„…život nám stačí tak dlouhý, jak je. Záleží jen na nás, jak ho naplníme.“
Hasan Zahirović pochází z Bosny a Hercegoviny, v České republice žije od roku 2006. Působí jako herec, překladatel, publicista, průvodce a vysokoškolský pedagog – někdy se o něm dočteme, že je také dramaturg – u toho bych se posléze ráda zastavila.
Pro mě je Hasan obrovsky inspirativní osobností, kamarádem, a především jedním z největších znalců české a československé literatury, o které toho ví víc – a četl toho víc – než mnozí z nás. A samozřejmě – Hasan je členem souboru Divadla D21.
Rádi byste tenhle rozhovor raději slyšeli nebo viděli? Není problém! Pusťte si jeho záznam na našem youtube kanálu!
Hasane, ahoj. Zdravím do Karlových Varů. Od kterého roku působíš jako herec v Déčku? Která inscenace byla tvoje první?
Byl to Büchnerův VOJCEK (Projekt Vojcek) v režii Jiřího Ondry. Takový krásný začátek! Někdy v roce 2016, nebo na konci roku 2015 přišel Jirka Ondra, jako umělecký šéf, s celým týmem, do Čapkovy vily, kde jsem zrovna provázel. Oni totiž zamýšleli původně inscenovat něco čapkovského. K tomu nakonec nedošlo, ale volali mi a Jiří Ondra mi řekl, že jestli budu hrát Doktora ve Vojckovi tak, jak jsem vyprávěl o Čapkovi, tak že tu roli můžu dostat. Já jsem byl tou dobou na cestě na Kilimandžáro, byl jsem v Africe, a slíbil jsem mu, že se zatím naučím celý text. A opravdu to tak bylo. Poprvé v životě jsem prošel tím procesem naopak, tedy, že jsem se nejdřív automaticky naučil text. Kdyby ožil Stanislavskij, tak mě zabije… Musím ale přiznat, že to nakonec byla moje srdeční záležitost. A doufám, že se mi podaří během herecké kariéry ještě udělat nebo zažít něco podobného jako byl právě Vojcek. Jo, a za přijetí do „Déčka“ vděčím i tehdejší dramaturgyni Magdě Frydrych Gregorové, kterou jsem už dobře znal jako překladatel.
Musíme dodat, že na Čapka nebo řekněme na čapkovskou dramaturgii v repertoáru D21 došlo, dokonce na ni došlo už předtím, než jsi hrál ve Vojckovi (Kapesní povídky, R.U.R.), a teď třeba hraješ v dramatizaci Války s mloky. Takže ses dočkal.
Mám další otázku. Když se řekne DOMA, jaké místo se ti vybaví a lze vůbec určit jedno?
Člověk je doma tam, kde je láska. Čapek říká, že člověk musí jet strašně daleko, aby si uvědomil, kde je jeho domov. Domov je vůně, domov je ten krásný podzim, co vidíte tady kolem sebe (ukazuje podzimní panorama Karlových Varů). Mimochodem, ten podzim tady ve Varech je dost podobný podzimu v mém rodném Brčku. Opravdu se cítím doma tady u vás.
A když jedeš do Bosny a Hercegoviny, tak jak se tam dostaneš?
Pokud tam vůbec jedu… Já si vždycky zorganizuju nějakou pracovní cestu, která mě donutí jet do Bosny a Hercegoviny. Bohužel, leteckou cestou skoro není šance se tam dostat, v podstatě nejsou přímé lety anebo jsou dost drahé. Mám ale hodně příbuzných ve Vídni, tak jim často volám, jestli náhodou nejedou na některý víkend do Brčka. To město je na hranicích s Chorvatskem a cesta autem z Vídně trvá šest až sedm hodin. Nebo se dá jet přes Vídeň nějakým autobusem. Těch autobusů jezdí z Rakouska opravdu hodně, protože je tam obrovská „jugoslávská diaspora“, takže i když se ocitnete v docela malé vesnici, tak odtud jede autobus. Já bohužel jezdím málo, protože mám hodně práce. Ale jak jsem říkal, snažím se být vytížený i v souvislosti s Bosnou a Hercegovinou jako překladatel nebo takový kulturní ambasador. Třeba teď sarajevský rozhlas uvede české drama autorky Terezy Verecké, které jsem přeložil.
Jak se stane, že se mladý bosenský kluk dostane do ČR – a hlavně co ho přimělo tady zůstat?
Bylo mi už třicet a hodně jsem toužil po cizině. Děti z bohatších rodin měly možnost vycestovat, a tak se alespoň naučit jazyk, myslet v cizím jazyce, což já jsem jako student neměl. Později jsem byl na stáži v Americe, ale toužil jsem po Evropě. Věděl jsem, že bych chtěl žít v České republice nebo ve Francii. Jsem moc vděčný ambasádě, třeba Ireně Götzové, Danielu Volfovi, Jiřímu Kyrianovi a dalším lidem, kteří mě oslovili ke spolupráci v rámci české ambasády v Sarajevu. Tam jsem třeba něco česky zarecitoval a oni mě pak poslali na letní kurz češtiny pro cizince v Olomouci. A tam jsem poznal, že už není cesty zpět. I když jeden známý sarajevský režisér, Dino Mustafić, mi řekl: „Co blázníš, začal jsi hrát v seriálech, jsi v televizi, režiséři o tobě vědí… v divadle máš kariéru, ale v České republice se neuživíš… vždycky pro ně budeš cizinec.“
Ale já jsem tam opravdu nebyl šťastný. Už bylo deset let po válce a ten konflikt se pořád řešil, řešilo se, s kým půjdete na kafe, jaké je národnosti a tak dále, a mě to opravdu už nebavilo. Říkal jsem si, že když jsem na rozdíl od některých mých příbuzných a kamarádů, tu válku přežil, tak se prostě nevzdám. A věděl jsem, že už nejsem tak mladý, abych začínal úplně od začátku, ale ve třiceti jsem se ani necítil příliš starý na změnu. Věděl jsem, že se ve svém povolání budu muset orientovat trochu jiným směrem.
Jak se ti učila čeština? Co je na ní z tvého pohledu nejtěžší?
Tak krásná řeč, ale tak náročná! Já opravdu nevím, kdo to v té češtině tak zkomplikoval (směje se) … s tím dlouhým, a tvrdým, měkkým a já už nevím s čím. Jako herci mi už přízvuk asi zůstane, ta výslovnost nikdy nebude dokonalá, občas mám i špatné intonace. Ale snažím se. Jak říká jedna Bosenka, „já vůbec nechápu na co ti Češi mají H a H…“ – protože my nerozlišujeme CH a H. Takže nejtěžší je pro mě asi výslovnost. Gramatiku člověk nějak zvládne. I když – vy máte tolik pravidel a pak máte tisíce výjimek… – někdy se to opravdu nedá zvládnout. Ale jak říkám, čeština je krásná!
Letos máme v divadle českou sezónu s podtitulem ZEMSKÝ RÁJ TO NAPOHLED, jací jsme podle tebe my, Češi – nejde mi o nějaké generalizování, ale spíš o postřehy zvenčí.
Pro mě jste pohádkový národ. Když si člověk uvědomí, že teď v době covidu, se po té jarní pauze jako první otevřely knihovny. Když si uvědomíte ty bývalé „knižní čtvrtky“, ty fronty. Ale nejde jen o knihy. Když se vydáte na jakoukoli vycházku do lesa, potkáte zajímavé postavičky, které si umí vymyslet snad jen Češi… Vybavuju si, že když jsem byl v Olomouci na tom kurzu češtiny, tak jako první film nám tam pustili pohádku. A jeden Španěl se na mě otočil a říká: „Co to má být? Oni nás pozvali na film a my se máme dívat na pohádku?!“ Dá se říct, že vám trochu závidím. My Balkánci jsme hodně temperamentní, konfliktní… ale jak se Čech umí vyhnout konfliktu, jak si umí zorganizovat to páteční odpoledne, aby nemusel být v práci… to je něco! Tím nechci říct, že byste nepracovali, ale prostě si umíte užít volno, užít si přírodu. Co Čech, to mykolog – sbíráte houby, co Čech to spisovatel, co Čech, to hudebník… Myslím, že pro umělce je Česká republika ráj.
Už se velmi těším na naši českou sezónu a hlavně na autory. Já se vždycky v divadle nejvíc těším na setkání s autorem. A česká literatura je krásná a bohatá. Vždycky mi připadá, že bych potřeboval žít tak dlouho jako Čapkova Elina Makropulos, abych to stihl všechno přečíst…
Kdy a jak jsi poprvé objevil dílo Karla Čapka, potažmo bratří Čapků, kterým se dlouhodobě zabýváš a je to takový tvůj dominantní objekt zájmu?
I přesto, že u nás, v zemích bývalé Jugoslávie se na základních školách četla Pošťácká pohádka, nějak jsem na ni zapomněl a až po letech jsem si vybavil, že ji učitelka zmiňovala.
Ale na střední škole, když jsem začal spolupracovat s českou ambasádou v Sarajevu, začal jsem vyhledávat v knihovnách všechno české, co bylo přeloženo. A po Švejkovi a dalších českých věcech jsem narazil na Válku s mloky, kterou jsem tehdy ale nedočetl. Možná to bylo špatným překladem nebo jsem na to prostě byl moc mladý. No a pak jsem narazil na krásnou knihu, která byla vydána až posmrtně a vlastně to ani není Čapkova kniha. Editorem, který ji sestavil byl Miroslav Halík. Jmenuje se Obrázky z domova. A tam jsem si přečetl třeba sloupek o Českých Budějovicích. Když jsem v roce 2003 poprvé navštívil Prahu, říkal jsem kamarádovi, že chci jet do Českých Budějovic. A on říká: „A proč? Vždyť tam nic není!“ A já říkám: „Ne, kdepak! Vždyť ten Čapek o tom tak krásně psal…“ Takže to první setkání byly takové ty fejetony o Československu. Karel Čapek si přál napsat Listy o Československu, ale bohužel už se mu to nepodařilo, protože zemřel.
Karel Čapek svého času působil jako dramaturg nedalekého Divadla na Vinohradech, já jsem taky dramaturgyně, tak mě to zajímá… Ono se někdy píše taky o tobě, že jsi dramaturg. A ty to částečně vyvracíš. Jak je to tedy s tou dramaturgií?
To říkají Češi! Protože vy prostě milujete rozlišování a rozdělování jednotlivých profesí. Když se třeba člověk podívá na Wikipedii jakéhokoli spisovatele, tak je tam vždycky uvedeno „dramatik, novinář, spisovatel…“ – on třeba napsal jenom jednu knihu pro děti a už je tam „autor knih pro děti“ a tak dále. Třeba u Čapka tam máte asi patnáct povolání. Estetik, filosof, cestovatel, fotograf…
No, já jsem se k dramaturgické práci dostal spíš jako překladatel. Když jsme v Brně začali pořádat festival „YOUGO!“ a uvádět tam moje překlady nebo spíš spolupřeklady, tak mě většina režisérů, (kteří třeba nerozuměli úplně těm válečným tématům, co se týkala zemí bývalé Jugoslávie), oslovila a po tom obrovském rozboru jsem se většinou stal dramaturgem konkrétní inscenace.
Možná je to blbé říct, ale mě u divadla opravdu – i jako herce – nejvíc zajímá právě literární stránka. Vždycky musím do detailu prostudovat a nastudovat nejen text, ale veškerý kontext. Možná proto mám i určitý nárok určovat směřování dramaturgie. Tak to bylo i u zmiňovaného Vojcka v D21. Mě ta hra, ale i samotný Georg Büchner zaujal natolik, že mě pak Jiří Ondra podepsal jako dramaturga té inscenace, aniž jsem o tom věděl.
Taky mě hodně souborů z Bosny a Hercegoviny, ale i ze Srbska a Chorvatska oslovuje, abych jim pomohl uvést texty nebo nové texty objevit, případně abych jim pomohl s překladem.
Ráda bych zmínila, že jsi společně s Janou Cindlerovou přeložil do češtiny skvělou hru chorvatské autorky Niny Mitrović TAHLEPOSTEL JE PŘÍLIŠ KRÁTKÁ, ANEBJENFRAGMENTY, kterou uvedl pražský Činoherní klub a já na tu inscenaci hodně vzpomínám. Také samozřejmě překládáš Čapka do bosenštiny… čím by ses ty sám ještě pochlubil?
Je toho hodně. Jsou to takové moje děti… Ale jako dramaturg bych ještě dodal, že objevit nějaký text, aby se hodil pro tu zemi, její kulturu a třeba pro určitý typ diváka, je zajímavá a opravdu náročná práce.
Možná bych se rád pochlubil, že jsme s mou kolegyní Adisou Zuberović udělali antologii současného českého dramatu, asi první v zemích bývalé Jugoslávie. A taky jsme spolu přeložili a připravili kompletní vydání her Karla Čapka, potažmo bratří Čapků. Třeba hra Adam Stvořitel nebo Lásky hra osudná do té doby nebyla přeložena. Jedná se o dosud jediné souborné vydání v cizím jazyce na celém světě. Chci podporovat divadlo, takže málo překládám romány. Také je pravda, že to vyžaduje o hodně víc času a ten já nemám. Mám za to, že bych měl nabízet už přeložené hry a tím pomáhat divadlu, ať už u nás, nebo v Bosně a Hercegovině nebo třeba na Slovensku. A tak překládám.
Pojďme na chvíli k současné situaci. Jak čelíš přívalu trudomyslnosti či jiných špatných nálad, které tahle doba občas přináší? Máš ty vůbec někdy špatnou náladu? Většinou tě vídáme s úsměvem na tváři…
To je tak zajímavá otázka! (směje se) I přesto, že jsem byl na jaře nemocný, měl jsem těžký průběh a byl jsem v karanténě, tak jsem se snažil hodně pracovat. Když byl na jaře ten první tzv. lockdown, říkal jsem si, že teda konečně budu mít spoustu času, abych uspořádal svůj domácí archiv, celou svou čapkovskou sbírku. Kupuju a sbírám nejen knihy, ale také různé výstřižky, kterých mám přes pět tisíc. Tak to jsem chtěl dát do pořádku. No a začal jsem někdy na jaře, pak jsem to kvůli nemoci musel odložit, no, a ještě jsem neskončil. Ale jak říkám: „Kdo chce pracovat, vždycky si nějakou práci najde.“
Právě v té nucené pauze jsem oslovil dramaturgyni a svou bývalou studentku Alžbětu Johanku Petrovou a začali jsme překládat. Říkali jsme si, že využijeme tuhle dobu a uděláme něco dobrého. Teď už překládáme třetí hru.
Myslím si, že život je krásný, je krátký, ale jak píše Čapek ve své Věci Makropulos, Elina Makropulos už se nudí… to znamená, že život nám stačí tak dlouhý, jak je. Záleží jen na nás, jak ho naplníme.
Vy mě všichni znáte s tím úsměvem, jak říkáš, ale taky mám v sobě smutek, který mi pomáhá žít a dodává tomu, co dělám pestrost. Ale kdybych o něm začal moc přemýšlet nebo psát, tak by to byla nekonečná cesta.
Všichni věříme, že se svět zase vrátí do tzv. normálních kolejí a my budeme moct zase hrát a tvořit. Na co se ty osobně po návratu do divadla nejvíce těšíš?
Především na kolegy. Víte, jak to je v divadle. S tím týmem, se kterým člověk pracuje, je to trochu jiné než u jiných profesí. To jsou kolegové, které objímáte, líbáte, se kterými pracujete a potíte se každodenně na jevišti. Také se těším na nový zkoušecí proces. Už cítím příval té energie! Těším se tedy na setkání s autorem Vladislavem Vančurou (pozn. v pohádce Kubula a Kuba Kubikula), protože si ho nesmírně vážím jako skvělého poetistického spisovatele, ale i jako člověka, který dokázal bojovat… a víme, jak tragicky skončil. Těším se na spolupráci s naší novou dramaturgyní, Kristýnou Čepkovou (směje se) a těším se na spolupráci s Ondrou Štefaňákem na Kafkově Americe. To bude můj první divadelní Kafka v životě. Češi moc neví, co s tím Kafkou, musím říct. Zato v cizině se mě všichni ptají: „Už jsi v České republice hrál v něčem od Kafky?“, tak ho konečně budu mít za sebou… No a těším se na ten dům. Divadlo D21 je můj domov a je to moje všechno.
Taky se těším. Těším se na spolupráci, těším se, že mi budeš mluvit do dramaturgie a moc děkuju za rozhovor, Hasane. Ahoj. KČ
