ROZHOVORY ZE ZAVŘENÉHO DIVADLA - KAROLÍNA STELLOVÁ
„Produkční řeší různé dílky do skládačky. Je to taková neviditelná ruka, která to celé drží pohromadě, sbíhají se u ní všechny důležité informace.“
Protože divadlo nejsou zdaleka jen herci, ale taky docela početný tým lidí, který jim takzvaně jistí záda v zákulisí, rozhodli jsme se, že budeme v rámci našich Rozhovorů ze zavřeného divadla mapovat i ostatní profese. Dneska jsme vyzpovídali Karolínu Stellovou, což je PR a produkční Divadla D21. Ptala se Kristýna Čepková.
Rádi byste tenhle rozhovor raději slyšeli nebo viděli? Není problém! Pusťte si jeho záznam na našem youtube kanálu!
Ahoj Karol. Mám na tebe první otázku, a to je otázka velmi jednoduchá, jak dlouho působíš v Divadle D21?
Abych to řekla přesně na den nebo měsíc, tak to nedokážu. Ale do Divadla D21 jsem přišla v roce 2016, kdy nejdřív během léta probíhalo, řekněme, navazování kontaktů a pak od podzimu, od sezóny 2016/2017, jsem začala pracovat.
Budu pokračovat hned další jednoduchou otázkou, velmi aktuální. Jak se ti teď daří?
Děkuju, daří se mi vlastně docela dobře. Jsem doma, pracuju z domova, ale myslím, že si nemůžu stěžovat.
Jako divadlo vyvíjíme, asi podobně jako řada dalších divadel, nějakou aktivitu i přesto, že jsou divadla zavřená. To je náš blog, taky zkoušíme a tak dál, o tom ještě bude řeč. Chtěla bych se zeptat, jsi ráda, že máme blog?
(Smích) To je hezká otázka! (smích) Asi bys docela koukala, kdybych řekla, že ne, viď?
Musím doplnit, že i když je blog celého divadla a bude se zapojovat velká spousta lidí, tak je to trochu naše dítě s Karolínou. My jsme se nějakým způsobem pokusily to rozběhnout, takže jí trošku nahrávám.
Samozřejmě jsem moc ráda, že máme blog! Ještě, než přišla situace, která nás donutila přerušit provoz a divadlo pro veřejnost uzavřít, měla jsem myšlenku blogu v hlavě už nějakou dobu. A s tím, když jsi přišla do našeho týmu teď v září ty, tak jsem si říkala: „Aha! Teď mám k sobě toho správného člověka, se kterým bych to mohla opravdu dát dohromady.“ Ale bylo to pořád jenom v mojí hlavě. No a když došlo tvrdé na tvrdé a zavřela se divadla, tak se ten nápad líbil i ostatním a vlastně jsme to díky tomu mohli rozjet a já jsem hrozně ráda, že jsme to udělali.
Já jsem taky ráda. Ten blog jsme samozřejmě neudělali jenom kvůli sobě, ale především kvůli divákům Divadla D21. Možná pro diváky budoucí – třeba to někoho přitáhne do našich řad. Uvidíme. Takže je to nějaký vzkaz od divadla směrem ven. Máš ty sama nějaký osobní vzkaz, co bys poslala našim divákům?
Moc ráda bych jim řekla, že si moc vážíme toho, že jsou pořád s námi. Ať už jenom v myšlenkách, když si na nás někdy vzpomenou. Ale spoustu z nich, nám třeba napíše nebo nám dá nějakým jiným způsobem najevo, že o nás pořád neztratili zájem. Samozřejmě jsme si vědomi v divadle toho, že udržet si diváka, kterému nemůžeme pořádně nabídnout to, co mu běžně nabízíme, je nesmírně těžké. Mnoho z nás má teď úplně jiné starosti, včetně našich diváků. Tak jsme rádi, že pořád ještě v jejich hlavách zůstáváme nebo možná i v jejich srdcích. Tak zůstaňte s námi. My, jakmile to bude možné, tak pro vás zase budeme tvořit tak, jak to máte rádi.
To je moc hezký, myslím, že tohle přání, tenhle vzkaz sdílíme.
Kdybys měla lidem přiblížit trochu víc svou práci – věnuješ se PR a propagaci divadla a styku s veřejností, což je vlastně překlad slova PR. Ale taky jsi produkční jednotlivých inscenací. U nás je to tak rozdělené, že každá inscenace má svého produkčního nebo v našem případě svou produkční. Tak co bys na té práci zdůraznila? Co si třeba myslíš, že lidi neví?
Z mojí zkušenosti vlastně téměř nikdo neví, co dělám. Když jsem začala pracovat v divadle, tak ani můj tehdy ještě přítel vlastně pořádně nevěděl, co vlastně v tom divadle dělám. Určitě by se toho dalo říct hrozně moc. Ta pozice je do jisté míry neviditelná, možná trošku jako ta tvoje, i když děláme hodně jinou práci, ty a já. A je hodně podpůrná. I když to rozdělím na dvě části, tj. produkce a PR, vlastně mají obě tyto pozice něco společného. V malém provozu, jako je ten náš, musí být produkční i „píárista“ hodně všestranný. V rámci vedení PR našeho divadla dlouhodobě pracujeme na zlepšovaní komunikace a informování našich diváků. D21 je o komunitě diváků, herců a režisérů. Proto máme i tenhle blog, kterým se divákům chceme přiblížit hlavně lidsky a informovat je o aktuálním dění v Déčku.
Když jde třeba o novou inscenaci, tak se produkční té dané inscenace stará o rozpočet, což je velmi důležitá funkce. Musí mít dokonalý přehled o tom, co se za kolik koupí, co se za co utratí, a jak drahé to celé bude. Zároveň řeší různé dílky do skládačky. Je to taková neviditelná ruka, která to celé drží pohromadě, sbíhají se u ní všechny důležité informace. Je k dispozici všem členům inscenačního týmu k pomoci a někdy dělá zázraky na počkání. Občas je nutné sehnat něco neobvyklého a ještě to dopravit do divadla, tak produkční musí vymyslet, jak to udělat. A nakonec to třeba i skončí tím, že jede pro nemocniční lehátko, na druhý konec Prahy. To se teď stalo u Spalovače mrtvol. A jelikož D21 nemá dodávku, museli jsme vymyslet, do kterého auta ho nacpeme. Ukázalo se, že ideální velikost má Ford Mondeo, kam lehátko zaplulo jako nic, doporučuju! Jsou to takové malé dílky do skládačky, které pomáhají celku, aby mohl být funkční.
Jakou vlastností musí vládnout nebo disponovat člověk, který by se chtěl stát produkčním nebo produkční? Co si myslíš, že pro to člověk hlavě musí umět?
Určitě to musí být dobrý organizátor, který se nebojí zádrhelů. Já si vždycky pro sebe říkám, že takovou mojí „superschopností“, když mám trochu potřebu se považovat za superhrdinku, je to, že dokážu řešit problémy ostatních a vlastně udržet nějaký nadhled nad tím, do čeho se tým řítí. Občas se stane, že narazíme na nějakou překážku a velmi často to pak řeší produkční. Může to být třeba jenom to, že zjistíme, že potřebujeme další zkoušku a potřebujeme na ní deset lidí a já musím zjistit, jestli těch deset lidí dáme dohromady a v kolik hodin. Ne vždycky je tohle úplně jednoduché.
Když si člověk vezme, že nejenom naši herci, ale vlastně všichni herci (a další umělci) po celé republice jsou většinou zapojeni do více projektů, není jednoduché to skloubit. Na pozadí proto probíhá nekonečná komunikace mezi tajemnicemi a produkčními všech možných divadel a všech možných televizních a filmových produkcí, kteří si mezi sebou posílají fermany (časové rozvrhy, pozn. red.) jednotlivých projektů a snaží se najít skulinky tak, aby si to do sebe sedlo a herec opravdu zvládl být zapojený do více projektů najednou.
Musím pro naše čtenáře říct, že tato doba, doba tzv. covidová je velice, velice náročným obdobím pro všechny produkční, tajemnice, tajemníky, zkrátka všechny, kdo mají na starost časové záležitosti, termíny a různé plánování. Protože jak v divadlech, tak v televizi a u filmu vlastně čelí neustálým změnám. Vždycky když to mají hotové, tak jim do toho někdo onemocní nebo jim do toho tzv. osud hází vidle. Vlastně je to strašně stresující, protože i když za normálních okolností se občas stane, že někdo onemocní a je potřeba něco změnit, není to ale v takové míře jako teď. Takže myslím, že si všichni zasloužíte obdiv za to, že to váš cech zvládá. Je to fakt mazec.
Chtěla bych se zeptat na inscenace našeho repertoáru, kterou z nich, nebo můžeš jmenovat i víc, máš obzvlášť ráda a proč?
To není úplně jednoduchá otázka! Ale asi řeknu dvě. První je inscenace, která mi učarovala, když jsem nastoupila do divadla a začala jsem se s repertoárem hodně do detailu seznamovat a na inscenace jsem chodila třeba víckrát po sobě. Pardon. (Zde došlo v rozhovoru k přerušení – Karolína se v tuto chvíli vzdálila od kamery a znovu se objevila za pár vteřin s kočkou v náručí. Následně vysvětluje vzniklou situaci.) Intermezzo s kočkou. Kapučín, to je můj kocour (ukazuje kocoura na kameru). On velmi rád fandí při práci a teď si vyškrábal vstup do místnosti (smích). Ale pardon vracím se k našemu repertoáru. Představení, které mi učarovalo na první dobrou, je Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského. Uvádíme ho pouze dopoledne nebo odpoledne pro školní skupiny. Není to součást našeho běžného večerního repertoáru. Ale ta inscenace, ačkoli je na repertoáru už poměrně dlouho, tak má v sobě kombinaci textu, hudby a témat, která ke mně ohromně mluví.
A jako druhá inscenace, kterou bych řekla, tak to je určitě Utrpení mladého Werthera, které režíroval Kuba Šmíd jako svojí první inscenaci, když k nám do divadla přišel. A já ji prostě pořád, od té doby, co ji máme na repertoáru, doporučuju všem, kdo chtějí třeba i poprvé přijít k nám do divadla. Prostě Utrpení mladého Werthera se jim bude líbit. Tedy hlavně když jsou romantická duše jako já. (smích) Myslím, že je potřeba to vidět.
Já jsem samozřejmě ráda, protože jsem na té inscenaci spolupracovala a považuju ji, zvlášť teď s odstupem těch skoro tří let za vlastně velmi zdařilou. Nedávno jsem si jí díky nové představitelce Lotte a její premiéře připomněla a jsem ráda, že jsme to stihli ještě před uzávěrou divadel. Tak snad brzy zase bude možnost jít na Werthera a na další inscenace.
Kájo, jak zaháníš případné chmury nebo přinejmenším nudu, kterou může přinést tahle doba? Znáš vůbec nudu? Znáš tyhle stavy, proti kterým je třeba bojovat nebo jsi vlastně pořád v zápřahu?
Musím za sebe říct, že nudu moc neznám. Mně se úplně neděje, že bych se nudila. Vlastně částečně je to dáno už tím, co jsi říkala. Ačkoli divadlo je zavřené, tak mně práce zas tak neubývá. A to teď nejenom kvůli produkci, ale právě i kvůli té druhé pozici, tj. PR. Jsem u nás v divadle jediný člověk, který se o PR stará a tím pádem na mých bedrech leží cokoli, co jde z divadla ven směrem k divákům. Aktuálně tedy hlavně online – od sociálních sítí, přes web, blog, po náš youtube kanál. To všechno spravuju já a pokud, jak jsme si řekli, chceme zůstat v kontaktu s našimi diváky, tak v tomhle nesmíme polevit, možná právě naopak. Navíc v mém případě nestačí danou věc jenom vymyslet, ale musím ji následně i celou zprocesovat. Takže jsem pracovně vlastně docela v zápřahu.
Ale když zrovna nepracuju, což se samozřejmě děje, tak se hodně zabývám takovými činnostmi, které mi vlastně připomínají návrat ke kořenům. Bydlím na okraji Prahy, což normálně není úplně výhodné, když každý den jezdím do divadla do centra, tak je to dlouhá cesta. Ale v dané době je to obrovská výhoda, protože tady mám zahradu a na podzim je tu spousta práce: od sběru ořechů, přes hrabání listí, určitě si to dokážeš představit. Třeba teď jsme strávili víkend tím, že jsme moštovali jablka. Nikdy jsem to nedělala, a teď jsme se do toho vrhli rovnou ve velkém. Měli jsme asi 200 kg jablek (smích) a máme z toho teď 60 litrů moštu a budeme se pokoušet vytvářet cider. Tak doufám, že nám to vyjde!
Myslím, že se teď hodně lidí vrací k těmhle vlastně obyčejným, ale povznášejícím činnostem a je to trochu štěstí v neštěstí, řekla bych. Je to fajn.
Ještě poslední otázka. Máš nějaký kulturní tip v rámci tzv. karantény? Když máme teď zavřené všechny stánky živé kultury a živého umění, tak aby člověk úplně nestrádal absencí kultury ve svém životě, máš tip na nějakou knihu nebo seriál, film nebo něco takového?
I naši domácnost zasáhly streamovací služby, takže mám doma Netflix (smích). Vlastně mě docela těší, jak se nabídka obměňuje, jak tam člověk může objevovat stále něco jiného, co ještě neviděl. Za posledních pár dnů jsem objevila, že tam jsou i staré filmy a určitě můžu doporučit Útěk z Alcatrazu. Také je tam (na Netflixu, pozn. red.) Bullitův případ. Staré filmy ze 60. let, které mají ohromnou atmosféru, ačkoli se v nich vlastně moc nemluví a o to mně to připadá větší zážitek. Tím, že je okolo nás hrozná spousta slov a hrozně moc informací, od kterých se tedy občas snažím řízeně vypínat, tak tady u těch filmů mě hrozně bavilo, jak velké napětí a jak moc se dá říct třeba i tichem. To mi přišlo jako hodně dobrý zážitek.
Moc děkuju za rozhovor. A připíjím tobě i všem našim divákům na zdraví tady moravským bílým vínem. Mějte se krásně. Měj se hezky, Kájo, a děkuju moc.
