ROZHOVORY ZE ZAVŘENÉHO DIVADLA - MAGDALENA HŮLOVÁ

„Uplatnila jsem filozofii prakticky v dalším nepraktickém oboru, což je divadlo.“

 

Magdalena Hůlová je jednou z dvorních osvětlovaček Divadla D21, která je s ním spjata už od dob Malého Vinohradského divadla. Vždycky tomu tak ale nebylo. Má za sebou studium filozofie i scénografie, které se také dlouho věnovala. Jak se ze scénografky stal „technik“? A jak je to s jejím alternativním fitness, kterým nás baví na sociálních sítích?

Na to všechno a ještě mnoho dalšího se Madlenky, které v Déčku jinak neřekneme, ptala Karolína Stellová.

 

 

Celkem byly tři motivace. Ta asi neprozaičtější byla, že přeci jen už nejsem nejmladší a začalo se projevovat, že nic moc fyzicky nedělám a celkem hezky si žiju. Přestalo se mi líbit, jak vypadám, prostě jsem nakynula. (smích) Nejsem ten typ, co by chodil někam do posilovny. Nicméně jsem celý život měla nějaký pohyb, jako malá jsem sportovala. Zároveň bydlím na Malé Straně, hned pod Petřínem. A tady je právě ta druhá motivace. Bydlím tu díky své mamince, která si to moc přála a Malou Stranu milovala. Já jsem se začala trošku stydět za to, že bydlím na takovém místě, ale přitom si to vůbec neužívám. A protože Petřín je docela prudký kopec, napadlo mě, že ho využiju. Běhat se mi nechtělo, ale chodit do takového krpálu je vlastně takový „skoroběh“. Vznikl z toho hezký rituál. A tím se dostávám ke třetí motivaci – duševní zdraví. Současná doba je těžká a člověk si potřebuje čas nějak rozdělovat, a to i v práci. Pracuju ve dvou divadlech, kde naše práce ztratila rytmus. Ne, že by se nic nedělalo, ale pravidelnost chybí. Proto jsem si vytvořila vlastní pravidelnost: vyjdu, koupím si café latté a noviny v Dobré trafice, vyjdu nahoru na Petřín, tam si něco přečtu, sejdu z Petřína, vyštrachám se ještě jednou. Pokaždé jdu jinou cestou, fotím si to. Zároveň se „sebemotivuju“ tím, že pokaždé, když vyjdu k Petřínské rozhledně, tak si jí vyfotím a dám fotku na Facebook. Přátelé z toho pak mají částečně legraci, částečně je to baví a mě baví proměny rozhledny během ročních období. 

 

Něco přes půl roku. Začala jsem před letními prázdninami a s různou pravidelností. Chodím tak 1 – 4x týdně. V létě, když je brzy světlo, tak mě to kolikrát vyhnalo hned ráno, že jsem to stihla ještě před prací. Teď v zimě je to horší… Také jsem víc mimo Prahu, u táty, ale tam zase chodíme na výlety. Navíc mi můj přítel pořídil chytré hodinky, takže si hlídám, abych nachodila kroky, můžu sledovat svůj tep, a to mě také ohromně motivuje. Myslím si, že to určitě nějaký zdravotní vliv má a rozhodně to má velmi pozitivní vliv na moji psychiku. Je to takový způsob meditace – uklidnění, člověk jenom chodí, kouká a na nic nemyslí. Ze začátku jsem chodila se sluchátky a poslouchala hudbu nebo mluvené slovo, teď si naopak užívám zvuky okolí – částečně je na Petříně slyšet ruch města, zvony kostelů, občas se ozvou fanfáry z Pražského hradu.

 

Ano, on ten rituál, pravidelnost a nějaký režim u člověka, který dělá v takovém prostředí jako je divadlo, je hrozně potřeba. Když není rituálem zrovna hořící termín. Čas je proměnlivý – jednou jsem v divadle ráno, jednou jsem tam do noci, je to různé, ale něco, co se opakuje a je pozitivní, je potřeba, nejen v této době.

 

 

Pracuju na Nové scéně, bude to dva a půl roku a nastoupila jsem tam jako řadový osvětlovač. V současné době se moje pozice jmenuje „pracovník světelné režie“. To znamená, že mám na starosti ohlídat fokus světel na každé představení, programování světel do pultu a odbavení představení. Tady v D21 je to trochu jinak – tady je člověk na všechno, co se týká techniky, sám, ale zase má větší vlastní manipulační prostor.

 

 

Po studiu na gymnáziu jsem uvažovala, co budu dělat a zajímaly mě dva proudy – výtvarno, protože táta je malíř a sochař, a filozofie. Hodně jsem četla a v té době jsem milovala beletrii s filosofickým přesahem. Tak jsem se přihlásila na UMPRUM, Filozofickou fakultu a na Husitskou teologickou, což byla taková jistota a nakonec i vyšla s oborem filozofie-husitská teologie. Katedru filozofie vedla, a stále vede, doc. Hogenová, která je vynikající pedagog a hodně mi dala. 

Někdy v té době jsem začala pracovat jako uvaděčka ve Státní opeře a v Národním divadle, což mě k divadlu hodně přitáhlo a začala se mi rýsovat představa, že v divadle je jak výtvarno, tak literatura. Že divadlo je prostor, kde se dá uvažovat nad textem, nějak ho vyložit a výtvarně ztvárnit. A v Národním divadle, jsem potkala herce D21 (tehdy Malého Vinohradského divadla, pozn. red.) Petra Pochopa a začala jsem s ním chodit. Chodili jsme spolu asi pět let a to už se to propojení s divadlem znásobilo. Tak jsem i poznala Divadlo D21. Začal ve mně zrát pocit, že bych měla divadlo zkusit. Asi ve třeťáku jsem si řekla, že za pokus nic nedám a přihlásila jsem se na DAMU na scénografii. A co čert nechtěl, oni mě vzali. Zkoušela jsem studovat obě školy zároveň, pak různě přerušovala, a nakonec jsem dotáhla jen DAMU. Husitskou teologickou jsem dotáhla ke státnicím, ale diplomku už jsem neodevzdala. Nicméně ta škola mi mnoho dala a myslím, že z ní čerpám celý život.

 

Je to právě porozumění textu. Když jsem měla možnost pracovat s režiséry a dramaturgy, tak se často stávalo, že jsem do spolupráce přinášela i částečně dramaturgický pohled. Filozofie je hodně o četbě textů a o jejich interpretaci, o schopnosti porozumění a o výrokové logice. Tohle všechno mi velmi pomáhalo. Umožnilo mi to přečíst knížky, které bych jinak možná nepřečetla. Mnoho filozofů bylo zároveň dramatiky, ty světy se prolínají. Když se text interpretuje na jevišti, tak se interpretuje i z filozofického hlediska. Osobně to mám radši, než když je to výklad pouze psychologický. 

Nicméně praktické uplatnění filozofie je složité, já jsem uplatnila filozofii prakticky v dalším nepraktickém oboru, což je divadlo. (smích)

 

Ano a to zejména, když jsem pracovala pro menší divadla, kde to bývá spojené. 

 

Chtělo by se mi říct, že pro to mám vlohy, protože moje babička byla švadlena, ale není tomu tak. Šití je jistá technologie a já jsem vždycky měla ráda technologie. Bavilo mě to, i když zároveň stresovalo. Nešlo mi to tak dobře jako lidem, kteří to opravdu umí. Bavilo mě přicházet na to, jaké jsou ty vychytávky, jak se to vlastně dělá, aby kostým seděl. 

Hrozně moc jsem se v tomhle naučila od svých spolužaček na DAMU, které často přišly z oděvek a fakt šít uměly. Hodně jsem obdivovala třeba to, jak přišly do sekáče a rychlým průletem hned viděly, co by se z daného kousku dalo vytvořit, když ho trochu předělají. Je to vlastně nejlepší způsob, jak se vyhnout velkému šití. Nese to pak sebou i nějakou přidanou hodnotu. Současné oblečení přetvořené v divadelní kostým, třeba i historický. Každopádně to, co má šikovná švadlena nebo kostýmní výtvarnice, která umí šít, za půl dne, tak s tím já jsem se trápila třeba týden…

 

Teď mám zrovna rozbitý šicí stroj.

Ale je pravda, že jsem jeden čas nabyla jistého neoprávněného sebevědomí a šila jsem i oblečení na sebe.

 

Za to může částečně moje osobnost – když máte něco hodně rádi, tak je to pro vás víc koníčkem a když je něco pro vás víc koníčkem, tak je těžký z toho udělat profesi, která vás živí. 

Já jsem vždycky měla pocit, že všechno musím udělat sama, moc jsem neuměla distribuovat práci. Ale právě třeba kvůli tomu, že nejsem tak zdatná švadlena, tak mi to trvalo déle a dostávala jsem se čím dál víc do stresových situací. Stres mi pak bral radost. Navíc jsem si nikdy moc neuměla říkat o peníze. Sice jsem se to postupně učila, ale docházelo k tomu, že jsem si pak hledala brigády, abych dotovala to, že dělám svůj koníček, který by však měl být mým zaměstnáním. To je časem vyčerpávající a lze to dělat jen do určitého věku, když na to člověk má energii. Vždycky jsem měla a mám skvělou podporu v rodině, takže jsem si to mohla dovolit. Další věc je moje vnitřní kázeň a rozvrh. Když je člověk úplně na volné noze, tak je to těžké. V určitém momentu mě to prostě vyčerpalo. Nemyslím si, že bych se scénografií skončila definitivně, ale nijak po tom neteskním. Užila jsem si to, myslím, že jsem udělala spoustu moc pěkných inscenací, na které jsem pyšná a nemám v sobě žádný smutek z toho, že jsem touhle cestou nešla dál.

 

Došlo k tomu vlastně dost náhodou. Moje první setkání s divadelní technikou bylo, když jsme v tehdy Malém Vinohradském divadle nazkoušeli inscenaci Děvčátko s mozkem, která se hrála na malé scéně Divadla Minor (v dané době MVD nedisponovalo vlastním divadelním sálem, pozn. red.). A zvuk v inscenaci původně pouštěl sám autor David Drábek, který jako vytížený a žádaný režisér neměl mnoho času a bylo potřeba, aby to převzal někdo jiný. Tenkrát jsme to hráli tak jednou za měsíc, já jsem se vždycky celé představení klepala strachy, abych něco nepokazila. Pak už to jelo samospádem a začala jsem i svítit. Postupně jsem se jako úplný lajk, který ani nevěděl, jak se které světlo jmenuje, seznámila s prostředím světel a získala jsem určité sebevědomí. Už na škole mě okouzlovalo, co světla umí. Někdy je 20, 30 i 50% scénografie právě světlo. Když jsem dělala scénografické návrhy, tak jsem se snažila už rovnou se světlem počítat.

 

Tady v české tradici se vlastně obor světelného designu až nyní emancipuje. I když light-designéři jsou ve velkých divadlech už nějaký pátek, v malých divadlech to nebývá úplně zvykem. Většinou to dělá osvětlovač nebo light-design vymýšlí scénograf. Ale jako scénograf musím říci, že někdy jsem měla tak napjaté termíny, že když došlo na svícenou, byla jsem ráda, když zkušený osvětlovač, přicházel s nápady, protože já jako scénograf už jsem byla unavená a neviděla jsem to. Ve velkých divadlech je to tedy velká výhoda – člověk, který zprostředkovává komunikaci mezi technickými složkami a těmi uměleckými. On ví, co může chtít a zároveň má prostor se soustředit jenom na to, jak to světelně vypadá a vymýšlet světelné fígle.

 

V D21 jsem dělala hodně pohádek a všechny ty pohádky mám hodně ráda. První, co jsem tu dělala, byl Ferda Mravenec, který měl nedávno derniéru, ale hrál se neuvěřitelných 13 let. Nebo třeba Pejsek a Kočička, které jsem dělala s Honzou Fričem, současným kmenovým režisérem Národního divadla. Oba rádi na tuhle inscenaci, která se celá odehrává v posteli, vzpomínáme. A na pohádku Ronja, dcera loupežníka, jsem vyloženě hrdá, protože jsem do ní dělala dřevěné loutky.

 

Krásné byly Staré pověsti české s režisérem Peterem Chmelou, které se vešly do jedné truhly.

 

Deset Deka Durrenmatta, které jsem dělala s Jirkou Jelínkem, bylo plné vražedných nástrojů z plexiskla.

 

S Davidem Drábkem jsem tu dělala celkem tři inscenace a ta první byla hodně zajímá – Berta od soumraku do úsvitu. Ta inscenace začínala smrtí hlavní hrdinky a vracela se v čase. Když se scénograficky vracíte v čase, z předchozí scény nesmí nic zbýt do scény následující. Nakonec jsme to řešili skrz hlavní scénografický prvek, což byla nemocniční postel, která se v různých scénách proměňovala. Např. scéna z raného dětství hlavní hrdinky s její sestrou. Napadlo mě vytvořit dětský bunkr z matrací na posteli. Potom jsme dělali Zvířata na toustech a teď poslední inscenaci, což bylo také moje poslední scénografování po dlouhé době, je naše novinka Rain Woman. To tedy nebyla zas taková scénografická výzva, protože se to celé odehrává v jedné místnosti a vlastně tam není potřeba, aby se s něčím nějak zásadně hrálo, ale spíš šlo o to, vytvořit dojem – co je to asi za domácnost a jak se tam žije. 

V malém divadle, i když se bavíme o light-designu, tak je to většinou kooperace scénografa a režiséra, je to společná práce. Já přicházím s nějakými nápady, některé třeba i musím opustit, protože se nelíbí výtvarníkovi nebo jsou pro režiséra nějakým způsobem nevýhodné. Jako všechno u divadla je to o spolupráci. V Rain Woman jsem si mohla vymýšlet, i když nakonec je scénografie jednoduchá. Nemám ráda, když je na scéně něco, co nehraje, co je jenom dekorace. Člověk si ale může hrát právě se světlem, protože to vytváří atmosféru. V Rain Woman mám lampičku, která problikává a vlastně díky téhle možnosti získala svou roli. A je otázka, jestli by mě to před lety, když jsem ještě nesvítila napadlo – umístit na scénu lampu, které se bude hlavní hrdinka lekat a bát a může tak podpořit hereckou akci.

 

To si přejeme asi všichni, je to prostě těžká doba…