Svatojánská noc

Svatojánská noc – Velký rok, uzavřená cesta, dokonalý cyklus opředený zázraky, které čas maskuje do každodenních událostí a konají je lidé podobní nám, řadovým občanům.

Cesta – Každý máme v sobě něco z Odysea, podobně jako on se hledáme, a potom doufáme, že znovu najdeme domov, sami sebe. Jenomže při každém putování, podobně jako v labyrintě, existuje riziko, že se ztratíme. Pokud se člověku podaří vyjít z labyrintu a najít domov, stane se jiným člověkem.

Čas – Člověk může spasit jenom sám sebe; nemůže pomoci jinému, aby se spasil; už nemá čas! Čas zrychlil svůj rytmus. Bude nám stačit pouze na to, abychom sami vyvázli.

Cyklus – “Primitivní”, archaický člověk neuznává v dílčích projevech svého vědomého jednání žádný úkon, který dříve nepředvedl nebo nezažil někdo, kdo nebyl člověkem. Dělá to, co již dělal někdo jiný. Jeho život je nepřetržitým opakováním gest zavedených jinými.

“Vám se nikdy nestalo, že byste měli dojem, jako byste už něco jednou prožili? Když na to pomyslím, jímá mě hrůza… Nemám valnou chuť do debaty, plytkost soudobého myšlení mě děsí. Radši si půjdu dát pivo…”

Inscenace se inspiruje motivy z děl význačného rumunského spisovatele, historika, religionisty a filozofa Mircei Eliada.