Bledý oheň aneb doplňme si vzdělání. Nabokov není jen Lolita!

Richard Koníček : www.www-kultura-eu.cz, 17. 06. 2015

Poslední letošní premiérou 12. 6. 2015 v divadle D21 uskutečněnou v rámci sezony uvozené heslem Umělec – Vizionář nebo Parazit, byla adaptace románu Vladimíra Nabokova – Bledý oheň. Že ten román neznáte? Ani my jsme ho neznali. U nás ho vlastně, až do roku 2011, kdy byl (49 let po svém vydání!!!) konečně povšimnut a přeložen do češtiny, neznal prakticky nikdo. Proto jsme zvědavě na www.www-kulturaok-eu.cz přijali pozvání do D21 na jeho divadelní premiéru. A mimochodem,premiéru nejen v D21 jako takovém, ale na světě vůbec.

… a v Záhřebské vyšlehl Nabokův Bledý oheň
Bledý oheň Vladimíra Nabokova přeložili pro nakladatelství Paseka v roce 2011 úplně poprvé do češtiny Pavel Dominik a Jiří Pelán. Román, který má v českém vydání 332 stránek vznikl ale už v roce 1962 a je to pátý Nabokovův román psaný anglicky.
Pro zajímavost dodejme, že o rok dříve přeložili Bledý oheň i na Slovensku.Otakar Kořínek ho přeložil pro přední slovenské nakladatelství Slovart.

Nabokovův román Bledý oheň je vnímán jako tzv. hypertextová literatura. Není to román jednoduchý ani přehledný. Přetéká řadou kulturních a politických odkazů. Mistrně je ale pojí poněkud obskurní příběh o manipulaci, moci, totalitě, psychopatologii všedního žití. To vše navíc v poněkud dekadentní atmosféře první půle minulého století. Číst tento román je jako listovat herbářem s bizarními výlisky květin. S každým dalším obrácením listu objevíte neznámou bylinu. Tu krapánek jedovatou, jindy zvláštně omamnou, pak zas zapáchající, či rozverně ulítlou a na vyváženou všeho i nudnou jako uschlé hřbitovní kvítí. Prostě Nabokov a jeho talent vykřesat uprostřed obyčejnosti extrémy.

Fajn, ale jak to všechno nacpat do standardní divadelní hry?
Pro román Bledý oheň je klíčová poéma jistého Johna Shadea, fiktivního autora, jehož picnul najatý zabiják. Stalo se to právě ve chvíli, kdy zavřel poslední list svého veledíla. V románu se píše o přesně tisícím řádku toho jeho díla.
A tím máme začátek pro divadelní hru. První postavu, Johna Shadea. Na prknech D21 ho představuje hostující Libor Novák (na foto vlevo). Nabokov nám v románu ale servíruje i autorova přítele, ale spíš vlezlého pronásledovatele, jménem Charles Kinbote.
Autor poémy poém je pak nešťastně (ale spíš narafičeně) zabit vytrvalým, všudypřítomným, leč povětšinou víc tušeným než pozorovaným pronásledovatelem Kinbotovým.

Díky tomuto fatálnímu omylu oblbne Kimbot- jinak vůči němu značně nepřátelsky naladěnou – čerstvou vdovu po spisovateli (Kristýna Podzimková na foto vpravo). Ujme se tak zveřejnění díla zesnulého. Ovšem, se svým patřičným komentářem. Prostě si na tom přihřeje zcela bez skrupulí svou polívčičku.

A to je moment, kterým hra začíná i končí.
Mezi to vměstnali inscenátoři hry dramaturgyně Magdalena Frydrych Gregorová a režisér Jiří Ondra, celý příběh. Příběh o tom, jak to celé bylo a hlavně, jak vznikalo ono předmětné dílo. Jsme tak prakticky svědky tvorby poémy, a tak trochu vlastně i Nabokovova románu. A to v přímém přenosu, jako při nějaké šílené reality show.

Komentář Kinbota, připojený k poemě je ovšem dost bizarní. Kimbot totiž průběžně doplňuje vznikající báseň a ony tak vznosně znějící verše poznámkami a souvislostmi, které by vás při běžném poslechu textu poémy ani ve snu nenapadly. Kimbot, po vzoru Jaga, ovlivňuje – stále více mu duševně podléhajícího – Shadea. Našeptává mu jak Mefisto, a usměrňuje ho jak ideový guru. Anebo jako temné složky totalitní moci. Ale bohužel, či bohudík, jak se to vezme, nikdo tu není postižen žádnou paranoidní psychózou. Ono je to tak, jak to je. Je to prostě o skryté moci manipulace.A to má Nabokov, jakožto emigrant z Ruska a věčný uprchlík v sobě jak noční můru. Předmluva i komentáře k básni proto vytvářejí řadu peripetií, komických, satirických i mrazení nahánějících. A mezi řádky, pardon, mezi slovy a scénkami, se postupně dozvídáme i to podstatné. Mimochodem, ty scénky jsou hojně i ryze hudební.

Autorem hudby, ale i aktivní součástí toho všeho, je pitoreskně herecky exhibující multifunkční osoba, jež je na jevišti trvale přítomna, hudební mág D21 – David Hlaváč.
Příběh je o jakési fiktivní severské totalitní zemi nazývané Zembla (že by přesmyčka ruského Zemlja?). A my spolu s dějem pronikáme do souvislostí, poznáváme autora básně Shadea, jeho rodinu i jeho rodinnou tragedii (smrt dcery), stejně jako nelehké životní peripetie jeho samozvaného přítele a manipulátora Kimbota. Kdo nečetl knihu, nedocení sisyfovskou práci inscenátorů, kteří ne vždy srozumitelné a přehledné odkazy zaplňující knihu, dokázali ovládnout tak, že během hry vše do sebe zapadá a vše se i vyjasňuje.

Počáteční roztříštěnost a zmatek si postupně divák srovnává do své verze příběhu. Ano své. Protože kolik diváků, tolik tváří a tolik pohledů na hru a její představitele. S tím nic nenaděláme. A výsledek?
Vlastně, „jak prosté, milý Watsone“:

Autor komentáře Kinbote prchá do amerického univerzitního městečka, aby se poznal s významným básníkem Shadem a přesvědčil ho, aby svou nejnovější báseň věnoval příběhu útěku svrženého krále ze Zembly. Shade báseň vytvoří, ale zemblianské příběhy se v ní až tak moc nezrcadlí. Komentátor Kimbot nás tedy mocí manipulace přesvědčuje, abychom je tam viděli. Tak jak je tam vidí on. Příběh je tedy o totáči kdesi v Zemble, jež brutálně vypudila svého krále. Je to příběh o pronásledování tajnou službou a o odhalování královy prapodstaty.

Hra o sváru talentu a diletantismu
„Hle, toť dílo obludného talentu! Ohňostroj magie! Tohle je on, hlava s mozkem – ne s tím syntetickým rosolem napěchovaným v lebkách okolo něj…"

Když prý umíral Moric Ravel, autor řady stěžejních skladeb vážné hudby, litoval, že složil i Bolero. Geniální, podle jeho soudu ale přespříliš jednoduché dílko, pro něj legrácku, která s ním je a bude navěky spojována, což nechtěl.

S jakou představou opouštěl svět Vladimír Nabokov, nevím, ale vím, že je – a nejen u nás – bytostně spojován s jedním jediným románem, pro něj také poněkud atypickou Lolitou. A jak nám svou inscenací Nabokovova románu Bledý oheň, předvedli v D21, je to docela škoda. Nabokov není jen Lolita.

Herečka a herci
Jako vždy věnujeme v naší reakci na zhlédnuté hry pozornost hercům. Někdy se jim to líbí, někdy možná ne, někdy si z toho co napíšeme, dělají hlasitě legraci, ale v skrytu – doufáme – chápou, že to myslíme vážně, a že za tím, co jsme napsali – ne jako recenzenti, ale snad jen jako trochu poučenější diváci – stojíme. Nemažeme med kolem úst, ani necupujeme upřímnou snahu o dobré divadlo a práci, která se za zdánlivou lehkostí hraní skrývá.
Ať se to tedy bude zdát skoro jako klišé, Michal Dudek (Kimbot) přestavení táhne. A ne jen proto, že má hlavní roli. Spíš proto, že umí a je toho táhnutí schopen.
Ostatní tu mají své etudy a chtě nechtě mu více méně sekundují. Ano, je to tak. Ale není malých rolí, jak se říká…

Kristýna Podzimková (manželka Shadeho) v monroeovské paruce nabízí hned několik hereckých rovin. Od starostlivé opatrovnice až po nepříjemnou paničku. Občas v ní dokonce zahárá i skrytá koketka. Hlavně je však odrazem tušení něčeho nedobrého, co ale neumí pojmenovat, co si spojuje s existencí neodbytného Kimbota – Dudka.

Libor Novák (Shade) je nesporně dobře vybrán na svou roli poněkud uspaného bonvivána, kterému lichotí role literárního génia, i když sám se až tak moc zase necítí. Ve vytahaném svetru žije poklidný americký venkovský život a ani si tak moc neuvědomuje, že ho jímá vír událostí, o které nestál, ale které stály – proti jeho vůli – o něj.

Lukáš Šolc (najatý vrah). Téměř němá role. Přízračná postava, deux ex machina, osud v rukou – ne Nejvyššího – ale kohosi odkudsi. Jde z něj strach a neodvanou ho ani etudy na téma Želvy Ninja. Jde, po stopách – a po knihách – za svou kořistí jak vlk za ovcí. Temná síla moci, která tahá za nitky. A i když nakonec chybí a sejme nepravého, je nám na první zamyšlení jasné, že tím ta štvanice nekončí.

David Hlaváč (postavy všeho druhu). Hlavně ale skvělý a prožívající muzikant, zpěvák a přímo spontánní živel. Jiskří a vytváří pocit burlesky, přestože jde o drama. Jeho hudba ke hře je mnohotvárná, multižánrová a zpívatelná i poslouchatelná.

Poslední slovo ať mají inscenátoři
„Světová premiéra díla, které v době prvního vydání způsobilo rozruch svou obsahovou i formální jedinečností. Je s podivem, že Bledý oheň (1962) vyšel v českém překladu téměř po padesáti letech (2011). Ještě podivnější je skutečnost, že Nabokov, geniální autor více jak patnácti románů, obsáhlého povídkového, překladatelského i odborného díla, je většině české veřejnosti stále znám pouze díky své Lolitě. Inscenace Bledý oheň klade důraz na moment, kdy je divák přítomen vzniku díla, které je současně reflektováno jako vznikající, a to s využitím divadelních prostředků. Hlavním tématem je svár mezi talentem a diletantismem, který, například v podobě interpreta nebo kritika, může talent zcela zničit. Stává se ovšem, že ryzí umění všechno přežije.“

Vladimír Nabokov
narodil se 22. 4. 1899 v Petrohradě
1919 – prchá celá rodina před bolševiky na Západ a usadila se v Berlíně
1922 – Nabokov dokončil studia na Trinity College, obor slovanské a románské jazyky a literatura
bydlí v Berlíně
1926 – vydal své l. literární dílo – novelu Mášeňka
1938 – prchá se svou ženou židovkou před Hitlerem do Paříže
1940 odchází do USA
Publikuje nejen v ruštině
1941 – 1958 přednáší na Welsley College a na Cornelské univerzitě
Pracoval několik let jako entomolog v Muzeu srovnávací zoologie při Harvardově univerzitě
1960 – se jako občan USA vrací do Evropy – do Švýcarska
2. 7. 1977 zemřel ve Švýcarsku
byl uznávaným znalcem motýlů, dopodrobna sepsal několik stovek druhů motýlů. Je autorem průlomové hypotézy o evoluci modráska
byl rovněž zapáleným šachistou
2. 7. 1977 zemřel ve Švýcarsku

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Bledý oheň