BYPASS V ZÁHŘEBSKÉ ULICI
Barbora Sedláková : Svět a divadlo, 10. 11. 2022
STARÉ A NOVÉ PODOBY DIVADLA D21
(SAD 5/2022)
O Divadle D21 sídlícím na pražských Vinohradech se na konci minulé sezony hovořilo ze dvou zásadních důvodů. V dubnu se po zveřejnění výsledků na webu Ministerstva kultury dozvěděli, že jim nebyl přidělen grant, o nějž předtím každý rok úspěšně žádali. Po finančním propadu, který napříč kulturním sektorem způsobila covidová pandemie, se tak přidala další nesnáze. Na facebookových stránkách se k tomu vedení divadla vyjádřilo pod příspěvkem DIVADLO (D21) JAKO OHROŽENÝ DRUH takto: „Pomyslným vrcholem sezony v duchu INFUZE POEZIE tedy zjevně nebude nejnovější poetická inscenace (pozn. redakce – Máchův Máj v režii Jakuba Šmída), ale patová situace, kterou odstartovalo neudělení veřejné podpory ve spojení se současným trendem dlouhodobě snížené návštěvnosti. Tento stav může být pro naše divadlo likvidační.“ Připravovaná premiéra Máchova Máje byla přesunuta na neurčito a zásadním způsobem se proměnila i skladba repertoáru divadla. Zatímco doposud tu vedle sebe existovaly dvě linie – inscenace pro mateřské školy a rodiny s dětmi a večerní představení cílící kromě dospělého diváka na středoškoláky – v současné době zůstávají v nabídce už jen inscenace pro náctileté a starší diváky. Důvod k těmto změnám vysvětluje ředitelka divadla Hana Mathauserová takto: „Od začátku naší existence rozvíjíme projekt Divadlo školám. Naším cílem není dělat dětské divadlo, ale divadlo pro mladého diváka, kterému dáváme prostor pro sebereflexi a formování vlastních názorů v bezpečném prostředí, kde jsme mu parťákem a průvodcem. Jde nám o cílenou «iniciaci a doprovázení» na cestě k přijetí divadla jako přirozené součásti života. Od nové sezóny se tudíž budeme věnovat mladým divákům od druhého stupně základních škol, teenagerům a divákům dospělým – ty nejmladší přenecháváme těm, kteří se jim budou věnovat naplno a na té nejvyšší úrovni.“ Druhým, o poznání pozitivnějším důvodem zvýšeného zájmu o Divadlo D21, je červnové vítězství v soutěži o Cenu Marka Ravenhilla s inscenací Emil čili O Háchovi, která měla premiéru ještě v době covidové – v březnu 2021. Hácha získal mimo jiné i nominaci na Cenu divadelní kritiky v kategorii Nejlepší poprvé uvedená česká hra (kde se umístil na děleném 3.- 5. místě). Kromě této autorské inscenace tandemu Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský se pozitivních ohlasů dočkala i adaptace Kafkovy Ameriky režiséra Ondřeje Štefaňáka (premiéra v dubnu 2021), jež byla na podzim 2021 oceněna za celosouborovou souhru na mezinárodním festivalu v Živinici v Bosně a Hercegovině.
Přes všechny dramatické zvraty se Divadlo D21 pod vedením Hany Mathauserové a uměleckého šéfa Jakuba Šmída vrátilo do nové sezony s názvem AMPUTACE SRDCE s optimismem. Na blogu, který je součástí webových stránek divadla, byl na konci srpna zveřejněn příspěvek s nadpisem „JSME ZPÁTKY A BUDEM!“, v němž se mimo jiné píše: „Ačkoli jsme v posledních měsících čelili nelehkým výzvám a bohužel nás i nadále tíží existenční starosti, vstupujeme do nové sezony s elánem a odhodláním pokračovat v naší misi! Uplynulý půlrok nám zavdal impulzy pro mnoho úvah, debat a nakonec i rozhodnutí, co a jak dělat jinak a lépe – systémových i koncepčních změn bude hned několik a my jsme přesvědčeni, že jsou to změny k lepšímu.“ V průběhu sezony 2022/2023 by se dle webových stránek divadla měly v „Déčku“ odehrát tři premiéry – Krvavá svatba (režie Diana Šoltýsová), Benešův posel (autorská inscenace tandemu Jarkovský, Vašíček o „mužích kolem Mnichovské dohody“) a Pěna dní (úprava a režie Jakub Šmíd). Kromě již zmíněných koncepčních změn se divadlo otevírá častějším pronájmům vlastních prostor. Orientace na dospívající publikum se i nadále odráží v doprovodných programech. Zůstává Divadlo školám, které společně se samotnými představeními nabízí základním, a především středním školám lektorské úvody před představením, tematické dílny navázané na jednotlivé inscenace a divadelně zaměřené workshopy pro pedagogy a pedagožky. (Nejen) studenti se mohou přihlásit i do projektu s názvem Dorostenecká divize, který v rámci celoročního kurzu pod vedením absolventa Katedry výchovné dramatiky DAMU Jana Mrázka a herců a hereček Divadla D21 poskytne účastníkům (ve věku od 14 do 99) nejprve dílny hlasu, pohybu, práce s textem či dialogu s partnerem. Následně se bude tento nově vytvořený soubor věnovat zkoušení inscenace, jejíž premiéra proběhne přímo v Divadle 21.
Snaha prohloubit znalost divadla, potažmo literatury u mladého diváctva se odráží samozřejmě už v repertoáru. Ten cílí na diváky cca od patnácti let a skládá se zejména z adaptací děl českého a světového kánonu (Amerika, Spalovač mrtvol, Utrpení mladého Werthera, Válka s mloky, Zločin a trest; poznámka redakce: O inscenaci Zločin a trest psal v SADu 5/2020 Josef Rubeš v článku Zápas na bitevním poli a v oprýskaném činžáku.), případně z autorských inscenací zaměřujících se na zásadní osobnosti historie (Emil čili O Háchovi, Panna Orleánská, Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského). Inscenace Král Ubu představuje mezi těmito tituly v podstatě výjimku, protože její literární předlohou je dramatický text. Většinově zastoupené adaptace původně prozaických děl jsou vzhledem k hlavní cílové skupině většinou poměrně věrné literárním předlohám. Adaptátoři jsou přesto vždy uvedeni jako spoluautoři, což zdaleka není v českém prostředí pravidlem.
plexisklová srdce Goetheho román Utrpení mladého Werthera adaptoval pro svou stejnojmennou inscenaci (premiéra v roce 2018) Jakub Šmíd a zvolil v ní rámec kriminálního vyšetřování – vše začíná nalezením mrtvoly mladého muže a místo činu je důkladně prohledáváno forenzními policisty v bílých overalech. Nalezeny jsou, kromě jiného, dvě ruční pistole a osobní korespondence. Na jejím základě se pak odehraje celá geneze Wertherova dramatu, jak ji známe z knihy, přičemž jeho dopisy čtou jako své repliky všechny postavy. Při prvním setkání s Wertherem (Kryštof Krhovják) cituje Lotte (Jaroslava Košková) dopis, v němž se k tomuto momentu vyjadřuje sám Werther. Albert (Petr Pochop) se stejným způsobem představuje divákům. Před koncem se dokonce Lotte s Albertem a Bezvýznamnou dívkou (Hana Mathauserová) podrobují výslechu. Sedí za stolem a popisují poslední dny, které s Wertherem strávili.
Postavy vyšetřovatelů sice čtou dopis s datem 1771, scénografie inscenace ovšem odkazuje na současnost. Jejím středobodem je plexisklový skleník, později ozdobený vánočními světýlky, v němž probíhají všechny společenské události. Namísto velkolepých plesových soirée se skupinka lidí mačká v zadýchaném prostoru a pije z plastového barelu na pitnou vodu, kterou si točí do plastových kelímků. Z reproduktoru hřmí píseň Shape of You zpívaná německy. Lotte se uvnitř baví s Albertem a ostatními a Werther obchází skleník, prsty jemně přejíždí po stěnách, nakonec zvenku zadýchá plexisklo a namaluje na něj malé srdce. Werther nemá Lottinu podobiznu v medailonku, namísto toho pokládá její hlavu do tiskárny na scéně a tapetuje stěny jejími přesvícenými, rozmazanými fotografiemi. Ty se později povalují i všude po zemi, Werther je mačká, trhá a cpe si je do úst.
Kromě Lotte vystupují v inscenaci ještě dvě ženské postavy – Bezvýznamná dívka a Slečna B, hraná stejnou herečkou jako Lotte, pouze v jiných šatech. Werther o ní totiž prohlašuje: „Podobá se Vám, milá Lotte. Je-li vůbec možné se Vám podobat.“ Obě tyto vedlejší ženské postavy jsou přitom interpretovány jako nahlouplé, vlezlé, pitvořící se slečinky, u nichž se vlastně jako divačka nedivím, že Wertherovi neimponují. Ani Albert ovšem není žádný ukázkový manžel: listiny z práce si vozí v nákupním vozíku, dům si zdobí lacině vyhlížejícím lustrem, který ale věší se směšnou obřadností a pouští si k tomu německou verzi písně Zvonky štěstí. Všechny postavy se nám totiž ukazují skrze dopisy, tedy v takovém světle, v jakém je vnímá Werther. Nezáleží na tom, jak vzdělaný a galantní je Albert, zamilovaný mladík v něm vidí přihlouplého soka. Stejně tak všechny dívky, s nimiž přichází do styku, se nemohou ani zdaleka rovnat Lotte. Přestože je po celou dobu odmítá a pohrdá jimi, nakonec obě dvě zneužije. Bezvýznamné dívce usne opilý s hlavou ve výstřihu ve chvíli, kdy je zhrzen Albertovým příjezdem, a po probuzení ji nechává bez vysvětlení sedět samotnou na lavičce. Na Slečnu B, která ho přijde navštívit, nejprve bečí, na což ona odpovídá: „Ano, to je mé jméno.“ Poté ji začne pronásledovat po scéně, zdá se, že je to jen nevinná hra, pak s ní ale mrští pod stůl a znásilní ji. Podobně se ve druhé půli chová i k Lotte. Agresivně ji svírá, ačkoliv ona se brání, snaží se ji povalit na zem a jeho jednání působí freneticky, nebezpečně. Už to zdaleka není ten roztomile zamilovaný chlapec ve žlutém roláku, který se s Lotte seznamuje na začátku. Teď má na sobě bílé tílko potřísněné krví od toho, jak s rozběhem narážel do všech dveří vedoucích na scénu. Působí trochu jako posedlý stalker, s nímž už se nedá rozumně vyjednávat a ani soucítit či sympatizovat.
Romantický příběh (ve všech smyslech toho slova) neztrácí ve Šmídově inscenaci nic z Goetheovy naléhavosti, přitom myslím dokáže promlouvat k Wertherovým vrstevníkům dnešní doby. Alespoň soudě dle mé reprízy, na níž kromě mě seděla celá třída středoškoláků, kteří se rozhodně nevysmívali milostným projevům Lotty a Werthera. Snad jedině scény, v nichž postava Bezvýznamné dívky sváděla Werthera k jeho zřejmé nelibosti, vyvolávaly v mladém publiku nervózní smích. Sympatická je mi v tomto smyslu i interpretace samotného Werthera, který není stavěn na piedestal jako zhrzený milenec umírající pro lásku. Kryštof Krhovják ho ukazuje v mnohem větší opravdovosti. Během jednoho setkání vypráví Werther Lotte, jak pohrdá všemi, kdo se nechají unést vlastními chmurami, špatná nálada je přece jako lenost, máme nad ní kontrolu. Lotte a Albert mají později svatbu v plexisklovém skleníku a Werther stojí na stole a hystericky na ně volá, spílá jim. Jeho proměna je zřetelná. Vše, co hlásal v první polovině inscenace, se ukazuje jako neplatné. Jeho naivní mladická povaha ho vedla k prohlášením, jež se později ukázala být pouhými frázemi. Zamilovanost se postupně proměňuje v posedlost a způsob, jakým jedná s ostatními, už nelze omluvit.
buď mým sluhou, buď mým otrokem Texty Franze Kafky nepatří (alespoň z mé středoškolské zkušenosti) pro svou náročnost a specifickou povahu k těm, které si studenti a studentky vybírají jako povinnou četbu k maturitě. V Americe Ondřeje Štefaňáka se ale Kafkovy typicky existenciální a modelové situace myslím zhmotňují v režijně velmi osobité obrazy, v nichž Štefaňák nahlíží na Ameriku pohledem Evropana 21. století. Kafkova poetika stojí na neznámých nepřátelích, nekonkrétních nebezpečích a hrozbách, které pak v postavách a potažmo ve čtenářích vyvolávají pocity úzkosti. V D21 se z nevyřčeného a nedořečeného stává velmi konkrétní nepřítel. Úzkost je nahrazena skutečnou a viditelnou bolestí. Tím ovšem vzniká potenciál pro bližší zkoumání „zla“, jeho podob, motivací, následků. Mnohem více vyplouvá na povrch nesmyslnost jednání agresorů a manipulátorů, jejich bezohlednost, pokrytectví a předsudky. Ti Karla Rosmanna mlátí, smýkají s ním, oblékají ho a svlékají, okrádají, znásilňují, takže postupně ztrácí veškerou důstojnost. Vše, co zůstává v knize naznačeno, je na scéně dovedeno do důsledků, takže z Karla je v závěru zubožené zvíře zahnané do kouta, které svou naivitou nepřestává šokovat. Hlavní roli Karla Rossmanna navíc ztvárňuje Hasan Zahirović původem z Bosny a Hercegoviny, jehož přirozený akcent bez jakékoliv násilné snahy neustále připomíná, že Karel je v nové zemi cizí, a zdůrazňuje jeho zranitelnost.
První scéna – šest lidí v potemnělé místnosti. Jediným scénografickým prvkem je točna uprostřed jeviště. Všichni oblečeni v obyčejných bílých trikách a černých kalhotách. Jeden z nich, v záchranné vestě, je Karel Rossmann. Je mu šestnáct let a poprvé cestuje do Ameriky. Kufr svěřil nesprávnému člověku, takže nemá doklady. A pětice lidí mu vypráví o americkém snu – svobodě, křupavých a vláčných brioškách. Mezitím ho nenápadně vyzpovídají, zda náhodou není Ir, protože kdyby byl, museli by ho bohužel zmlátit. Karel je naštěstí Němec. Jeden z jeho spolucestujících ale možná Ir je, takže dostává preventivní nakládačku a pak je zabalen do izotermické folie. Ta se zlato-stříbrně třpytí, stejně jako budoucnost, která čeká na přeživší cestující. Pokud se tedy někdo z nich neukáže být irské národnosti. Štefaňák pracuje s předsudky, které má zbytek světa vůči Americe a naopak. S kousavou ironií nechává postavy pronášet chvalozpěvy na svého druhu zemi zaslíbenou, v níž se každému dostane spravedlivého zacházení, svobody a tolerance. Přitom ovšem využívá explicitní a hyperbolizované kulturní apropriace a nechává po scéně jako by nic přecházet postavy oděné ve stylu Kukluxklanu, počmárané indiány s barevnými čelenkami, kovboje v bílých kloboucích a vázankách, Vikingy i obhroublé divochy, kteří si bez výčitek berou na hlavu masku egyptského faraona. Třešničkou na dortu tohoto holdu naruby je personifikovaná Amerika nebo Svoboda (vždyť je to totéž) kterou ve flitrovaném kostýmu Sochy Svobody ztvárňuje Marek Zeman. Podlézavým sladkým hlasem se obrací přímo na diváky s připravenou řečí, která začíná slovy: „Je to důležité, je to o svobodě.“ Mezitím hledištěm prochází postava v bílé kápi s vystřiženými otvory pro oči (Stela Chmelová) a nabízí černou kávu – americano s tím, že potřebuje, aby „černý kafe úplně zmizelo“, protože černý kafe ji rozčiluje. Socha Svobody se před hledištěm producíruje ve svých minišatech a s ústy namalovanými rtěnkou, do mikrofonu hlásá, že „osobní svoboda by měla být zaručena, nikdo by neměl být podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“. Přitom se opakovaně ptá, zda s ní jako publikum souhlasíme, nechává nás opakovat některá tvrzení, a dokonce skandujeme: „Miluju svobodu!“, protože je nám řečeno, že: „Mně furt příde, že se mnou zas tak moc nesouhlasíte. Ano, je to váš názor, já vám ho neberu, ale byla bych radši, kdybychom spolu všichni souhlasili, ano?“
Výsměch americké svobodě, která se mimo jiné v posledních letech manifestovala zvolením Donalda Trumpa či doposud trvajícím policejním násilím na afroamerické menšině amerických obyvatel, vrcholí v písni z filmu Nespoutaný Django s příhodným názvem Freedom. Zatímco obludárium mučitelů pod vedením Sochy Svobody pokračuje ve zpěvu, Karel Rossmann se na točně potýká s americkým faraonem (Petr Pochop) a prohrává. Je povalen na zem a znásilněn dřevěným stožárem s americkou vlajkou, zatímco znějí slova: „Are you looking for freedom./And to find it cost you everything you have.“ Těsně před koncem se Karel od jednotlivých diváků a divaček dožaduje kusů svého oblečení, které jim před nějakou dobou prodali Robinson (Samuel Neduha) s Delamarchem (Petr Pochop). Vskutku kafkovský je i úplný závěr. Karel, konečně opět řádně oblečen, se vrací na točnu, kolem které se mezitím ostatní herci a herečky rozmístili stejně jako v první scéně. Představení končí na začátku, zahajuje ho i ukončuje tentýž krátký dialog mezi jedním z cestujících na lodi a Karlem: „Vám se nechce ještě vystupovat? – Vždyť jsem připraven.“
zaděláno na zradu Inscenace Emil čili o Háchovi vychází z autorského textu zahrnujícího mnoho odkazů a citací. Kromě knihy Víta Machálka Prezident lidskosti: životní příběh Emila Háchy využili Jarkovský s Vašíčkem také upravené písně Voskovce a Wericha, pasáže z Mužů ve člunu, Fausta či Červené Karkulky od bratrů Grimmů. Střídají se „forbínové“ scény a sekvence z politického života Emila Háchy. Jeho představitel Petr Reif sedí na začátku za masivním stolem a zadělává na těsto. Lampička ozařuje kuchyňskou váhu, na stole mu ulpívají cucky mouky a vajíčka. Před ním, vlastně na forbíně, se Ivana Machalová a Hana Mathauserová s nabílenými obličeji a černě namalovaným obočím v pruhovaných trikách a kostkovaných sakách dohadují o novém českém prezidentu. Na přetřes přichází Hašler, Baťa nebo Šusta. Jenže z mnoha jmenovaných se někteří zdají příliš čeští, jiní příliš němečtí nebo málo slovenští. Měl by stát v čele našeho státu umělec, obchodník nebo akademik? Nakonec je to Petr Reif, který od těsta navrhuje Emila Háchu. Prezidenta Nejvyššího správního soudu, který se těšil na klidný důchod a o prezidentský úřad neměl příliš zájem. Když je pak v inscenaci slavnostně zvolen a na hlavu se mu snáší zlaté konfety, žádné známky radosti se v jeho tváři nezračí. Jen si ztěžka vydechne a dál hněte těsto v míse. Teprve když začne těsto motat a klást na plech, pomalu mi dochází, že se chystá péct jidáše – tedy spíše jeden velký jidáš. Těsně předtím, než v rámci inscenace odchází Hácha na jednání s Hitlerem, dává jidáš do trouby. Později, v době, kdy už se na jeho hlavu snáší kritika z Prahy i zahraničí, sedí téměř nemohoucí prezident ve své pracovně a jeho dvě služky (Ivana Machalová s Hanou Mathauserovou) ho krmí ještě horkým pečivem. Ačkoliv označení služky je v tomto případě pouze dočasné, protože Hácha ještě ani nedožvýká poslední sousto, a už mu dvojice v čepcích lepí černou gafou velkou tužku k ruce a pokládá na stůl lejstra k podpisu. Celé to působí komicky: senilní stařec, s nímž je zacházeno jako s dítětem. Prezident, který kolem sebe potřebuje partu pomocníčků, aby mohl zastat nejzákladnější činnosti. Loutka se ovšem z Háchy stala už v předchozí scéně, kdy herečky jako „Voskovec“ s „Werichem“ přicházejí s maňásky na rukách a na melodii písně Babička Mary zpívají. „Hácha, dědeček Hácha, očička má krhavý a ručičky krvavý Hitlerův brácha, v krvi se máchá náš drahý Emile, ty skončíš nemile.“ Loutky Emila Háchy mají šedý, sinavý obličej a ručičkama mávají do rytmu.
Vysoká postava Petra Reifa se ani na chvíli zcela nenarovná. Za stolem sedí zhroucený, a když se postaví, má hlavu předsunutou – stále působí, jako by se krčil pod neviditelným nízkým stropem. Po návratu z jednání s Adolfem Hitlerem mluví k národu, ale mikrofon na stojanu si posune tak, že se musí krčit jako na lyžích a obličej si ještě zakrývá papírem na němž má proslov napsaný. Jako by už tušil, že v příští chvíli na něj přiletí kámen obalený vzkazy: „Hácho, ty kolaborantská svině! Hácho, Klimente, Havelko, budete viset!“ Prezident se vlastně ani neděsí, jenom si názory svých spoluobčanů připíchne na nástěnku ve své pracovně. Tu vyhrazuje červené sametové lano a koberec, na nějž se vejde pouze stůl s rádiem, židle a nástěnka. Stejně jako se prolínají linie forbín a Háchových promluv, existují tu vedle sebe i dva typy scénografie – realisticky vybavená kancelář doplněná malovanými dekoracemi ve tvaru pobořeného antického sloupu a modrých obláčků. V+W si navíc občas přinesou na forbínu dvoje štafle, mezi které vloží dřevěnou lať. Na ní potom posedávají, houpou nohama a debatují o politice. Když je na konci inscenace Hácha usazen na vozík a čeká v Pankrácké vězeňské nemocnici na převoz do sanatoria, jeden z jeho spoluvězňů poučuje druhého: „Jseš tu novej, viď? Tady se chčije na Háchu.“ A tak se bezmocný Hácha nechá z výšky žebříku pomočit.
Portrét, jak ho předkládá Divadlo D21, se soustředí na Háchu v jeho křehké lidskosti. Řetězí více či méně zásadní skutky, kterými se v různé míře zasloužil o blaho českého národa, případně v textu jakoby mimochodem zmiňují, jakým způsobem se Hácha choval k obyčejnému člověku – mimo mezinárodní diplomatická jednání. Hned po jmenování do funkce se Hácha účastnil bohoslužby ve Svatovítské katedrále. „Zatímco kardinál Kašpar přijel k chrámu sedm minut před devátou ve svém pozlaceném kočáře, prezident přišel přesně v devět hodin pěšky.“ Petr Reif částečně ztvárňuje postavu Háchy a částečně podává krátká svědectví o prezidentově osobě. Staví se tak do pozice prezidentova předního obhájce, aniž by (alespoň podle mě) působil podbízivě. Zdálo se mi, že postavy Voskovce a Wericha naopak prostřednictvím forbínových scén zastupují tu část společnosti, která bere Háchu jako zrádce a kolaboranta. Prezidentovu zradu stvrzují hlasy domácího odboje, ale i toho zahraničního v Londýně, které tlumočí Machalová s Mathauserovou. Ťukají přitom tužkou do piana stojícího na okraji jeviště, jako by komunikovaly skrze tajné rádiové spojení.
Když je pak Háchovi doporučeno, že by měl veřejně poblahopřát Vůdci k jeho narozeninám, sledujeme slovní přestřelku mezi zahraničním odbojem a mluvčím nacistického Německa: aby si dal na projevu záležet, aby se zdržel podobných ústupků Hitlerovi, Vůdce se prý na jeho projev velmi těší. A Hácha vzkazuje, že pokud s ním v Londýně nesouhlasí, rád abdikuje. Za oslavné blahopřání si zase vyžádá tolerování Sokola a osvobození 1200 studentů a studentek, odvlečených na konci roku 1939 do koncentračních táborů. Zatímco klade jednu lichotku Hitlerovi za druhou, do nastavené ruky mu Hana Mathauserová postupně vkládá fotografie uvězněných studentů a studentek. Výslednou sbírku si prezident připíchne na nástěnku vedle papíru s urážlivými vzkazy. „Kruté podmínky koncentračního tábora nepřežilo na dvacet studentů. Všechny ostatní se prezidentu Háchovi podařilo zachránit a vrátit domů.“
Kromě toho, že Jarkovský s Vašíčkem nabízejí komplexnější a nezjednodušený pohled na „prezidenta-zrádce“, vkládají do textu i repliku: „Petr Zídek z Lidovek si udělal takovej průzkum, jo… a zjistil, že dvacet let po pádu komunismu bylo v českých zemích 277 ulic a náměstí pojmenovaných po Masarykovi, 63 po Benešovi a zcela absurdně i 51 po Ludvíku Svobodovi a tři po Antonínu Zápotockém, zatímco Hácha zůstával v tomto smyslu ve veřejném prostoru zcela nepřítomen.“ Dnes už tohle tvrzení neplatí. Navštívíte-li Divadlo D21, budete procházet přes Dvůr JUDr. Emila Háchy, který byl slavnostně odhalen loni v říjnu. Pravdou naopak zůstává, že svou raritní poštovní známku, jež se po každém zvolení, případně znovuzvolení nového prezidenta znovu tiskne, má pouze deset z našich jedenácti prezidentů. Není těžké se dovtípit, kdo chybí. Reagovat lze opět úryvkem z textu inscenace: „Alexander Dubček podepsal nejprve kapitulaci a o rok později i ta neprávem zapomínaná «výjimečná opatření» ze srpna 1969. Přesto se z něj stal proti jeho vůli a bezdůvodně symbol svobody a demokracie. Hácha byl v kontrastu nejen ke Gottwaldovi, ale i Benešovi charakterizován jako osobnost motivovaná nikoli touhou po moci, ale prostou touhou pomoci.“ Jako kontrast tomuto sofistikovanému bilancování staví režisér Vašíček jakési intermezzo, v němž se z klavíristy Daniela Čámského na pár minut stává rozeřvaný hospodský filosof hanobící vše české a cynicky komentující „nezásluhy“ Wericha, Seiferta, Svatého Václava i Jana Žižky – jsme čecháčci, „země opakovaného zrádce národa, nekonečných kolaborací a sledů podesranosti“.
Petr Reif udržuje střízlivý až téměř lhostejný projev. Ve scénách jednání s Hitlerem, čelení důtkám od Beneše z Londýna i nacistickému vyhrožování stále udržuje výraz mírně vyčerpaný, jinak ovšem nečitelný. Jeho civilní prožívání doplňují nápadité glosující etudy Voskovce a Wericha a zběžně pronášené informace o momentální situaci v protektorátu, díky nimž vychází najevo tragičnost Háchova osudu. Hned v úvodu cituje Petr Reif Háchu, který se ptá.: „Co jsem já, Emil Hácha?“ Sám si pak odpovídá, že „z úhlu věčnosti“ je jen obyčejný člověk – smrtelník. A proto se národ nemusí (ani v budoucnu nebude muset) obávat, že by jeho činy zanechaly poskvrnu v českých dějinách. Bude se totiž vždy jednat pouze o jeho osobní pochybení. Naši historici si tak budou moci s klidným svědomím říct: „To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha.“ Když se později nově zvolený zastupující říšský protektor Heydrich obrací na Háchu, na scéně je tma, lampička na stole ozařuje pouze Reifovy ruce v černých kožených rukavicích s papírem v ruce. Ozývá se němčina simultánně překládaná Machalovou a Mathauserovou. (Pouze diváci a divačky vládnoucí němčinou a znalí Goethova Fausta v originále, rozeznají v Heydrichově monologu repliky Mefistofela z Prologu v nebi. Text, jenž do češtiny „tlumočí“ herečky, se tak neshoduje s tím německým. ) Jednoduché řešení, jež má ale v daném kontextu neuvěřitelnou sílu a pro mě byl právě tento moment nejpůsobivějším z celého večera.
Johann Wolfgang Goethe, Jakub Šmíd: Utrpení mladého Werthera, režie J.Šmíd, asistence režie Anežka Berkmanová, dramaturgie Kristýna Čepková, výprava Lenka Odvárková, premiéra 12.1.2018 v Divadle D21
Franz Kafka, Ondřej Štefaňák: Amerika, režie a scénografie O.Štefaňák, dramaturgie Barbora Hančilová, kostýmy Lenka Hollá, premiéra
30.4.2021 v Divadle D21, Praha
Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Emil čili O Háchovi, režie J.Vašíček, dramaturgie T.Jarkovský, hudba Daniel Čámský, výprava Karel Czech, premiéra 5.3.2021 v Divadle D21
redakce Barbora Etlíková
