ROZHOVORY ZE ZAVŘENÉHO DIVADLA - BARBORA HANČILOVÁ A ONDŘEJ ŠTEFAŇÁK

Režisér Ondřej Štefaňák, jeden z kmenových tvůrců Divadla X10, a dramaturgyně Barbora Hančilová s D21 spolupracuje poprvé a to na inscenaci Amerika dle stejnojmenného románu Franze Kafky. V jejich podání inscenace nabídne současné scénické glosování Kafkova amerického snu jako subjektivní road-movie nejen o cestě českoněmeckého Honzy fantasmagorickou krajinou duše mladého člověka 21. století.
Nejen o zbrusu nové inscenaci Amerika si s režisérem Ondřejem Štefaňákem a dramaturgyní Bárou Hančilovou povídala Kristýna Čepková.

Bára: Teprve druhá! 

 

Ondřej: My jsme se seznámili na akci v kině Aero. Bára měla kožené kalhoty a já jsem se jí trochu bál, protože mi připomínala moji pedagožku Dariu Ullrichovou. Měl jsem z ní opravdu strach… Na DAMU jsme byli každý v jiném ročníku, takže jsme spolu dělali jen scénická čtení.

 

Bára: Ale dělali jsme jich asi pět, to je pravda.

 

Ondřej: A pak přišla možnost dělat společně Otcovraha v Divadle X10, tam jsme společně upravovali i text. Myslím si, že v logické návaznosti na to pak přišla Amerika. Je to taky meziválečná literatura a bylo tudíž nějak logické, že sáhneme po Kafkovi.

 

 

Bára: Roli v tom hraje určitý zažitý stereotyp. Spousta lidí se toho bojí, protože si okamžitě představí černý oblek, kufr, aseptickou scénografii a absurdní, stále dokola se opakující situace. Takový „kafkovský balíček“. Ten zažitý stereotyp možná někoho může od Kafky apriori odradit…

 

Ondřej: No, já k tomu mám trochu delší cestu. Já si myslím, že Kafka a většina jeho knih nabízí velké množství témat, a tak by se k němu mělo přistupovat také z hlediska adaptace. Vždycky na ta témata musí přijít ten správný čas… V tomto případě se východiskem stalo to, že v D21 se dělá sezóna s podtitulem „Zemský ráj to napohled“ a to byl ústřední motiv, nad kterým jsem uvažoval. Bylo to téma domoviny. Za obrovsky zajímavý považuju fakt, že Kafka byl český židovský autor z Prahy, který psal německy. Nepatřil vlastně nikam. A proč právě Amerika? Jak jsem říkal, na mnoho témat musí dozrát čas, tak pro nás právě témata pojmenovaná v Americe mají mnoho společného s dneškem. Jde jen o to, aby správně vyzněla. 

 

 

Ondřej: Musíš s tím mít něco společného i ty, a pak se ti to bude psát dobře! U Kafky je hrozně důležitý humor. Nezaslouží si být jen nějakým autorem „na piedestalu“, on se psaním obrovsky bavil. Ostatně – psal ve volném čase, tak ať mi nikdo neříká, že to psal z utrpení. Když jsme s Kubou Šmídem minulý rok vybírali titul, přečetl jsem všechny Kafkovy knihy a báječně jsem se bavil. Ten humor je pro mě důležitý. Je cynický až zlý, je to humor, kde se lidé nemají rádi, a to se mi líbí. A druhá věc je, že k tomu člověk musí mít nějaký osobní vztah a když tyhle dvě věci zkombinuješ, tak to může fungovat.  

 

Bára: Asi neumím úplně pojmenovat jeho podstatu. Ale jestli mě něco baví, tak že v tvůrčím procesu nehledáme archeologicky, ale hledáme věci, které s námi rezonují. To je pro mě zásadní. Je možné, že různé ty „turistické“ nánosy někdy znemožňují objevit to, co je skutečně podstatné a současné, nebo to, co je osobní z pohledu interpreta. Nějaký skutečný Kafka podle mě neexistuje. Existuje pokaždé znovu v mysli čtenáře…  

 

Ondřej: Jedna věc je nějaká turistická atrakce jménem Kafka jako ta socha, co stojí za Quadriem a mnohdy lidi vlastně ani neví, kdo to Kafka byl a nic od něho nečetli. Ale pokud četli, tak platí, že co čtenář, to nějaká jiná interpretace. A my k tomu tak přistupujeme. Jsme čtenáři, kteří mají svou interpretaci románu, a ta se snaží nabourat ta klišé s ním spojená. A tím nemyslím jen klišé kolem Kafky samotného, ale snažíme se scénicky komentovat taky klišé spojená s rasismem, tématem migrace a také s fenoménem, kterému se v literatuře říká „young adult“ nebo „coming of age“ (příběhy na téma dosažení dospělosti – pozn. aut.) a to mě velmi baví a baví mě to nabourávat. Někoho to může i naštvat, může si říct, že „tohle není Kafka“, ale zároveň by tam měl být pocit, že to divák nějak čte a rozumí tomu. 

 

 

Bára: Tak mě nejvíc zaujalo to téma odosobněné práce a také přizpůsobování se systému, jen abych si mohl splnit ten svůj „Americký sen“.  A zároveň to prasknutí té bubliny, iluze Amerického snu, které se pojí samozřejmě s fází dospívání, o které mluvil Ondra… Takový ten vstup do reálného světa a zjištění, že ten svět funguje jinak, než bylo člověku předkládáno celý dosavadní život.

 

Ondřej: Já často hledám postavy a příběhy tzv. everymanů. A tohle je další takový model… pokusit se skrze jednu postavu vystihnout duši člověka v současnosti. Proto jsem si to vybral. Je to opět putování člověka světem a ta Amerika není reálná, nejsou to USA, ale snový svět přitažený za vlasy. Ať už se jmenuje Asie, Afrika nebo Brno, je to nějaký svět, kterým prochází náš hrdina Karel Rossmann. A co mě na něm baví, je to, že je vlastně anti-hrdinou. Rozhodně to není „hero“, který by vždycky věděl, co má dělat. Je to mikromanažer, který postupuje dopředu, ale překročil bludný kořen a nemůže se přes něj dostat. A to mě na tom bolí, ale snažím se tomu smát. Ten pocit „tohle jsem měl udělat jinak, ale už je vlastně pozdě“, to je pro mě esence Karla Rossmanna. 

 

Bára: Mám pocit, že Kafka málem před sto lety vlastně promlouval k dnešku. V jeho Americe je zakořeněn obraz dnešního světa. Sám v Americe nikdy nebyl, ale ve své představě o ní její systém vlastně vystihl dokonale.

 

Ondřej: Tak. První věc je, že naši scénu tvoří točna. A to není nějaký můj rozmar, „přinést“ sem točnu, ale my často s Bárou pracujeme s divadelními prostředky, které zasazujeme do poměrně nedivadelních prostor. Co si budeme povídat, pořád jsme v nezávislém divadle, které původně divadlem nebylo a má nějak omezené možnosti. No a metafora téhle točny spočívá v tom, že s ní herci otáčí sami. Jeden z fenoménů D21 je, že tady si herci musí všechno udělat sami, musí si připravit všechny věci, postavit si sami scénu a pak ji zase zbourat. A já jsem si přál pojmenovat tento aspekt skrze scénografii. Vlastně to souvisí i s tím, co říkala Bára o té nesmyslné a naopak smysluplné práci… Tak proto je tady tahleta kruhová věc. 

Já jsem tady před zkoušením nikoho neznal osobně, takže co mě velice příjemně překvapilo, a herci si tohle nesmí přečíst před koncem zkoušení, je to, jak jsou skvěle sehraní a jak táhnou za jeden provaz. Je tu velmi soudržný ansámbl, který je schopen naslouchat a tvořit naprosto svobodně. To mě baví moc. Je fakt, že mám obecně štěstí na lidi, ale vždycky, když potkám takovou partu, tak je to super… Ta soudržnost zdejšího kolektivu je věc, která vyváží nebo nahradí ten chybějící „fullservis“, jaký známe z kamenných divadel. A tím nemyslím jen herce. Nicméně doufám, že to herci nebudou číst.

 

Bára: Je to hezký. D21 je plné extrémně vstřícných a milých lidí, kteří jsou ochotní si povídat a jsou otevření změnám. Rádi zkouší nové věci a mám pocit, že nemají s ničím problém.

 

 

Bára: Dost to záleží na fázi tvůrčího procesu. Nejdřív je to hlavně literatura -

 

Ondřej: Já se inspiruju Bárou!

 

Bára: A já se inspiruju Ondřejem!

 

Ondřej: Když čtu poprvé předlohu, udělám si na stránku poznámky, třeba pět bodů nebo obrazů, které mě napadly a ty se snažím pospojovat a dál budovat skrze text. Taky jsme s Bárou trochu salónní levičáci, takže máme rádi takováto témata.

 

Bára: Ano, sekundární literatura z oblasti sociologie a tak. 

 

Ondřej: A musí tam být nějak obsažená Bible.

 

 

Bára: Protože je zapojíme do hry! … Ne, Ondra se teď vyděsil… a přitom je to pravda! 

 

Ondřej: Adaptace je to poměrně současná, přitom hovoří kafkovským jazykem. A celá ta inscenace je o svobodě a nesvobodě, což považuju za nejvíc skličující téma, se kterým se člověk může aktuálně potkat. A my s ním pracujeme v různých smyslech a úrovních. Se svobodou je neustále třeba se potýkat a konfrontovat. S odstředivostí a dostředivostí tohoto tématu. A to by diváky mělo opravdu hodně zajímat.