ROZHOVORY ZE ZAVŘENÉHO DIVADLA – HANA MATHAUSEROVÁ

Bylo jen otázkou času, než v našich rozhovorech dojde na hlavní postavu (nebo jednu z hlavních postav) Divadla D21, spoluzakladatelku a ředitelku Hanu Mathauserovou, kterou diváci samozřejmě znají též jako herečku z mnoha inscenací. A ten čas uzrál právě teď, pár dní po výročí uzavření divadel v roce 2020…
Otázky tentokrát kladla Kristýna Čepková.

 

Asi nejpodstatnější je, že se pořád snažím koukat do budoucnosti a využít času, který teď je. To je určující, protože si nedokážu představit, že kdyby se hrálo, dělala bych všechno, co dělám teď. Strašně mě baví, že mám čas se zabývat věcmi, posouvat a vymýšlet, dívat se směrem dál… je to snaha vymyslet, jak být potom mnohem přitažlivější pro diváky. Jak přesvědčit další lidi, aby sem začali chodit. Rozšiřovat okruh spolupracovníků a dávat si na to všechno čas. Čas na to být tady a teď a rozhlížet se kolem sebe. Takže se dá říct, že to snáším dobře, chodím do divadla každý den s hroznou radostí, jsem tu od rána do večera, baví mě to a stále mám co dělat. Říkám si pořád, že v současné situaci může být i něco dobrého a my to dobré musíme najít. Tak hledám. 

  

 

 

Bohužel nejsem vůbec tou správnou cílovou skupinou, která by za tohle byla šťastná a vyplňovalo jí to nějakou mezeru. Nic z toho, co se děje v on-line prostoru pro mě prostě nemůže být náhrada živého umění. Za celou tu dobu, ačkoliv vidím tu snahu, vím, že mnohdy vznikají skvělé věci, do kterých všichni investují hrozně moc energie, tak pro mě to prostě není atraktivní. Nedokážu on-line aktivitu vnímat jako zážitek, emocionálně a měla jsem to takhle už dřív… Je to ale možná i tím, že nejsem člověk napojený na televizi. Mám pět měsíců Netflix a neviděla jsem na něm zatím jediný film. Zůstávám tam, kde jsem byla, tedy u knížek. Čtu hodně a ráda a taky neztrácím kontakt s lidmi. Pravdou je, že žiju a pracuju v místě, kde nejsem v úplné sociální izolaci. To si vůbec nedokážu představit. Karanténu o samotě bych možná psychicky neunesla. 

 

 

 

Úplně si nemyslím, že by to byly změny, které by překračovaly hranice naší běžné činnosti a tvorby, ale spíš to bude snaha vytvořit strategie, které by tu naši hlavní činnost zviditelnily, dostaly do popředí. Člověk má třeba možnost s nadhledem sledovat, co na něj funguje a co ne, jaké volit cesty, aby se lidem zvenčí usnadnila cesta k nám do divadla. Určitě si nemyslím, že Divadlo D21 bude prostředím, ve kterém by se po skončení pandemie nějak kloubila dohromady on-line produkce s živým účinkováním. Rádi bychom prohloubili a lépe propracovali to, co jsme dělali doteď a vymýšleli, jak to líp dostat k lidem. Pořád je kde navazovat a co zdokonalovat.

 

 

My jsme zatím nepřestali zkoušet a tvořit. Tuto sezónu „splníme“ všechny čtyři premiéry, ačkoli zatím ani jednu ze tří hotových inscenací nikdo neviděl a čtvrtou právě zkoušíme. Ač to leckomu může připadat bláznivé nebo nepromyšlené, tak pořád jedeme podle původního plánu. A pokud bude prostor pro to, aby se tohle nasazení zužitkovalo později, nevidím důvod to měnit. Zároveň jsou naše dramaturgické plány připraveny poměrně dost dlouho dopředu (někdy až dva a půl roku, pozn. aut.), ale zároveň se snažíme být společensky aktuální. Možná takový objem premiér bude provozně náročnější, ale věřím tomu, že i lačnost publika bude po té pauze větší. A když ne, tak ji probudíme. Dáme si na tom opravdu záležet! Jediné, co nás v tom ještě může ovlivnit, jsou finance, což se ukazuje jako hlavní a vlastně jediná komplikace. Tím, že se nehraje a stojí i provoz prostoru jako takového, samozřejmě přicházíme o významnou část příjmů. A protože se snažíme o co největší soběstačnost, jsou náklady, které hradíme pouze z vlastních zdrojů. A teď vyvstává otázka, jak dlouho toho budeme schopní. Nicméně si myslím, že jsme schopni se uskromnit a některé věci realizovat prostě „jen“ s vidinou toho, že dávají smysl. 

 

 

Žádný z okamžiků, které jsme tady prožili, bych nepojmenovala jako krizi. Pro mě to byla vždycky výzva. Všechno to, co bylo, nás nakonec posunulo někam dál a stálo to za to. Vždycky jde o to snažit se zachovat chladnou hlavu a říct si, co znamená nechat se situací semlít, a co nás naopak může posunout… Věřím, že to je i případ současného stavu. Je to klacek pod nohy, no možná trochu větší kláda, možná i padlý strom, který překročíme, přeskočíme… i kdybychom si měli půjčit žebřík. Ne, krize tu nebyly. Byly jen zkoušky, v kterých jsme obstáli a tohle divadlo, které dodnes funguje, je toho důkazem. 

 

 

V tomhle divadle je všechno hodně založené na zážitcích, na sdílení, na vůli lidí společně strávit čas. A ukazuje se to nejen v tom, že spolu rádi trávíme čas při zkoušení, ale i v osobní rovině… že jsme a chceme být spolu i mimo zkoušky. Hodně věcí prožíváme společně a snažíme se být jeden druhému oporou. Výsledek je pak jednotný a toho si strašně vážím. Od všech, kdo se na tom podílí – od herců, režie, techniků, produkce, pokladních. Všichni jsou tady, protože tady chtějí být. A to se týká i hostujících režisérů a týmů, jako tomu bylo také teď, při zkoušení inscenace Emil čili O Háchovi, kdy jsme všichni spolu velmi rádi a intenzivně trávili čas nad jedním tématem. Ten čas se různě přelíval z čistě tvůrčího procesu do osobní roviny a nám spolu bylo strašně dobře. Navíc téma této inscenace je samo o sobě velmi intenzivní a vyvolává emoce… no, zkrátka, takhle si představuju, že by to v divadle mělo fungovat, aby to mělo smysl a my chodili rádi do práce. A myslím, že toto bude i případ inscenace Amerika, kterou jsme začali zkoušet nedávno.

 

 

Já jsem ke spoustě těch funkcí přišla „jako slepej k houslím“. Třeba tím, že jsem měla vystudovanou střední ekonomku, za což jsem velmi vděčná, tak na mě padl los toho, že se hned ze začátku budu starat o finance. To byla taková přirozená cesta a já jsem ráda, protože mě to za těch osmnáct let donutilo se v ekonomii a účetnictví dovzdělávat a posouvat se dál. Mám pocit, že kdybych neviděla do těch čísel, tak nemůžu vnímat a analyzovat divadlo jako celek a rozhodovat o něm. Nebyla bych asi dostatečně empatická vůči tomu všemu, co se tady děje a co mám jako ředitelka zaštiťovat. Jsem trochu jako stavebnice Lego v krabici. Když z té krabice vyházíš panáčky, které mají určitou funkci, tak to třeba samo o sobě nic neřekne, nebude to zkrátka celé. Samozřejmě to souvisí s mým osobním nastavením, s mou povahou. Já v podstatě v jedné funkci odpočívám od té druhé. A nemyslím si, že by nešlo vykonávat více funkcí v divadle plnohodnotně, že by herec nemohl být ředitelem a naopak. Každý člověk to má jinak a nedá se měřit stejným metrem. U mě se zkrátka ty věci krásně doplňují a umožňují mi se realizovat, vzdělávat a neusnout na vavřínech.      

 

 

 

Tak první, co mě napadá při téhle otázce je, že bude potřeba udělat pořádnou plnoletou party! V tom nám nic a nikdo nezabrání. Pevně doufám, že to bude s diváky, s programem, s diskuzema, s živou hudbou… no to je nádherná představa! Dřevní vzpomínky samozřejmě mám a je to pro mě neuvěřitelné. Jedna z prvních je fakt asi z roku 2002. Stojíme na Letný s Ivankou Machalovou (tehdy Huspekovou) a čekáme na tramvaj, jsme ve třetím ročníku na VOŠ herecké a říkáme si, že nám to za čas končí a přitom nám to spolu tak funguje. Co budeme dělat dál… co kdybychom si založili divadlo? Spousta smíchu, pochopitelně… protože jsme nevěděly, co to obnáší, jak se to dělá. První myšlenka byla, že poprosíme pedagogy, abychom mohli o rok déle studovat. Vlastně na to dneska vzpomínám jako na science fiction, jako na takovou utopii, která se naplnila a to zase mě naplňuje optimismem v tom smyslu, že člověk si něco vysní a ono se to může stát. A pak vidím, jak se tady v tom prostoru scházíme s našimi pedagogy, Vaškem Martincem a Toničkou Hegerlíkovou nad Beckettovými Šťastnými dny a zkoušíme tady v jedné maličké místnosti, kde nebyla voda ani topení, všichni v oteplovácích a péřových bundách. Začali jsme opravdu z ničeho, i proto to tak dlouho trvalo a trvá. Ale sen se plní! Máme kde být, máme dokonce z čeho žít a těší nás to. Co víc si člověk může přát? Věřím, že jsme na správné cestě, která může spoustu lidí obohatit.     

 

 

(Hana se velmi raduje a směje) 

Změnila mi život úplně ve všem, protože se stala členkou mojí domácnosti a je to živý tvor. Toho člověk nemůže vyzmizíkovat a pak se k němu vrátit. Paradoxně jsem měla obrovskou obavu o to, jak a jestli budu schopná v pravidelném režimu o to zvíře pečovat. Teď, když odemykám dveře od bytu, tak se strašně těším na to, že tohle monstrum mě přivítá, sem tam mi vyrazí nějaký zub, který by nebyl první ani poslední, že mě obejme… já si myslím, že to není úplně pes, že je na pomezí zvířete a člověka, taková ztělesněná symbióza živočišné říše. Každopádně díky ní chodím daleko víc ven, dívám se kolem sebe, mluvím s lidma, řeším i jiná témata, než jsem byla zvyklá. Učím se jisté zodpovědnosti. Sama sice nejsem schopná jíst ani třikrát denně, ale Miňonka nějakou životosprávu vyžaduje a ke svému velkému překvapení jsem schopna ji poskytnout. Ale co je podstatné, je se mnou od 30. března 2020, což znamená, že v podstatě nezažila normální stav věcí… můj do té doby běžný režim. Tak se ji snažím socializovat a trochu se bojím, co bude potom. Ale výhodou určitě je, že jsme si opravdu blízko – divadlo sídlí ve dvoře, kde zároveň bydlím, takže za ní můžu kdykoli skočit. Teď se ale každopádně projevuje jako skvělý parťák na výlety, co je rád s lidmi a chápající bullteriér, který si užívá, že je doma sám, protože to je příležitost vyspávat a zároveň zničit, co jí přijde „pod hubu“… ale je to krása a radost! To plemeno jsem dobře znala, byl to můj sen od pradávna a rozhodně mě nezklamala, naopak předčila moje očekávání.

(Hana dlouze přemýšlí.) Já si vlastně nepřeju, aby se naše společnost vrátila tam, kde byla. Já si přeju, abychom načerpali z toho, co bylo, strašně moc pozitivního, abychom se dokázali nad sebou zamyslet, abychom dokázali dojít k určitým společenským změnám. Když se prezentujeme jako „střed Evropy“, tak abychom tomu dostáli, stejně tak jako když o sobě tvrdíme, že jsme demokratická země… Hodně na mě doléhá současná politická situace, tak si přeju žít v místě, kde se budu cítit dobře a nebudu mít pocit, že je nutné někoho „hejtovat“, protože nám vládnou mocichtivé kreatury. Možná se ještě vrátím k Emilu Háchovi, který obětoval sebe pro budoucnost národa. A to bych si přála, aby rezonovalo s nějakou další, budoucí situací naší republiky, aniž by se musel někdo obětovat. Pravda a láska vítězí a já chci věřit tomu, že se to stane.