Nejasná zpráva z labyrintu Kafka
Jiří Koula : http://www.i-divadlo.cz/blogy/jiri-koula/nejasna-zprava-z-labyrintu-kafka, 28. 03. 2014
Do rodiny inscenací zaobírajících se životem a dílem Franze Kafky přidalo na konci března Divadlo D21 Ortel, divadelní adaptaci Kafkovy stejnojmenné povídky. Alespoň tak to tvrdí anotace, co si pod tím však představit?
Vyjdu z opačného pólu. Co znamená dramatizovat román? Obvykle vybrat si hlavní dějovou linii, přetavit klíčové události v jednotlivé scény, z množství myšlenek a motivů zvolit ty, jež se přímo vážou k poselství, které dle tvůrčího týmu stojí za předání publiku. Jinak řečeno, cílem je identifikovat východisko a vybrat z předlohy materiál, který nejlépe poslouží jeho komunikaci divákovi, přičemž možných stavebních prvků všeho druhu je obvykle více, než se do inscenace vejde.
V případě povídky (navíc tak krátké jako je Ortel) je situace jiná, zpracováním veškerého textu poskytnutého autorem se co do délky ani zdaleka nepřiblížíte plnohodnotné inscenaci. Přesto zůstává pravdou, že je předloha východiskem, ukazatelem směru, jen neškrtáte, nýbrž připisujete. Odkud však čerpat onen přesah? Přijde-li na Franze Kafku, je vcelku přirozeným krokem obrátit se ne k dalšímu jeho dílu, ale k němu samému. A právě touto cestou se vydal Jiří Ondra (ač je pravda, že skrze Dopis otci, který se však zdráhám nazvat klasickým literárním dílem).
Výsledkem je inscenace, která na různé diváky může zapůsobit různě v závislosti na tom, s čím do divadla přijdou, pro mě jsou podstatné dvě možnosti. Pokud povídku neznáte, ale již něco víte o autorově životě, pravděpodobně budete schopni si nějak interpretovat první dvě třetiny inscenace, abyste se v závěru zcela ztratili. Pokud naopak povídku znáte, ale Kafkův životopis je pro vás zemí nepoznanou, první dvě třetiny inscenace budete tápat, abyste v závěru nalezli (vzhledem k celku vratkou) jistotu.
Z předchozího odstavce je zřejmé, jak je inscenace členěna, (odhadem) dvě třetiny se věnuje Kafkově rodině, aby v závěru přešla do samotné povídky. Zdálo by se tedy, že stačí mít povědomí o obojím a vše se vyjasní. Jenže tak jednoduché to není, Ondra divákovi nehodlá nic dát na stříbrném podnose. Předně toto rozdělení není tak jednoznačné, jak je popisuji, motivy z druhé části prorůstají do první, v důsledku čehož nelze říct “toto je život a toto dílo”, Ondra se pohybuje v časoprostoru “Kafkova životodíla”. A pak též dění v první části rozhodně není “dokument o Kafkovi”.
Od čeho se tedy při rozboru (či úvahách po zhlédnutí inscenace) odrazit? Lze využít nějaké univerzální principy? Ano, lze, přičemž jde o principy ze všech principů ty nejuniverzálnější, totiž o Jednotu a Dualitu. Co si pod tím představit? Pro ilustraci si vypůjčím dva krajní body vymezující západní civilizaci (neboť ta nám je blízká, použít by se však dalo “téměř cokoliv”).
Úsvit dějin nechť nám reprezentuje první věta Genesis, první knihy Starého zákona: “Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.” Jednoduchá věta, ale co vše se v ní skrývá! První tři slova nás informují, že příčinou všeho je Bůh, jediný a jedinečný zdroj. Stvořil nebe a zemi, tedy od něj vše pochází. Zároveň z jednoho (Boha) vzešlo dvojí (nebe a země), dvě entity lišící se jedna od druhé, existující spolu a zároveň proti sobě, každá je jsoucnem sama o sobě a přece jedna bez druhé ztrácí smysl. Jinak řečeno, Jednotou je zde Bůh, Dualitou vztah nebe a země. Líčení stvoření dále pokračuje zachováním Jednoty a množením Duality, když Bůh oddělí světlo od tmy, vody od souše, živé od neživého a ve výsledku Člověka – obraz sebe samého – od zbytku přírody (a samozřejmě muže od ženy).
Na opačném konci historie, tedy dnes, můžeme nalézt moderní fyziku. Ta už nám nenabízí prostou větu, která by obsáhla vše, leč nalezneme v ní ekvivalenty výše uvedeného. Svatým grálem současných fyziků je nalezení “teorie všeho”, totiž teorie sjednocující kvantovou fyziku s gravitací, jinak vyjádřeno teorie sjednocující čtyři základní síly (gravitaci, elektromagnetismus a silnou a slabou jadernou interakci, přičemž u posledních tří už příslušné sjednocení existuje). Pokud se to podaří, získáme Jednotu, princip vysvětlující zákony vesmíru od největších měřítek po ta nejmenší. Zároveň je však současná fyzika plná Dualit, tedy spolu těsně souvisejících protikladů – energie a hmota, vlna a částice, čas a prostor, mikrosvět a makrosvět, tyto dvojice se nám jeví jako rozdílné, avšak právě Jednota (byť zatím částečná) je váže k sobě (a v některých případech až do té míry, že jsme přesvědčeni, že jde o dva pohledy na totéž).
Vychází-li tedy Ortel z Jednoty a Duality, je jistě v dobré společnosti, zbývá jen toto tvrzení obhájit. Volba Jednoty je logická, jak vzhledem ke Kafkovu životu, tak k jednomu z hlavních motivů povídky – vše pojícím svorníkem je Otec, ať už ten Kafkův, ten hlavního hrdiny povídky Jiřího či ten archetypální, jehož obrazem je Jehova/Hospodin. Stejně jako v náboženství i zde se setkáváme s Otcem milujícím i trestajícím, soudě alespoň z ambivalentního vztahu Kafky/Jiřího k němu.
Tak jako v Genesis se i v inscenaci hned v úvodu střetáváme s první (a vlastně i primární) Dualitou. Ocitáme se na Otcově pohřbu, kdy Matčina důstojnost ostře kontrastuje s “poťouchlou rozjíveností” potomků. Jde o Kafkovu rodinu? Dle mého ano, ač v tom případě je nutno přítomnost samotného Franze stejně jako jeho bratří připsat na vrub autorské licence, neboť ve skutečnosti se otcova pohřbu dožily kromě matky jen tři Kafkovy sestry. Pořád je však tato interpretace pravděpodobnější než alternativa, že by šlo o rozvedení povídky, v níž je však přeživším rodičem právě otec.
Následuje cesta do minulosti, v níž sledujeme vztahy Kafkovy rodiny, do nichž však dotírají “ozvěny inscenační budoucnosti”, tedy samotného ortelu, abychom skrze transformaci dočasně (doslova) upozaděné reálné matky v literárního otce přešli naplno do časoprostoru povídky. Celkově tak vidíme několikerou Dualitu – otce a matku, realitu a fikci, obdiv a nenávist, život a dílo (přičemž v jistém smyslu ani zde nemůžeme uvažovat jedno bez druhého, Franz Kafka by sice nějak žil i bez toho, aby cokoliv napsal, my bychom však o jeho životě nic nevěděli).
Za zvláštní zmínku pak stojí postava Matky, její proměnu v povídkového otce, jenž je ale projekcí otce Kafkova, můžeme vnímat jednak doslovně skrze božský princip metamorfózy protikladů (kterážto schopnost byla v různých kulturách božstvům skutečně připisována), jednak též metaforicky, v rodině autoritativního otce je poslušná matka potvrzením otcovy (nad)vlády, uspořádání vztahů závisí na správném hraní svých rolí oběma, otcova nadřazenost tak přežívá v matce zachovávající staré pořádky i po fyzickém otcově skonu, opět jde o odraz myšlenky zakotvené v rozličných mytologiích obvykle materializované ve Slunci a Měsíci odrážejícím život dávající i beroucí sluneční paprsky.
Uf, pokud jste se neztratili v předchozích odstavcích, můžete směle vyrazit na Ortel, protože jej pravděpodobně “poberete”. A pokud jste v mém rozjímání zabloudili, ani tak se možná nemusíte inscenace obávat, divadlo nabízí bohatší škálu výrazových prostředků než lineární text, navíc Jiří Ondra je k předávání (svých) myšlenek nepochybně povolanější než já (navíc je tu možnost, že si z inscenace odnesete něco úplně jiného, než co jsem z ní “vykutal”).
Bývá dobrým zvykem zmínit herecké výkony. Přiznávám, že v tomto případě nejsem schopen k nim říct nic relevantního, neboť mou mysl plně zaměstnávala snaha pochopit dění na jevišti (kterýžto úkol jsem měl ke konci obzvláště obtížný, neboť jsem si povídku předem nepřečetl, což je chyba, jíž potenciálním divákům silně doporučuji se vyvarovat), vyzdvihnu tedy jen Ivanu Machalovou pro její působivou stylizaci do Matky a posléze Otce… A též proto, že pro ni mám prostě slabost.
Sečteno a podtrženo, mé nepříliš vysoké procentuální hodnocení vyjadřuje zejména výtku Jiřímu Ondrovi, že jeho adaptace předlohu neobjasňuje, ale naopak počítá s tím, že s ní publikum bude obeznámeno (stejně jako s komplikovaným vztahem Franze Kafky k otci či ještě lépe přímo s Dopisem otci). Při splnění tohoto předpokladu si ale inscenaci můžete opravdu užít a z divadla odcházet s hlavou plnou divoce vířících myšlenek (což je přesně ta funkce divadla, již pro sebe kladu nejvýše).
Více o představení Ortel
