tom případě se omlouvám, ale ten citát zní v tom smyslu, že „kvalita člověka je přímo úměrná jeho touze po poznání.“ No, k tomu skoro není co dodat, zvlášť dneska. Divadlo by mělo být součástí lidské cesty za poznáním a dokáže promlouvat neskutečným množstvím jazyků. Divadlo by mělo diváka inspirovat, aby se zamyslel nebo použil vlastní fantazii, aby investoval do společného zážitku svůj rozum i cit. My dospělí máme oproti dětem nevýhodu, že vším tím balastem a starostmi trochu přicházíme o bezprostřednost a fantazii. A jestli si ji někdo dovedl uchránit, tak jsou to většinou umělci. Proto je naším úkolem probouzet ji zase v dalších lidech, kteří usedají do hlediště.

 

 

Ano, vlastně nemám jinou možnost než se sama snažit vcítit do diváka a do toho, co na to asi publikum bude říkat… snažím se přitom spoléhat na intuici a taky trochu na zkušenosti, o moc víc toho k dispozici nemám. No, ne vždycky se taky zadaří. Každopádně se dá říct, že se upřímně snažím využít svého nadšení pro věc, abych potěšila diváky. 

 

 

Mé mládí je relativní, ale jinak máš pravdu. A pokud se to dá trochu zjednodušit, protože jinak bychom tu byli opravdu dlouho, musím zmínit své téměř čtyřleté působení v kladenském divadle. To totiž, trochu paradoxně, zahrnuje oba tyto aspekty. Tam jsme se dotkli relativního úspěchu, kdy se pod vedením Honzy Krafky a Jardy Slánského povedlo přivést do divadla na tehdejší podmínky slušný počet staronových diváků a jejich divadlo jim po vleklé rekonstrukci symbolicky vrátit. Nicméně, protože to divadlo je asi „zakleté“, tak tato éra byla rámována naším nejednoduchým a s odstupem i problematickým příchodem do divadla a na konci zase odchodem z něj. Už o tom bylo řečeno hodně, nicméně problém podle mě tkví v samotné právní formě Městského divadla Kladno a naprosto přímém vlivu tamní radnice na jeho chod. Divadlo je odkázáno na momentální přízeň radnice. Jakmile dojde k výměně ve vedení města, prakticky ihned může dojít a také zpravidla dojde k výměně ve vedení divadla. Bylo to celé velmi osobně a politicky motivované, což tehdy vyústilo ve velkou nejistotu. A v tom se podle mě prostě špatně pracuje. S odstupem vidím tu situaci z více stran a úhlů pohledu a přijde mi to na jednu stranu osvobozující. Musím říct, že život mě poslední rok a půl, tedy od odchodu z Kladna učí nebýt si ničím jistá – podobně jako nás všechny současná situace. Nicméně na tuto zkušenost vděčně vzpomínám a děkuju za ni. A taky jsem teda hrozně splachovací, až se za to někdy stydím. Ostatní třeba ještě chodí a trápí se, takzvaně „na Ijáčka“ a já – už jsem zase „skákající Tygr“. 

 

 

Vstoupila jsem sem s velkou radostí a očekáváním. Ta nabídka mě strašně potěšila a pro mě byla z těch, které se neodmítají. Teď trochu vynechám současný covidový kontext, ačkoli je důležitý, ale mně se teď jedná o nějakou dlouhodobější práci a vizi. Čeho se tady dá dosáhnout? No, já jsem tu teď za poslední měsíce strávila asi nejvíce času, co kdy a jsem čím dál tím víc přesvědčená, že se dá dosáhnout takřka čehokoli. Že ty možnosti jsou sice nějak limitované provozně a ekonomicky (a patrně budou ještě víc), ale tam kde je vůle, nadšení a touha, tam je možné téměř všechno. To je totiž ta nejdůležitější složka. To přesvědčení. Vidím tu kolem sebe lidi, kteří prostě chtějí a udělají pro to, co budou moct… a není jim zatěžko tu trávit čas navíc. Třeba Lukáš Šolc je kromě hraní profesionální hasič a táta od rodiny, ale v sedm ráno po noční jde rovnou do divadla a od devíti do jedné zkouší pohádku. Respekt! A takových odhodlaných lidí je tu plný barák. Jsou tu, protože chtějí. Vnímám to jako požehnání. Chtít je předpoklad, bez kterého to prostě nejde. A věřím, že ten potenciál, který ještě stále vnímám jako nevyčerpaný, proměníme a budeme pokračovat a expandovat. Všemu navzdory. A pokud přijde krize, tak si myslím, že ne zevnitř. 

 

Tuhle otázku si, jako my všichni, kladu prakticky pořád. Pokud budu mluvit za sebe jako diváka, tedy člověka na druhé straně, musím říct, že co se streamovaných představení týče, už jsem trochu syta. Omlouvám se všem. Naopak jednoznačně vítám všechny auditivní záležitosti, rozhlasovky, rozhovory, reportáže, podcasty, ať tomu každý říká, jak chce. Moc se mi líbí třeba „maturitní videa“ a podcasty Městských divadel pražských, nebo ty monology, které společně natáčíte. Jak už jsem řekla, jsem člověk slova, textu, literatury, moc mě baví číst a také poslouchat, často dokonce i víc než dívat se. No a teď si teda hodně „ujíždím“ na Rádiu Kašpar. Myslím, že jejich vysílání snese srovnání s profesionálními nebo řekněme spíš s oficiálními rádii a vždycky z jeho poslechu dostanu lepší náladu. 

 

 

 

Tuhle minci jsem obracela v ruce mockrát a mockrát určitě ještě budu. Ale vždycky mi vyjde to stejné. Rozhodla jsem se správně. Divadlo ve mně bude vždycky důležitější než já v něm a dokud to takhle bude, bude mít pro mě smysl. Protože divadlo má smysl, když se dělá s láskou a pokorou, když oboustranně naplňuje. Divák to totiž pozná! On to možná ani neví, ale vycítí upřímnost i faleš. A já divadlo dělám k smrti ráda a moc o tom vlastně nepochybuju. Asi jsem fakt divná, ale prostě ne.