„Každý umělecký šéf by měl divadlu vtisknout něco ze sebe, vdechnout mu svoji vlastní poetiku. I když jsme se od dob mého předchůdce posunuli, jsme pořád v interpretaci hodně osobití a radikální.“
Další, koho jsme se rozhodli vyzpovídat, je náš umělecký šéf (už čtvrtou sezónu) a režisér Kuba Šmíd. Narodil se v roce 1984 v Olomouci, kde také vyrůstal a chodil na gymnázium, následně vystudoval herectví na JAMU a režii na FAMU. O kontextu jeho práce i tvorby Divadla D21 pod jeho vedením, si s ním povídala dramaturgyně Kristýna Čepková.
(Poznámka: Rozhovor jsme se rozhodli zaznamenat autenticky, tak, jak si povídali, a tím pádem takřka beze změn.)
My, co s tebou pracujeme a žijeme tady v D21 už to asi víme, ale naši diváci možná ne. Jak ses dostal k divadelní a filmové režii?
Než jsem vystudoval režii na FAMU pod vedením Věry Chytilové a Bohdana Slámy, tak jsem studoval herectví na JAMU a pak jsem byl dva roky v angažmá v Divadle Husa na provázku. Tehdy mě přijímal umělecký šéf Vladimír Morávek, což byla pro mě jedna z osobností, která mi ukázala, jak může být tvorba divadla uhrančivá. Druhé zásadní setkání mi pak přinesla tvorba inscenace Evangelium sv. Lukáše v režii J.A. Pitínského.
Když jsem odešel z „Provázku“ na FAMU, myslel jsem si, že divadlo opustím a že se budu věnovat pouze filmu a televizi. Ale zároveň jsem nepřestal jezdit do Chebu, do Ostravy, do Hradce dívat se, jak si vedou mí spolužáci z herectví, a hlavně jsem v Praze začal divadlo konzumovat ve velkém, když už jsem po večerech nehrál jako tomu bylo v angažmá v Brně.
Když přišla nabídka od Hanky Mathauserové stát se uměleckým šéfem D21, tak se to celé přirozeně zúročilo. Předtím jsem režíroval pár inscenací, nejvýraznější z nich asi byla Enquistova Noc tribádek v souboru 3D company, který hraje v Žižkovském divadle, kde jsem zažíval tu obrovskou energii a satisfakci, kterou mi divadlo může dát, a která je tolik rozdílná od filmové práce. U filmu se můžete nejvíc realizovat tvůrčím způsobem v čase před a po natáčení, samotné natáčení je boj s časem, počasím a realizačními těžkostmi. Divadlo vzniká tady a teď, žijete přítomností. Herci jsou procesu přítomni prakticky pořád, kdežto u filmu přichází na plac na velmi omezenou dobu. Nedá se tolik exprerimentovat, zkoušet, měnit… U filmu se taky zkouší, to je pravda, ale zdaleka ne tak intenzivně.
Na druhou stranu, u filmu mě baví možnost postprodukce, možnost vybrat si nejlepší záběr, a vůbec samotné záběrování – čímž vlastně režisér vede diváka. Film má také lepší prostředky, jak znázornit třeba plynutí času, není v něm třeba tolik mluvit a je možno se vyjadřovat pouze obrazem a zvukem.
V současné době se tak věnuji obému a myslím, že se to skvěle doplňuje.
Nedávno, když se ještě hrálo, jsme tě měli možnost vidět ve velmi rychlém, řekněme „covidovém“ záskoku za Libora Stacha ve tvé inscenaci KRÁL UBU. A musím říct, že tvůj výkon byl velice suverénní. Zeptám se přímo: Chybí ti herectví?
Herectví je pro mě uzavřená kapitola. Studium i ty následné dva roky v „Huse“ mi pomohly k mému osobnostnímu růstu. Herectví mi pomohlo dostat se do svobodomyslného prostředí a uvědomit si sama sebe. Ale nejsem takový ten bytostný herec, který touží stát na jevišti a být obdivován za své herecké výkony…
A co se týče toho záskoku, tak to byla výjimečná situace, silně excitovaná všudypřítomnou sílící epidemií koronaviru, kdy šlo každému o to, zachránit představení za každou cenu. Aby se prostě hrálo, všichni se semkli a společně jsme to zvládli… asi tak. Pro sebe to ale nepotřebuju. Daleko více mě zlákala režie.
Už když jsem byl na JAMU, tak jsem se hodně kamarádil s Honzou Kačenou a Pavlem Gejgušem, kteří režii a dramaturgii studovali, a záviděl jsem jim, že celý den můžou číst a pak chodí do školy, kde vedou zajímavé rozhovory se svými pedagogy, zatímco já musím běhat celý den někde po sále v teplákách.
A jak padla volba zrovna na filmovou režii na FAMU?
Po studiu herectví a dvou letech na „Provázku“ jsem si už uměl představit, jak bych režíroval divadlo. Ale svět filmu pro mě byl neprobádaný, bylo to něco, čemu jsem nerozuměl a přál jsem si se o něm dozvědět víc, takže mi přišlo logičtější vystudovat filmovou režii.
A to se ti také povedlo. Úspěšně jsi vystudoval a máš na kontě dva celovečerní filmy (Laputa a Na krátko), musím říct, že za mě jako diváka tedy dost výjimečné, plus tvůj krátkometrážní snímek Neplavci získal Českého lva za nejlepší studentský film… A v podstatě tě živí režijní práce v televizi. To prostředí už tedy znáš důkladně. Máš nějaký filmařský sen, něco, co by sis opravdu přál natočit?
Hodně mě láká současný trend minisérií. V tomto rozsahu je mnohem snazší jít do hloubky než u celovečerního filmu, který má zhruba dvě hodiny a tím pádem má i určité scenáristické limity. To bych si rád zkusil. A konkrétně mám sen natočit adaptaci jedné své oblíbené povídky od Jana Zábrany. Scénář už je hotový, ale odehrává se v 50. letech 20. století, takže je poměrně těžké sehnat prostředky na realizaci. Snad se to jednou podaří. Rád bych také více skloubil divadlo s filmem. Třeba v 60. letech tady taková tendence byla. Miluji Ester Krumbachovou a její realizace s Pavlem Juráčkem a s Jaromilem Jirešem. To by mě bavilo, o něco takového se pokusit!
Dokážeš se na film nebo třeba na minisérii dívat jako divák, tedy bez nějaké profesionální deformace?
Na filmech mě neohromuje, jak složité je bylo vytvořit z hlediska realizačního a technického. Zajímá mě, jak moc funkční je scénář. To si myslím, že je největší problém tuzemského filmu. Nemyslím si ale, že nemáme dobré scenáristy. Spíš jde o to, aby měli adekvátní podmínky k tvorbě a aby měli adekvátní podmínky i dramaturgové, kteří na tom s nimi mohou soustředěně pracovat.
Tady v divadle jsi režíroval pět inscenací řekněme „pro mladého a dospělého diváka“ a jednu pohádku. Dá se říct, že by ti nějaká z těch inscenací (nebo její téma) byla výrazně blízká?
Všechny jsou mi blízké. Já mám pocit, že v čase, kdy se věnuješ té konkrétní věci, tak právě to téma nejvíce řešíš a nejvíc se s tím ztotožňuješ. Pro mě je velkou výhodou, že se podílím na tvorbě dramaturgického plánu D21 a mohu si tudíž předem vybírat témata a tituly, které mi přijdou zajímavé a důležité. Potom mám pocit, že to, čemu se tady věnuju, tomu se věnovat mám a taky chci.
Jak bys pojmenoval poetiku a celkové vyznění tvorby Divadla D21?
Určitě je potřeba říci, že se jedná o divadlo generační, protože jeho základ tvoří vlastně jeden ročník absolventů VOŠ herecké. A kdo se k nim nabalil dál, to jsou lidi víceméně podobného myšlení a vnímání. Soubor tedy vznikl a dál se rozvíjí přirozeně, nikoliv uměle. Když se tady někdo osvědčil a chtěl, tak tady mohl zůstat. V důsledku toho tu panuje mimořádně přátelská až rodinná atmosféra. Ve srovnání s jinými divadly je to hodně znát. Odpadají takové ty „zaměstnanecké aspekty“. Nutno dodat, že ač tvoří stálý soubor, tak herci v D21 nejsou zaměstnáni, jsou tu pouze na smlouvu.
Další věcí je, že divácká základna tohoto divadla je velmi mladá, paradoxně dnes už mladší než my, kteří divadlo tvoříme. Velkou část té základny tvoří Klub mladého diváka a žáci a studenti okolních i jiných škol. Chodí sem ale i diváci, kteří jsou takzvaně věčně mladí. Pak jsou tu skalní fandové a taky lidé, kteří hledají v současném divadle alternativu.
Já bych ještě dodala, že je to i dobrý „startér“ pro lidi, co vlastně chtějí začít chodit do divadla, ale neví, kde začít… Ti ať se nebojí začít u nás, a to i vzhledem k velmi pestrému repertoáru. Jak je to tedy s tím směřováním, s poetikou divadla?
Tak ta rozhodně není konzervativní. Naopak. Když jsem do tohoto divadla přišel, bylo mnohem pankáčtější než je teď.
Každý umělecký šéf by měl divadlu vtisknout něco ze sebe, vdechnout mu svoji vlastní poetiku, a já nejsem takový pankáč jako můj předchůdce Jirka Ondra. Ale pořád jsme v interpretaci hodně osobití a radikální. To vychází i z omezených prostředků divadla. Nemůžeme tady pracovat s velkou scénografií, s velkými efekty, nemáme tahy a další vybavení, do inscenace v podstatě nemůžeš obsadit více než šest herců a podobně. Ale zároveň může v takových podmínkách vzniknout úplně rovnocenný a hodnotný jevištní tvar.
K tomu mám jen malou poznámku. Někdo z mých známých, kdo byl, tuším, na UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA, byl přesvědčen, že ta scéna je celá kompletně vyrobená a postavená. Základní obvodové stěny našeho sálu na něj působily natolik autenticky, že je paradoxně považoval za perfektní dekoraci… čímž chci ale říct, že to prostě funguje a možná je lepší dobře „obehrát“ něco reálného než to nějak kašírovat.
To říkám tvůrcům, kteří tu třeba pracují poprvé. Aby využili toho, co je, a nesnažili se to skrývat.
Říká se, že jsou divadla, do jejichž souborů je těžké zapadnout. Jak je na tom podle tebe D21?
Myslím si, že nově příchozí musí být od přírody trochu zálesák, protože velkého servisu nebo komfortu se tady člověk nedočká. Dočká se ale velké svobody, velké rovnosti a volnosti. Pokud je člověk otevřený jako osobnost i otevřený různým přístupům k činohře a k divadlu vůbec, tak mu tady bude dobře a rozhodně mu tady nebude nikdo házet klacky pod nohy, nesetká se tu s řevnivostí. Nikdo mu třeba nebude v zákulisí chystat hrnek louhu, aby se napil a ztratil hlas.
(Směje se). Tak tohle tam musí zaznít! Hned jsem si představila, jak si zrovna naši herci navzájem chystají louh… Ne, je pravda, že tady nepanuje žádná soutěž, ale zároveň to není ani taková ta sekta.
No, určitě tu nejsou žádné herecké primadony nebo se tu nesetkáš s poučováním, s klišé o divadle, a když tak jedině v humoru… Asi to bude tím, že to divadlo vzniklo opravdu na koleně. Že si ho ti lidé původně sami vytvořili. Asi se v té, už skoro osmnáctileté, historii divadla našli herci nebo tvůrci, kteří sem takzvaně nezapadli, ale mnohem víc lidí sem zapadlo dobře. V poslední době třeba Marek Zeman, který je k tomu trochu předurčený už tím, že působí ryze a je sangvinik.
To je pravda. Zdravíme Máru! (Který se mimochodem narodil ve stejný den jako Kuba.)
Mám předposlední otázku. Jaké by mělo být směřování D21 do budoucna, řekněme v době tzv. „bez covidu“, tedy ze současného hlediska v ideálním případě.
Jako hlavní cíl jsem si vytyčil dostat divadlo do obecného povědomí. Aby se vědělo, že je to divadlo, které má svou poetiku, svůj „ksicht“, divadlo, které má co říct a ví co chce. Divadlo, které je vidět na festivalech – což se před nástupem koronaviru začalo dařit (Král Ubu na Dream Factory, Zločin a trest na Čekání na Václava, atp.). Rád bych, abychom se nedrželi zkrátka. Moc by se mi líbilo, kdyby na podkladě divadla vznikla platforma, kde budou mladí – a nejen mladí – lidé rádi trávit svůj čas. A aby vznikaly nejen výrazné interpretační inscenace klasických titulů, ale také inscenace autorské, které budou zpracovávat aktuální témata nebo naopak zajímavá témata z historie, která mají smysl a přesah. A že třeba díky tomu získáme novou část publika. V důsledku se zvnějšku, díky divákům i mladým hercům a režisérům, kteří u nás třeba budou začínat, bude divadlo oživovat, omlazovat a obohacovat. Zároveň ale bude mít pořád kontinuitu.
A jak to vidíš tzv. „po covidu“? Jaké jsou podle tebe vyhlídky do budoucna?
Ač bych si tuto zkušenost spíše rád odpustil, je zajímavé sledovat, jak ta epidemie a potýkání lidstva s ní probíhá v praxi. Když člověk slyšel o nějakých krizových událostech, které už proběhly v minulosti, udělal si na danou věc jasný názor. Jednoduše proto, že ji mohl vnímat z odstupu.
Teď má naše generace poprvé možnost prožít, jak moc je krize proměnlivá. Jak to na začátku lidi pohnulo k neuvěřitelné solidaritě, pak jsme o tom hovořili také tak, že konečně máme čas na odpočinek, potom přišlo euforické léto, kdy jsme si mysleli, že to máme za sebou… a pak přišel podzim, kdy jsme zjistili, že je to zpátky a jak těžké až nereálné je třeba udržet divadelní provoz, protože narážíme na neskutečné překážky. A je také zajímavé vidět, jak funguje lidská psychika v čase. Je těžké být celou dobu pevný a myslet pozitivně, taky to časem člověka začne ubíjet, třeba jen to, že se už pomalu nemluví o ničem jiném, navíc jinak se to všechno vnímá na jaře a jinak v zimě…
Máme možnost uvědomění si širších souvislostí i dříve skrytých mechanismů, které ta krize odhalila. Už „před covidem“ tu bylo silné volání po občanské společnosti a já si myslím, že to je do budoucna nutná cesta. Budeme se muset postavit sami za sebe.
No, jsem zkrátka zvědav, jak nás to změní.
Tak to byla dobrá myšlenka na závěr… a musím říct, že se s ní ztotožňuju.
