ROZHOVORY ZE ZAVŘENÉHO DIVADLA - JAKUB VAŠÍČEK A TOMÁŠ JARKOVSKÝ
SPECIÁLNĚ K PREMIÉŘE INSCENACE EMIL ČILI O HÁCHOVI!
„Inscenace jsou od toho, aby otázky kladly, ne aby na ně odpovídaly.“
S Kubou a Tomášem už se mohli diváci D21 setkat v podobě jejich autorské inscenace Cloud, která měla premiéru téměř před třemi lety. Jinak jsou uměleckým vedením Divadla Drak a také bývalými spolužáky z Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU (absolvovali shodou okolností inscenací Fuksova Spalovače mrtvol a jednalo se o českou divadelní premiéru tohoto titulu). Jako tandem režisér – autor/dramaturg hostují třeba v Minoru, v Malém divadle v Českých Budějovicích nebo plzeňské Alfě. Teď u nás v Déčku zkoušejí inscenaci EMIL ČILI O HÁCHOVI, která jde do generálek…
Jak se zrodil prvotní nápad zvolit doktora Emila Háchu jako téma autorské inscenace? Kdo z vás tu myšlenku vyslovil jako první?
Kuba: Tomáš.
Tomáš: My jsme totiž původně řešili jiné téma, které mělo nějak rozvíjet naši minulou inscenaci tady v D21 – Cloud, ale z důvodů odkladu to nějak přestalo být aktuální, pak jste přišli s tím tématem sezóny (Sezóna 2020/2021 má v D21 podtitul „Zemský ráj to napohled“, pozn. aut.) a z toho to vyplynulo. Já už jsem teda s Háchou Kubu otravoval dřív, když jsme v Alfě zkoušeli inscenaci Kde domov můj?. Háchův osud mi vždycky připadal zajímavý, právě v tom nejednoznačném pohledu na něj.
Co znamená název inscenace, respektive, odkazuje nějak třeba ke spisu J. J. Rousseaua „Emil čili o výchově“? Nebo vůbec?
Kuba: Ten název se rodil docela dlouho, nějak jsme nevěděli, co s ním. Z původního názvu „Emile Hácha Emile“ naštěstí sešlo, protože teď vidím, že by to té výsledné inscenaci asi vůbec neodpovídalo a jsem šťastný za ten současný název. Snažili jsme se najít něco, co by bylo úderné a mělo přesah někam jinam. K Rousseauovi to odkazuje spíš formálně.
Tomáš: Primárně jsme chtěli, aby to bylo o Háchovi jako o člověku, proto je tam trochu familiérně použité to křestní jméno Emil. Taky nám šlo o to, aby název vysílal nějakou zprávu, že to nebude zatěžkané nebo patetické…
Kuba: Důležité tam je to „o“ – „O Háchovi“. Nesnažíme se o dramatický životopis nebo o portrét jako je třeba televizní film s Rudolfem Hrušínským Noc rozhodnutí, což byl mimochodem jeho poslední film a dochází tam k takovému až splynutí s postavou… Spíš nám jde o to, co o Háchovi říkali a jak o něm smýšleli jiní, samozřejmě v nějakém kontextu. Pohlížíme na něj s odstupem, setkáte se s tak trochu brechtovským způsobem vyprávění.
Tomáš: Co se týče Rousseaua, tak tomu se prostě tehdy podařilo vymyslet dobrý název, který jsme s gustem vykradli. (směje se)
V čem spatřujete největší úskalí umělecké výpovědi o reálné (historické) osobnosti?
Kuba: Asi je nejtěžší až lékárnicky přesně vyvažovat podání těch informací, které potřebuješ lidem sdělit a pak to, co bys chtěl inscenací říct, kdyby ses mohl vyjádřit úplně svobodně, kdyby třeba diváci všechna ta fakta už předem znali… Nějakým způsobem se k nim ale musí ty informace dostat, takže jde o to, hledat pokud možno zábavné záminky a způsoby, jak to udělat. Nemůže to být jen informativní. Ale protože naše inscenace není čistě životopisná, je potřeba nějaké věci pro její pochopení vědět.
Tomáš: Mně je trochu jedno, jestli lidi všechno pochopí a kolik informací se jim podaří předat. Podle mě to může mluvit samo za sebe už v těch protichůdných situacích. Jde i o intuici, dojem, ne jen o racionální vnímání. Vzhledem k tomu, že se zabýváme reálně žijícími postavami, důležité je nelhat. Nepřibarvovat si věci narůžovo, ale ani nikomu neubližovat. Samozřejmě, je to divadlo, takže něco si dotváříme. Nechceme být úplně doslovní.
Jakub: Přesto tam hodně informací kolem Emila Háchy zazní, jde jen o to najít způsob jak. Pořád, myslím si, vítězí situace nad „zprávami“.
Ta inscenace je podle mě mimo jiné velmi vtipná. Je těžké podívat se na tak tragický osud s humorem, popřípadě odkud brát?
Tomáš: Na nic není snazší podívat se s humorem než na tragický osud!
Kuba: Sám Emil Hácha tomu nahrává, protože to byl člověk, který humorem a sebeironií dost oplýval. Do té inscenace se to možná nakonec nedostalo v takové míře, ale několik situací, které na to poukazují, tam je. Nevešel se nám tam například fakt, že s chutí sbíral protektorátní vtipy sám o sobě… Ale jsem rád, že tam máme třeba ten moment s Moravcem, kdy se tomu sám Petr Reif jako Hácha rozesměje. On je to celkově takový náš způsob práce. Mně nikdy moc nezajímala komedie, protože tam už vtipy vymyslel někdo jiný, jako spíš dělat si srandu z tragédií, abych si ty vtipy mohl vymýšlet sám.
Co pro vás bylo nejužitečnějším nebo nejzajímavějším zdrojem informací a inspirace při tvorbě textu, který vznikal během zkoušek?
Tomáš: Jednoznačně kniha Víta Machálka Prezident lidskosti. Bez té knížky by asi naše inscenace nikdy nevznikla.
Kuba: Zajímavý sekundární zdroj jsou paměti Josefa Klimenta, který patřil mezi Háchovy spolupracovníky… Některé jeho postřehy působí jako z jiného vesmíru a v mnohém byl velmi razantní. Necitujeme ho tam moc doslovně, ale inspiroval nás.
(Následuje velmi zajímavá, plodná, ale částečně nesdělitelná debata na téma „ideologie a doktrinalismus“. Doporučujeme v budoucnu dorazit na představení, tvůrce inscenace si po něm ideálně odchytit a na toto téma se doptat. Popřípadě si můžete přečíst obě zmíněné publikace. – pozn. aut.).
… důležité je, že Hácha sám se potýkal se dvěma – těmi nejzrůdnějšími ideologiemi až doktrínami. V naší inscenaci se v jednu chvíli ocitne dokonce mezi třemi „tábory“. Řekněme „mezi Londýnem, Berlínem a Moskvou“…
Tomáš: Trochu díky těm Klimentovým pamětem vlastně vznikla i postava „univerzálního tajemníka“, tedy úředníka v tom nejlepším smyslu, kterého hraje Petr Reif – mimo jiné. Je to takový „pan kancelář“, vzdělaný člověk, se smyslem pro humor, hodně racionální… Jako byli příslušníci té takzvané Háchovy kliky, které se taky říkalo „docentská mafie“, protože všichni byli docenty práv, členy správního soudu a později také prezidentské kanceláře. S nadsázkou by se dalo říct, že to byli lidé z podobného těsta.
Kuba: Lidi mají tendenci vnímat úředníky nějak negativně, ale to je chyba. Úředníci přece nejsou všichni stejní. Jen je jejich obraz devalvován, podobně jako třeba obraz politiků… Ale tihle úředníci, o kterých mluvíme my, dělali svou práci poctivě, velmi důkladně a s nejlepším vědomím a svědomím.
Zjistili jste během práce na inscenaci nebo v rámci příprav něco, co jste o Emilu Háchovi třeba nevěděli nebo něco, co vás vyloženě překvapilo?
Kuba: Mě dostalo, že Emil Hácha zemřel 27. června, ve stejný den jako Milada Horáková, přesně pět let před ní, na stejném místě… A jak říkáme v inscenaci: „Náhoda? Nemyslím si…“ To je taková moje antibolševická vsuvka.
Jak jste dospěli k hereckému obsazení? (Hana a Ivana se vám zjevně „osvědčily“ už v inscenaci CLOUD…)
Kuba: Je to tak. A neboť Míša Dudek už v divadle není, tak nemůže být CLOUD revival.
S Petrem Reifem jsme už spolupracovali v Minoru na inscenaci Jak kohouti obarvili svět, což byly disidentské pohádky a on tam byl úplně famózní. Od té doby se nám nějak nedařilo se s ním znova pracovně potkat. A já jsem toužil s ním zase něco dělat, tak teď se to povedlo.
Tomáš: Popravdě, my většinou dáme dohromady obsazení a podle toho teprve vlastně tvoříme ty postavy, z toho teprve vycházíme, když píšeme text.
No a s Čámou (Daniel Čámský, hudebník a herec, pozn. aut.) spolupracujete pravidelně…
Kuba: Ano. I přes negativní zkušenosti v tom pokračujeme…
(všeobecný smích)
Kuba: My tam máme takovou jednu básničku a věděli jsme od začátku, že ji prostě musí říkat Čáma.
Tomáš: No a taky je tam ta základní úvaha na začátku zkoušení, s kým by nám bylo zábavný trávit těch šest neděl…
Co vy a debaty s diváky po představení?
Kuba: No v inscenaci Gagarin! jsme ji třeba měli přímo veprostřed, uvnitř představení a fungovalo to. „Teď se ptejte, na co chcete.“ A fakt se ptaj! Ale často na takové sviňárny. „Jak se jmenujou vaše dcery, pane Gagarine?“ nebo „Jak je to ve vesmíru s čůráním?“
Tomáš: Nejlepší je, když to nějak přirozeně vyplyne z toho představení.
Myslíte si, že jste sami pro sebe našli odpověď na to, proč zrovna Háchu český národ nazval „zrádcem“, když mnoha jiným leccos odpustil a nad ledasčím přimhouřil oko či obě oči…?
Kuba: Pro mě je bohužel odpověď na všechny ty otázky spojená s tím, co žijeme právě tady a teď. S poslancem Volným, který se pere v parlamentu… s tím, co se tady všechno děje. A to nás dovedlo k použití té básně od Ivana Diviše do inscenace. Jsme „Súdán, Zambezi a Tolwu“ – a to je moment, kdy já se nejvíc stydím a dávám hlavu do dlaní. Ta odpověď se ke mně dostala teda z úplně jiné strany, než jsem čekal…
Tomáš: Já si tohle vůbec nemyslím a ten rozpor mezi námi mi hrozně vyhovuje. Je to dobře, když jeden z nás to režíruje, druhej píše… Ačkoli ten moment ohledně „Súdánu“… ten mě taky vzrušuje. Myslím, že je tam ve správný moment, že tne do živého. Každopádně, inscenace jsou od toho, aby otázky kladly, ne aby na ně odpovídaly.
Děkujeme za rozhovor.
