Georg Büchner - Vojcek (projekt Vojcek) aneb tristní hra o tom, jak dějiny jdou do kruhu a mění se jenom kostýmy
Richard Koníček : www-kulturaok-eu.cz, 01. 03. 2016
Georg Büchner – Vojcek (projekt Vojcek) aneb tristní hra o tom, jak dějiny jdou do kruhu a mění se jenom kostýmy
01.03.2016 14:36
Divadlo D21 – Praha
Premiéra 26. 2. 2016
Když jsme se na www.www-kulturaok-eu.cz počátkem sezony, uvozené mottem ´Bez střechy a bez zákona´, dozvěděli, že koncem zimy bude uvedena dramatizace Büchnerova fragmentu, kterou zpracoval kmenový režisér D21, Jiří Ondra, zbystřili jsme. A aby ne.
Lehce úvodem
Karl Georg Büchner (17. 10. 1813 Hessensko – 19. 2. 1837 Švýcarsko) byl německý prokletý básník, spisovatel, lékař, vědec a revolucionář. Za svůj krátký život (24 let) stihl napsat jen pár děl. Dvě dramata, jednu veselohru, povídku a dva překlady dramatů Victora Huga. Vzdor tomu je ale řazen k nejvýznamnějším spisovatelům německé literatury jeho doby.
Druhým z dramat je zmíněný Vojcek. Dílo vznikalo těsně před autorovou smrtí (tyfus), navíc v době jeho přesunu z rodného Německa do švýcarského Curychu, kde zemřel. Drama tak zůstalo nedokončeno. Navíc jednotlivé fragmenty měly zmatené číslování stránek…
Büchner pro svou hru volil téma skutečné. Soudní spis jednačtyřicetiletého bývalého pruského vojáka, jenž ze žárlivosti zabil svou milenku a matku jejich dítěte. Čin pak zdůvodnil tím, že ho svedly neznámé hlasy, jež mu to našeptaly. Soud ho za duševně chorého neuznal a rozsudek zněl – smrt.
Příběh, jakých se od té doby až dodnes odehrálo a odehrává mnoho a mnohé dokonce i s těmi našeptávajícími hlasy. Büchnerovo specifické zpracování tématu, v kombinaci s fragmentárností díla a nejasností sledu scén, je od té doby z divadelnického hlediska vnímáno jako jedna z nejsložitějších dramatických předloh. Tím je ale i svůdným námětem a materiálem pro režiséry a divadelní inscenátory, kteří chtějí zkusit své schopnosti.
To byl ostatně asi i jeden z důvodů, proč po tomto námětu sáhla loni v plzeňském Novém divadle (půlroku před D21 byla premiéra 17. 10. 2015) i režijní dvojka SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský). Využili překladu Ludvíka Kundery a zrodila se hra, jíž 30. 12. 2015 označila v deníku Právo Radmila Hrdinová jako ´nejlepší inscenaci roku 2015´.
A jak to dopadlo v D21?
Předesíláme, že neznáme plzeňskou inscenaci ani jiná zpracování. Do D21 jsme šli nedotčeni a v očekávání. Podtitul „Když je člověk studenej, tak už ho nezebe,“ naznačil, že o sarkasmus, černý humor, drsné pojetí a dramatické výkony nebude nouze.
A nebyla. A nejen to…
Přestože Büchner napsal svůj fragment už téměř před 200 lety (přesně před 179), šel nám mráz po zádech. Nebyl to horor podáním či příběhem. To ani ne. Ale myšlenkovým posláním. Sdělením, že Büchnerem viděný svět jeho doby, tedy pitoreskní, odpudivý, plný figurek, jak z panoptika – trvá. Že i nadále jsme ovládáni všemocnými a mocí nemocných. Že stále a stále a stůj co stůj, všemi možnými i nemožnými metodami, pavědecky i vědecky, mocní brutálně ponižují a zotročují ty obyčejné, chudé, všechny ty nemohoucí bránit se. Zneužívají je ke svým experimentům, ke svému zbohatnutí, ke své potřebě, jako kdyby to byly věci a společenští otroci. Prostě, že se svět za těch bezmála 200 let nezměnil, nemění a že to, co dělá dojem, že je to jinak, jsou jen jiné kostýmy, prostředí, funkce, pojmy a kulisy.
Že dějiny jdou tedy v malém, lidském, ale i ve velkém, všelidském, do kruhu.
A to je děsivé a smutné.
Kadence dekadence
Morbidnost, tlení, úpadek a odpornost. To je kulisa celého přestavení. Tak je postavena scéna. A rozdány party. Herci se z jeviště nehnou. Mají své vstupy, a jsou-li právě ´mimo záběr´, dotváří depresivnost vstupu těch, co ´v záběru´ jsou. Vojcek v podání Michala Dudka je tu fackovací panák, loutka v rukou moci, hadr na holi, pokusný králík, zoufalec, co – když se do toho divák pořádně vžije – drtí divákův mozek beznadějí a marností – všeho.
Vzpírá se. Zprvu. Myslí svobodně. Z kraje. Ale vyčerpáván, drcen ztrácí postupně své vlastní já, svou vlastní vnitřní sílu. Zbývají mu už jen naděje, víra v něco, ale sám už ani neví v co, až nakonec podléhá. Upadá na těle i na duchu. Ztrácí vše. Svou lásku i svou důstojnost.
Stává se bezduchým pytlem špíny, jenž je programovatelný a programován. Je zlomený jako ztracenec, co neví a nemůže a vlastně už ani nechce – dál. Ovlivněn ´našeptávajícími hlasy´, stává se nástrojem bez ducha. A k potěše a triumfu arogance moci vraždí tu, co miloval. Stává se pak už nepotřebným i jako ubohá laboratorní myš a je tedy smeten ze stolu i ze světa.
Kolem Vojcka, hlavní postavy, se zjevují zjevy – žel bohu ne z jiného světa – ale, ač přehnané, karikované, fantasmagorické, pointované do absurdna, jež tak – dvakrát žel bohu – životné a v menších modifikacích, můžeme potkat kolem nás. Od tehdy, dodnes. Třikrát žel bohu nebo komu…
Herecké výkony
Bývá zvykem, že v referenci o představení D21 probíráme protagonisty jednoho po druhém. Po tomto představení, toho nejsme schopni. Ti, co byli na jevišti, hráli jak o život. A všem, bez výjimky, patří absolutorium. Nejvíc samozřejmě Michalu Dudkovi coby Vojckovi. Zahrál si v D21 už řádku hezkých rolí, ale ´vyžírá´ i ty hodně nehezké. Dokazuje tím sice, že je opravdu herec, a ten – jak známo – vydrží, ustojí, zahraje a podstoupí cokoli, je-li profík. A Dudek je. Ale užívá si tam toho opravdu hojně. A ve Vojckovi snad vůbec nejvíc.
Až vás – vžijete-li se do jeho situace – popadá zoufalství také, až vás z toho, i za něj, bolí hlava a až si říkáte, kurva, proč je ten svět tak šíleně … zlej. Ale pak si tak hezky lidsky oddychnete, že to peklo sice znáte, ale naštěstí, naštěstí, ne až tak moc natvrdo. A to vás, byť by nemělo, malinko povznese. Jenže, pak o tom přemýšlíte a říkáte si, že to, co jsme už zažili, nemusel být ještě konec toho, co zažít můžeme a jsme tam, kde jste byli. Depka jak barák.
Je to dobrá hra, ale děsná
Opakuji, že nevíme, jak působily jiné inscenační pokusy jindy a jinde za těch 200 let od napsání panem Büchnerem. Co ale víme, že na nás působila tahle inscenace fakt silně. Možná jsme se minule trochu namlsali na předchozí premiéře. Byl jí pohádkový příběh Vánoční koleda v režii Věry Herajtové. Hra ryze vánoční, tudíž asi vhodná k reprízování opět zase až o adventu. Ta, i když byla jako každá správná pohádka trochu strašidelná, trochu mravoučná, a trochu idealistická (kdo kdy viděl, aby se zlo napravilo v dobro), krásně hladila po duši… Právem, se také dočkala 19 repríz. Což, prý, překonalo i očekávání divadla D21. Nás to ale nepřekvapuje. Únik od všední reality je příjemný. Alespoň po čas představení.
A potom, najednou bum! Vojcek! Hra nesporně správná, hra kvalitně připravená, hra dávající hercům šanci si to zahrát na férovku až z paty, ale i hra drásající duši, zvedající pajšl a občas vzbouzející chuť vstát a řvát. Bolestí, strachem i zuřivostí.
A ještě poslední slovo
Klobouk dolů před inscenačními nápady, klobouk dolů před tvárností herců, klobouk dolů před vypětím a nasazením, které herci museli předvést. Prostě klobouk dolů. Zážitek to byl…
Poznámka pro diváky:
Ke vstupence dostanete takový malý letáček, týkající se některých souvislostí hry. Přečtěte si jej předem. Zejména to o ´hrachu´ a o reprodukci songu ´In Paris, in Paris sind die Maedesl so suess´. Vyrazí vám to dech. A hned se na to celé budete koukat jinak…
Titul: Vojcek (projekt Vojcek)
Více o představení Vojcek (projekt Vojcek)
