Jsou různé typy herců. Podobně jako jsou různé typy úředníků, prodavačů či učitelů – každý ke své práci přistupuje trochu jinak. Nad tím, jak je to v práci herecké se zamýšlí dramaturgyně Kristýna Čepková. Mimo jiné také uvádí na pravou míru takový interní déčkový vtip o psaní čárek během zkoušení. Nebojte, je to ve vší počestnosti.
Různé okolnosti mě nutí uvést na pravou míru jednu záležitost. Nebo ji přesněji řečeno vysvětlit nezasvěceným, což jsou v podstatě všichni, kdo se přímo neúčastní nebo neúčastnili zkoušení Spalovače mrtvol, potažmo i Zločinu a trestu v minulé sezóně. Abych mohla problematiku tzv. čárek blíže objasnit, musím začít trochu zeširoka, za což se předem omlouvám. Ale nebojte se, text bude tentokrát spíš z těch středně – kratších. Doufám.
Jsou různé typy herců. Nemám teď na mysli jen typy ve smyslu tzv. hereckého typu, převážně vizuální a osobnostní kategorie, která v podstatě vystřídala dřívější tzv. obory jako byl „první milovník“ či „mladokomik“ a „starokomik“, (obávám se, že i k tomu se v tomto blogu brzy dostaneme…). Mám teď na mysli spíše otázku přístupu k herecké práci.
Tak třeba: někdo je akademický typ. Nastuduje si vše dostupné, analyzuje, přemýšlí, tvoří na základě důsledného rozboru a tak dále, nebudeme jmenovat, že, Hasane. Pak je třeba typ bavič, člověk, který rád improvizuje, případně je přesvědčen, že ztělesňuje okřídlené (údajné) tvrzení legendárního Jiřího Kodeta v tom smyslu, že „text se učí jen zbabělci“ a podobně. Mimochodem, víte, že někteří si chytře text schovají v divadle, aby ho nikdo nevyhrábl a nezjistil tak, že se mu doma dotyční zase tolik nevěnují? Nebo ho naopak nechají provokativně ležet na stolku v šatně, aby bylo jasné, že už ho celý v podstatě umí. No, takto bychom mohli vyjmenovávat dál a dál, my se dnes ale zastavíme u jediného typu a tím je ničím nesvazovaný tvůrčí typ. Generátor více či méně ujetých nápadů. Liberál, kreativní a všestranný nosič podnětů a inspirace. Musím říci, že takového herce v souboru máme a to přinejmenším jednoho.
Protože to v jádru není nic špatného, jistě se nebude zlobit, když zde zveřejním jeho jméno. Je to Samuel Neduha. Sam má nápady. Má nápady prakticky neustále a nebojí se je zveřejnit, což je na jednu stranu obdivuhodné. To, že některými svými asociacemi vzbudí smích nebo dokonce nepochopení mu ani v nejmenším nevadí, nebo se tak alespoň tváří. Sam prostě svoje nápady a inspirace chrlí a snaží se je prosadit na tvůrčím týmu, zejména tedy na režisérovi a dramaturgyni, potažmo i výtvarnici. Druhá jmenovaná mu průběžně za každý vyřčený a místy i dost neuvěřitelný nápad udělá čárku. Konkrétní příklady si prozatím nechám pro sebe, uvidíme, jak se situace vyvine. V tuto chvíli vám musí stačit příměr z jedné z mých nejoblíbenějších knih, tedy Jirotkova Saturnina. Vězte, že kolega Neduha patří do kategorie, která se představou létajících koblih baví permanentně a občas přechází i do kategorie třetí, tedy mezi lidi, kteří ji uskuteční. Kdo četl, ví, oč jde…
Milí čtenáři, pokud dovolíte, ráda bych v našem Deníku ze zavřeného divadla zaznamenávala postupný počet čárek. Jednou to – možná – vejde do dějin. Dnes je 2. listopadu, ano, s ohledem na zkoušený titul příhodně, Památka zesnulých a Samuelovo skóre je zatím 28. Přesně tolik konkrétních vizí a nápadů, co by se mohlo na jevišti v rámci Spalovače mrtvol odehrát či objevit, bylo zatím proneseno v rámci dosavadního zkoušení. Slušný výkon. A to jsem coby dramaturg nebyla na všech zkouškách…
Důležité je doufat, že se něco z toho nakonec u tvůrčího týmu ujme a Sam bude moci tak jako minule vítězoslavně zvolat: „To je můj první nápad, kterej prošel!“Nebo to tehdy volal kolega Marek Zeman? No nic. Více zase příště.
