Rozhovor: Jan Kačena
Jakub Jiřiště : www.mepass.cz, 27. 01. 2015
Mladý režisér Jan Kačena 31. ledna uvádí na prkna divadla D21 inscenaci Fuks, která popisuje s mnoha přesahy jeden den ze života nevyzpytatelného českého spisovatele Ladislava Fukse. Jak režisér vnímá pro mnohé kontroverzní osobnost, jaký klíč zvolil k jejímu otevření a proč je pro něj film důležitou pomůckou při přípravě inscenace? Více se dozvíte v našem rozhovoru.
Kdy jste se s Ladislavem Fuksem setkal jako čtenář poprvé?
Nejdřív jsem se s ním setkal v divadle. Byla to dramatizace Pana Theodora Mundstocka, v níž hraje už asi třicet let Jaroslav Achab Haidler. To mi bylo kolem patnácti. Knížky jsem začal číst až potom v rámci výuky na gymplu. První věci, které jsem od Fukse hodně četl byla židovská větev jeho díla – Spalovač Mrtvol, Pan Theodor Mundstock, Mí Černovlasí bratři… Ale mnohem blíž je mi druhá větev – romány jako Myši Natálie Mooshabrové a Vévodkyně a kuchařka, která je skvělá, i když nebylo v mých silách ji dočíst.
Co pro vás bylo impulsem věnovat se Fuksovu dílu i ve vlastní tvorbě?
Na začátku jsem chtěl dělat věc o Fučíkovi, ale bylo to v období, kdy Studio Hrdinů nastudovalo Citového komedianta. To mi trochu vzalo vítr z plachet o tomto tématu přemýšlet. Pak jsem ale narazil na největší Fuksův paskvil, což je Křišťálový pantoflíček, který se věnován dětství Fučíka. Přišlo mi dobré to spojit. Nabídl jsem divadlu, že bych napsal obsáhlou fresku o třech dílech, která by částečně vycházela z Fuksova vnitřního života a jeho průniků do autorova díla. Zaujalo mě, jak Fuks pracoval s historií, archiváliemi, odkazy, zajímala mě jeho fascinace starou literaturou, to, že se vlastně Fuks vůbec neorientoval v literatuře svých současníků. Částečně tak v mém pohledu Fuks měl působit jako outsider a částečně byl taky sráč, co se týče literárně sociálního zařazení. Měl strašně moc faulů a tím je hodně zajímavý. V divadle se ale moje vize příliš nezdála, umělecké vedení v ní vidělo spíš úlet, který pro ně nebyl příliš výhodný, a tak jsme se nakonec rozhodli vyjít z Poláčkovy knihy. V D21 dělám třetí věc a tak jsem si říkal, že nebudu představu vedení komplikovat a snažil jsem se splnit zadání, že cílovkou mají být děcka, která se o Fuksovi učí na škole a připravují se na maturitu. V tomto ohledu mi přijde předloha Jana Poláčka Příběh spalovače mrtvol docela ok. Na poslední chvíli jsme to tedy změnili, zavolal jsem Poláčkovi, ten souhlasil a já udělal z původní fresky něco jako patnáctistránkovou glosu.
Inscenace se nezdá být tradičním lineárním životopisem, naopak je v ní zachycena jedna všední neděle Ladislava Fukse. Můžete nastínit jakým způsobem se k osobnosti spisovatele a jeho vnitřnímu světu přibližujete?
Takhle je Fuksův život přiblížen v Poláčkově předloze. Mám pocit, že se její děj odehrává roku 1974, kdy na jednom dni Poláček odkazuje na všechna traumata, která Fuks v této době mohl řešit – vztah s matkou, homosexualitu, spolupráci s STB, zároveň pocit věčného strachu. Je to celé tak trochu nekro, zahrnuta je i návštěva kamarádů, kteří jsou dost bizarní a retrolinka týkající se zvláštní svatby s Giulianou Limiti. Na to, jak je novelka krátká, se Poláčkovi podařilo vypořádat se s mnoha motivy celého Fuksova života a to velmi výstižnou formou.
Prolínáte nějakým způsobem do bizarní všednosti i fantaskní svět Fuksova díla. Odrážíte v reálných osobnostech jeho postavy?
To se dá také říct, ale myslím, že to není na první dobrou vidět. Citujeme dialog z Myší Natálie Mooshabrové, dialog z Vévodkyně a kuchařky, básně od Krchovského. Člověk, který má Fuksova díla rád, tyto momenty odhalí, ale člověk, co se s nimi setkává poprvé, je nerozklíčuje. To ale vůbec nevadí. Spíše je to dárek pro zasvěcené, protože výstavba hry je velmi klasická.
Vaši inscenaci zařazujete do žánru tzv. psycho biddy. Můžete přiblížit, co se za těmito slovy skrývá a objevila se už na pražské scéně nějaká představení, která by tomuto žánru odpovídala?
Tento pojem vlastně pochází z filmové terminologie jako specifický subžánr hororu, má ale dost málo zástupců. Vlajkovou lodí těchto filmů je snímek Co se vlastně stalo s Baby Jane?, v němž dvě stárnoucí sestry spolu sdílejí velký dům, každá má svá traumata z dětství, nikdy si nenašly chlapa, dělají si ze života peklo a zároveň bez sebe nemohou žít. Obdobnou situaci vidím ve vztahu Fukse s jeho mámou – oba byli na sebe vzájemně odkázaní a zároveň se lehce terorizovali. Pro mě byly i pro pojetí scény směrodatné fotografie z Fuksova bytu, které přinesl Jan Poláček. Zaujaly mě přehršle předmětů a bizarních kuriozit, mezi nimiž žil on a jeho stará matka trpící nějakou psychickou poruchou. V českém divadle mě teď nenapadá, že by se něco podobného objevilo, ale dobrý příklad nabízí český film – nejužší charakteristiku splňuje Morgiana od Juraje Herze.
Inspiraci jste čerpal i z filmů Luchina Viscontiho – jak jdou právě ony s Fuksovou tvorbou dohromady?
Inspirace je asi moc silné slovo. Spíš jde o odkaz k Viscontiho filmu Smrt v Benátkách, tedy o portrét stárnoucího umělce, který je ve filmu a Mannově románu vykreslen vztahem k nezletilému chlapci. To k Fuksovu osudu nemá příliš daleko. Důležitější je ale parádní estetizace, kterou Visconti ve svých filmech má. Jeho kompozice všech těch věcí a prostorů, v nich má až člověk strach si sednout, aby něco neponičil. Je to precizní a v něčem zároveň hrozně dekadentní. Jinak si myslím, že i v případě psycho biddy jde spíše o věci, které mě vždy jen tak napadnou, než abychom se jimi na zkouškách přímo zabývali. S lidmi, se kterými zkouším, se ale rád dívám na filmy, které s představením nemusí mít zase tak moc společného. V rámci Fukse jsme se třeba dívali na film Profondo Rosso, béčkový italský horor, obdobně hyperestetický film s chytrým využitím barevnosti. Chtěl jsem, aby naše scéna, která je pro mě velmi důležitá a kolikrát důležitější než samotné slovo, hodně pracovala s červenou barvou. Ale aby z ní červená příliš netrčela. Tomu se věnovala moje manželka, s níž spolupracuji v divadle již několik let. Ta třeba zásadně nečte hry, neví při tvorbě scény, o čem texty jsou. Spíše si jen společně povídáme, jak by to mohlo na jevišti vypadat.
Ve hře jste uveden i jako herec, jakou roli jste si pro sebe napsal?
Já jsem si pro sebe nenapsal žádnou roli. Ale hra měla mít premiéru už 5. prosince, nicméně představitel hlavní role odešel těsně před premiérou. Nějak jsme se nepohodli. V divadle se z toho všichni hroutili a ta jsem navrhl, že vezmu roli za něj. Tak jsme uspořádali veřejnou generálku spíše pro známé a i ostatní herci přesvědčili ředitelku divadla, aby se inscenace takto hrála dále a že se jim to zdá v pohodě. Takže nakonec hraji titulní postavu, i když jsem ve svých představeních nikdy předtím nevystupoval.
Jan Kačena
Absolvent oboru dramaturgie na brněnské JAMU se ve své tvorbě zaměřuje především na osobité adaptace klasických pohádek (Pinocchio, Malenka, Perníková chaloupka) včetně jejich režijního převedení na scénu. Řada z nich se ukázala málo vhodná pro dětské publikum, proto se na jevištích dlouho neohřála. Mladý talent má za sebou již režijní práci v Národním divadle Brno, v Divadle na Zábradlí či v Meet Factory. V současné době studuje třetím rokem katedru dokumentaristiky na FAMU a připravuje svůj absolventský film na téma podkrkonošského spiritismu.
Více o představení Fuks
