R.U.R. "Tak trochu jinak"
Ondřej Nekola : Houser, 23. 01. 2012
Karel Čapek, který se narodil před 122 lety (9. ledna 1890), je prostě klasika a rozhodnete-li se zajít na jeho hru R.U.R., budete zřejmě přesvědčeni, že sázíte na jistotu, že vás nic nepřekvapí. V prvním případě se mýlit nebudete, v tom druhém vás zpracování v Malém Vinohradském divadle vyvede z omylu.
Malé Vinohradské divadlo Čapkovu hru posunulo o trochu dál, do trochu jiné budoucnosti, a na rozdíl od autora na budoucnost definitivně rezignuje. „Hraje se mimo jiné o stírání rozdílů mezi člověkem a robotem, mužem a ženou, člověkem a bohem. Není to asi přesně to, co měl na mysli Čapek (který napsal hru a la these o tom, že na Boha si člověk hrát nemá), hra obsahuje poselství aktuální a končí apoetickým: ,Chceme tedy začít znova‘. Adam se ale do ráje vrátit odmítá, protože ráj přestal být rájem,“ poznamenává principál divadelního spolku Tréma 29 Marek Tarnovský, který na R.U.R. zašel také a krátce s námi o něm pohovořil.
Ondřej: Hned od začátku působí zpracování Jana Kačeny až hororově, i když samotné téma hororem vlastně je. Kdybych měl představení vystihnout jedním dvěma slovy, pak by to byl asi „strach“ a „beznaděj“ nebo „ztráta iluzí.“ Možná i proto, že technika se vyvíjí mnohem rychleji, stejně tak náš chtíč mít všechno na dosah ruky…
Marek: Jedním slovem bych to popisovat nechtěl, ale asi nejvýraznější pocit, který jako divák mám, je bezútěšnost pramenící z lidské bezradnosti. O čem a jak se vlastně hraje? Čapkova hra je seškrtána na dřeň, na podstatu. Představení rezignuje na zřetelný lineární příběh a stává se do značné míry situační mozaikou pocitů a myšlenek, které jakoby vyrůstají z ničeho. Vlastně stačí v inscenaci často opakovaná replika: „Tak jinak“ a divák je uveden do dalšího levelu, jakoby ono „Tak jinak“ bylo určitou nápovědou, vodítkem a celé představení mělo strukturu počítačové hry, jejímž cílem ale není vyhrát. Dalo by se říci, že inscenace vede diváka nikoli ke katarzi, ale k poznání. A to nikoli návodně, zdůrazňuji.
Ondřej: Hra je sice dost seškrtána, to jí ale nijak neškodí – a to také díky hercům. Těžko někoho vyzdvihovat před ostatními, ale scéna, kdy Hana Mathauserová coby malá holčička letí na robotovi domů, je naprosto skvělá. Její dětské postřehy, vnímání světa kolem sebe, tón hlasu, až téměř akrobatický výkon jsou dost povedené… Režisér Kačena realizoval i řadu dětských představení, kde vždycky převažovaly dětské postavy, málokdy se v nich objevili dospěláci…
Marek: Pokud jde o herecké výkony, nikdo nedominuje a nikdo nepropadá. Pro mne osobně jsou tam dvě vrcholná místa: gag Samuela Neduhy s nožem a prkýnkem a scéna, kterou zmiňuješ ty. Tam stojí Samuel v předklonu, navlečený do molitanového krunýře, tedy nemůže nic vidět, na zádech má pohybující se herečku, ale on – jakoby mimochodem – hraje na ukulele. Chtěl bych vyzdvihnout právě Neduhu, protože je z povahy své role nejméně vidět a přitom dělá věci, na které by málokdo měl. Toto představení totiž zdobí i práce s tělem a choreografie.
Ondřej: No a to všechno ještě doplňuje scéna. Vlastně všechno, včetně hudby, na tu nesmíme zapomenout, do sebe skvěle zapadá. Převažuje přítmí, a je-li světlo, pak dominuje bílá ve všech podobách, chybí jen, aby byla cítit dezinfekce. Navíc mě zaujalo, jak je scéna rozdělena do několika obrazů najednou.
Marek: Výtvarník Matěj Sýkora dokonale využil atypický prostor, docela by bylo zajímavé to představení vidět jinde – zda by tak dokonale fungovalo třeba na klasickém jevišti. A výtvarná stránka – včetně kostýmů a rekvizit – tomu představení hodně pomáhá.
Více o představení R.U.R.
