Deset deka Dürrenmatta aneb aby vám pumpa neprdla?!
Richard Koníček : Kulturaok-eu.cz, 23. 12. 2013
Vedení našeho oblíbeného divadla D21 nás pozvalo ústy Jany Fléglové, tiskové mluvčí a produkční a modelky a … tak, na novou premiéru představení nazvaného ´Deset deka Dürrenmatta´, která se konala 19. prosince 2013.
Samozřejmě, že jsme zavětřili, když v názvu představení figurovalo jméno předního světového dramatika konce minulého století. A když jsme navíc zjistili, že půjde přímo o autorskou adaptaci jedné z nejhranějších her slavného švýcarského autora, a to o jeho tragikomedii, u nás známou především pod názvem ´Návštěva staré dámy´, zbystřili jsme dvakrát.
Kdo se bojí, nesmí do divadelní mlýnice
Ambiciózní tým divadla D21 – dá se říci – si docela troufá. Po loňské premiéře Havlovy ´Audience´ se pustilo do Dürrenmatta a jeho ´Návštěvy staré dámy´. Troufalost nebo odvaha? Odvaha a správná cesta. V D21 na to mají. Po svém, jinak, ale se ctí. A navíc, dobře dělají, protože kráčet vyšlapanými cestičkami vedoucími bez odporu a bez rizika konfliktu je u tak malého a mladého divadla krok do mlhy, co možná vede na sráz a z něj už jen do propadliště. Divadelního i toho dějinného. Ale cesta neprošlapaná, ba až trochu kacířská, pro někoho možná troufalá, nechci říci rovnou drzá, vede k vyprofilování svébytnosti, jakou znamenaly – bez ohledu na žánr, ve své době takové mezní pojmy jako Semafor, Ypsilonka či třeba Husa na provázku, abychom nebyli jen pragocentričtí. Zda v D21 dojdou jednou až k těmto metám, to si netroufáme tvrdit, ale co si troufáme tvrdit, že jedině tak, jak kráčí a kam se ubírají, nezapadnou do šedi ostatních a budou jiní. A to je dobře, a to je i šance nebýt semleti v mlýnici současného 150divadelního ringu.
„Dělám to všechno pro lásku. Takže ho hladím pro lásku, takže ho líbám pro lásku, takže ho nenávidím pro lásku. Z lásky bolí kolena. Ale jeho.“
´Návštěva staré dámy´
Pro orientaci, aniž bychom samozřejmě podceňovali čtenáře těchto řádek, si připomeňme pár základních faktů. Hra ´Návštěva staré dámy´ je tragikomedie o třech dějstvích od známého švýcarského spisovatele a dramatika Friedricha Dürrenmatta. Premiéru měla 29. 1. 1956 v Curychu. Autor na hře zbohatl, ale nezpychl ani nezblbl, a psal dál až do roku 1990, kdy ve věku šedesáti devíti let, ve všeobecné vážnosti uznávaného světového dramatika, zesnul. (F. D.: *5.1.1921 – †14. 12. 1990). Jeho hra se dočkala bezpočtu překladů, dramatizací a předloh k nejrůznějším úpravám po celém světě a sám autor se k ní vrátil ještě jednou v roce 1980. Dokonce podle jeho hry vznikala i opera.
Za všechny klasické i neklasické adaptace si dovolíme připomenout jen čtyři z mnoha verzí.
Na prvním místě to – podle nás – je nesporně filmová verze této hry nazvaná ´The Visit´ (ale také Der Besuch, La rancune či La vendettadella signora) neboli ´Návštěva´. Šlo o stominutové americko-německo-francouzsko-italské drama (proto ten vícečetný název) z roku 1964. Film, jehož režisérem byl Bernhard Wicki, nesl podtitul ) ´Pomsta zneuctěné ženy podle hry Friedricha Dürrenmatta´. Ústřední dvojici, tedy pomstychtivou ´starou dámu´ hrála Ingrid Bergmanová a její oběť, tehdy devětačtyřicetiletý Anthony Quinn.
Samozřejmě, že ani naše kultura nebyla a není vůči této hře imunní. Již v roce 1959, tedy 3 roky po světové premiéře v Curychu, hru inscenovalo divadlo ABC v režii Miroslava Horníčka s Jaroslavou Adamovou v hlavní roli ´staré dámy´.
K vrcholům české scény nesporně patřila TV inscenace Zdeňka Zelenky z roku 1999 s Jiřinou Bohdalovou, která tu opět dokázala, že zdaleka není jen pohádková teta či důstojná partnerka Vladimíra Dvořáka z nezapomenutelného Televarieté, ale i dokonalá dramatická herečka.
A v krátkém exkurzu nelze, alespoň podle nás, opomenout ani mimořádnou inscenaci Klicperova divadla v Hradci Králové, režírovanou Vladimírem Morávkemv roce 2004, kde hlavní roli ztvárnila neuvěřitelně vitální a noblesní diva světových operních domů paní Soňa Červená, mimochodem rodačka z Hradce Králové.
Po Bergmanové, Adamové, Bohdalové i Soně Červené – Mathauserová
Každá inscenace je jiná. Každé pojetí je jiné. A v D21 tím spíš. Pomineme-li, že původní předloha je napsána pro celý divadelní soubor čítajících přes deset herců, zde hru inscenátoři vykostili na základní nesvatou trojici. Manželský pár krnící (neřku-li tlející) v poklidu zaprděného maloměsta na dně vlastních finančních i duševních možností a jejich Deus ex machina (nebo-li ten, kdo se z ničeho nic objeví a způsobí nečekané), návštěva, Kristýna, čili ona předmětná ´stará dáma´. Děj zdánlivě komický až komediální, dokonce místy proložený skoro cirkusovými extempore, nečekanými gagy jak z němých grotesek a vůbec takový nějaký, jakoby vedený v lehce žertovném nadhledu, se postupně mění v pořádné drama, až nakonec končí tragédií. A to tak, že velmi…
Stará dáma
Stará dáma v podání mladé Hany Mathauserové není ani hraně stará. Je to ´jen zkušená a protřelá ženská´, které se kdysi pohnojil život díky jednomu neodpovědnému hajzlovi, a která se pak musela prodat (doslova i obrazně), aby se z toho dola dostala nahoru. A pořádně nahoru. Multimilionářku (v originálních překladech dokonce multimiliardářku) ze sebe udělala díky svému ponížení a sveřepé pomstychtivosti, která se dá lidsky naprosto pochopit. A také my diváci to nakonec pochopíme tak, že tu studenou bestii skoro ani neodsoudíme, ale mnohem více tolerujeme. Představitelka při tom balancuje na komediální vlně, gesty, pohybově i slovními replikami a hříčkami, postupně chápána víc a víc manželkou oběti, takže se sice řehtáte a řehtáte, až vám najednou přejde mráz po zádech a zíráte, jaká mstivost za tím vším vězí. Od roztomilosti k zrůdnosti. V úsporném provedení, a přece tak mnohotvárná a rozporuplná.
Manželka
Marie Hodinářová v roli manželky oběti vystřihla zase jednu ze svých robustních vnuceně staromódních postav. Jenže ani s ní to není tak, jak se to na venek a na první pohled jeví. Ono to její cukrování a cvrlikání je pro ni spíše aktem beznaděje, zoufalství a pudu sebezáchovy. Zatímco uvnitř, v umném skrytu, se to hemží nenávistí, odporem, vzdorem a zoufalou touhou žít jako normální lidé. Přišla přece o svou lásku, na kterou stále idealisticky vzpomíná, spadla do žumpy marasmu, ze kterého se snaží vyhrabat, a jak nám nakonec ukáže, je vlastně úplně jiná než taková, jaká nás rozesmávala svým komickým nablbstvím. Je to totiž jen maska klauna hrajícího v jednom zpackaném manželství, vzorňušky, která tím zakrývá touhu udělat všemu už konečně rázný konec a toho svého kurevníka se zbavit i za cenu… no, řekněme nejvyšší.
Oběť
Koncert pro Petra Pochopa. Skoro by až člověk řekl, ač název slavné předlohy má upřednostňovat hlavní postavu ´´starou dámu na návštěvě´, že v této inscenaci se těžiště hry přesouvá na oběť. A Petr Pochop se té šance ujímá herecky i lidsky. Skoro až typický chlap. Směšný svou ješitností, komický svými gesty. Macho, který je ale hráčem okresní ligy. Samec, který je rozsévačem v širém okolí, ale není partner pro život. Outsider, který se tváří jako ´King´. I on tu bojuje. A o to víc, že o život, což zprvu chápe, a taky to tak i vypadá, pouze jako takovou malou velkou srandičku, která začíná být v konci setsakra vážnou věcí. Zejména, když mu dojde, že ty dvě, které by se měly kvůli němu nenávidět, se po vzájemném vyložení karet, stávají spojenkyněmi a štvou ho jak dvě chrtky smýkanou kůžičkou. Petr Pochop tu využívá všeho, aby diváky bavil a uhrál si holý život. To prvé se mu daří na 100 %, to druhé ani za mák. Jako herec se protagonista může roztrhnout, ale jako postavě je mu to na prd. Končí. A je to neodvratné. Ženský intelekt a ženská nenávist je nad síly každého chlapa, natož trochu sraba, trochu hejska, trochu nuly a trochu packala. V duchu velkého dramatu končí a baby mohou slavit. Pravda, s trochou nostalgie, ale jinak bez obalu.
Inscenace
Redukce postav na tři hlavní dílu vlastně prospěla. Ctitelé velkých dramat a tohoto obzvláště jistě budou mít pocit, že dostaly paperback velkého románu v sešitovém vydání. Ale my bychom to viděli spíše jako esenci z mnohovonného – mnohosmrdného – žití. Tu zásadní. Trojúhelník. A ten je věčný. A pokaždé stejný. I když ne vždy končí rovnou mordem fyzickým. Vždy však mordem citovým. Režisérovi se zadařilo vyhnout šourání se za velkými předlohami a pojal tuhle už dávno nespornou klasiku divadelních prken jako prvoplánovou féerii s druhoplánovou apelací na to, co je v nás a být by tam mělo, ale i nemělo. Nenávist a únava šedi žití? Kdo by to kdy nepoznal. Chuť se pomstít? Kdo bychom to kdy nepoznali? Pocit zmaru žití i bytí? Kdo bychom to kdy nepoznali? Ano, řešení je tu krajní, ale i krajnosti se dějí. A když ne, tak katarze viděného nám pomůže snést to naše námi tajené.
Fóry jako bonbonus
Ať už je to to dovyprávění mnoha nápaditými fotografiemi promítanými na stěnu, často výmluvnějšími všech komentářů, nebo módní přehlídka, zdánlivě zcela neidentická k toku nazrávajícího dramatu, či kšeftaření s prodejem pravého piva divákům, případně „diskotéka na přání“ a v neposlední řadě i hraná-nehraná-nahraná anketa s diváky o tom, zda volit romantiku nebo pragmatiku. To vše oživuje děj a dává vydechnout toku toho, co divák sleduje. Někomu se to bude jevit samoúčelné, zbytné, vnucené. Nemyslím si. Zlidšťuje to situaci a uvolňuje narůstající napětí, aby nás to vzápětí vetklo do napětí ještě většího.
Hrnek si může vybrat…
Na závěr si neodpustím několik citací (doslovných i nedoslovných) z textu:
„Hrnek si může vybrat, kolik se do něj vejde cukru, ale cukr si moc vybírat nemůže. Jsem cukr a nestačím se divit, kolik jiných cukrů se do hrnku ještě vešlo. ON je hrnek. Ale účes má na kastrol,“ manželka o manželovi-oběti, když se poodkryje jeho pestrá sexuální, možná i sexistická minulost.
„Ženský jsou hezký. A hezký ženský jsou fakt krásný. A krásný ženský jsou tak přitažlivý. No a tak mě přitahujou. Ale láska, to je jasný, že je to jinak. To je jako žena. To jsou jako děti. To je jako stůl. Ale ženský, ty už to moc nejsou. A přitom ženský jsou tak hezký…,“ manžel-oběť o manželství a vztahu k té své.
„Znáte ten den, kdy se jdete sprchovat a spadne na vás karma… Nevím, jak ho nazvat… Znáte ten den, kdy se pod vámi zbortí židle… Nevím, jako ho nazvat… Chybí mi to pravé slovo… Jo, už to mám, ten zkurvenej, blbej den, to je den pufík…,“ parafráze úvodního a v podstatě i závěrečného monologu oběti…
„Budeme sedět u stolu dívat se na sebe, dívat se do očí. Den, dva, měsíc, rok…Dokud mu neprdne pumpa…,“ parafráze jedné z myšlenek manželky, která je přece jen méně akční než pomstychtivá návštěva…
Takže, co vám budeme víc povídat. Jděte se na Dürrenmattovo představení ´Návštěva staré dámy´, ve kterém ale není z Dürrenmatta ani slovo, podívat. Stojí to za to. Druhá premiéra je už 23. ledna 2014 v 19.30 hodin!
Deset deka Dürrermatta
Režie a úprava: Jiří Jelínek
Výprava: Magdalena Klára Hůlová
Hudba: Filip Nebřenský
Hrají: Hana Mathauserová, Marie Hodinářová, Petr Pochop
Produkce: Jana Fleglová
Kostýmy na přehlídku: Kristína Fečková
www.kristina-feckova.webnode.cz
Divadlo D21
Záhřebská 21
120 00 Praha 2 – Vinohrady
tel.: 222 512 922, mob.: 774 412 922
www.divadlod21.cz
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: D21, ing. Olga Koníčková
Více o představení Deset deka Dürrenmatta
