ROZHOVORY S POSTAVAMI - díl 1.: Karel Rossmann

 „Nikdo na mě neměl žádný vliv.“


Přinášíme vám první díl naší nové rubriky „Rozhovory s postavami“. Dnes s Karlem Rossmannem, hlavním antihrdinou inscenace Amerika (i její románové předlohy).

Jaká byla cesta a jak se vám v Americe líbí?
Cesta lodí byla zajímavá, ale velmi náročná. Zpočátku jsem byl naštvaný, že mě rodiče poslali samotného do Ameriky, i když plavba má své přednosti. Nerozuměl jsem nenávisti mezi lidmi, kteří se doslova prali o možnost dostat se za vysněnou svobodou. Ukradli mi kufr, doklady a všechny věci. Franz Butterbaum tvrdil, že mu můj kufr někdo sebral, přestože mi slíbil, že ho bude hlídat. Měl jsem štěstí, že mě strýc ihned po příjezdu zachránil a nemusel jsem se o nic starat. 
Amerika je skvělá a svobodná, avšak své pevné místo jsem tam nenalezl. Stále věřím, že na každé cestě jsou dobří lidé, kteří pomohou.

Myslíte si, že pracujete dobře?
Zajisté. Dnes to bylo poprvé, co jsem opustil své stanoviště… Potřeboval jsem jen na chvíli zastoupit.

Kolik je vám let a na kolik se cítíte?
Je mi šestnáct let, ale ne vždy se cítím na svůj věk. U strýce, který mě rozmazluje se cítím na osm, u Kláry na statku ze mě promluví dvacetiletý frajer. Při vyhazovu z prvního zaměstnání v hotelu Occidental jsem se cítil jako tříletý kluk, který rozbil hračku. U prvního přátelského objetí studenta se cítím na plnoletého, který potřebuje naplnit svou sexuální touhu po muži.

Kdo z lidí, které jste při svém objevování Ameriky potkal, vás nejvíce zaujal či ovlivnil?
Každý mě zaujal svojí podivuhodností, ale nerozuměl jsem jim. Ocitl jsem se na prahu hororové, krvavé pohádky a pokaždé jsem doufal, že se z toho divného snu probudím. Skákal jsem jako Malý princ z planetky na planetku, ale žádné lidi jsem nenašel. Na vteřinku mi vzplanula naděje při setkání se studentem, který byl o něco reálnější než ti druzí. Pracoval, měl jasné cíle, nicméně v závěru mě také zklamal… Nikdo na mě neměl žádný vliv.

Jaké to je, být tady cizincem? Potkal jste v Americe krajany?
V Americe je každý cizincem, jen o tom neví. „Krajanů“ bylo poměrně hodně, ale ne všichni byli přímo z mé Prahy v ČeHách. O studentovi jsem již hovořil, ale jako můj nejbližší krajan mi ničím nepomohl, zatoužil jen po sexu v mateřštině a chtěl zneužít mé mladé a nevinné tělo. Věděl, že žádnou podobnou zkušenost nemám. Na druhé straně nemohu zapomenout na dobré srdce kuchařky Angely, která mi připomínala mou nešťastnou maminku a často mi byla záchranou. 
V Americe jsou všichni ze staré Evropy krajané.

Udělal byste něco jinak, kdybyste měl možnost začít znovu? 
Musím se přiznat, že vaší otázce nerozumím. 

Kam dál? Chcete ZPĚT NA BLOG nebo si radši dáte DALŠÍ ČLÁNEK – jako je třeba rozhovor s režisérem a dramaturgyní inscenace?