Václav Koubek na Pobřeží kocoviny aneb jednou tě vezmu na Kubu…

Richard Koníček : kulturaok-eu, 09. 11. 2013

…věnováno ženám, které nás pohodily na svět….

Vedení divadla D21 nás neopomenulo pozvat 4. 11. 2013 na premiéru dalšího z tamních ´Velkých třesků´, tentokrát se svébytným písničkářem Vaškem Koubkem.

Historie tzv. Velkých třesků v D21 je dostatečně zmapována, a tak pravidelní návštěvníci již předem vědí, že na rozdíl od běžných, standardních představení, nastuduje kolektiv divadla – zpravidla vlastními silami maximálně s pomocí spřátelených umělců mimořádné představení, které má tak málo repríz, že je to až škoda práce. Nejde totiž o žádnou improvizaci, kterou lze dvakrát třikrát zkusit a pak předvést. Jde o promyšlený pořad rámovaný nějakým dějem a většinou zdaleka ne jen „pouhými“ hereckými výkony.

Pobřeží kocoviny
Nejnovější Velký třesk byl ozvláštněn navíc tím, že šlo o v podstatě standardní divadelní kus značně všestranného umělce Václava Koubka, a to v plné herecké součinnosti jeho osobně s divadlem D21. V avízu ke hře se praví, že „tentokrát se v projektu Velký třesk představí VÁCLAV KOUBEK se svou hrou Pobřeží kocoviny. Tečka. Nic víc. A v anotaci k představení se dozvídáme: „Pobřeží kocoviny aneb jednou tě vezmu na Kubu. Autorská hudebně divadelní groteska v podání Divadla D21 a Václava Koubka o matce, která zapomněla umřít.“ Zase tečka. A nic víc. A teď, diváku, přemýšlej, pátrej, těš se…

Přemýšleli jsme, pátrali a těšili se
Vaška Koubka znám coby písničkáře dlouhá léta. Ne, tedy osobně, to zas ne, ale jako osobnost, která se necpe do světel bulváru, která si řekne své, aniž by se kvůli tomu či při tom špinila slizkou politikou a hlavně jako chytrého člověka, který má svůj nezměnitelný styl. Jako jednoho z těch, kdo pochopili, že nalejvat do hlav posluchačů moudra nejde bez následků a chytře k tomu tedy zvolil rafinovanou cestu, kdy míchá poetiku a myšlenky, s nonsensy,sarkasmem a pořádnou srandou. Jeho image mile fotrovského rejpala, navíc s fňuknou na hrudi, zavádí prvoplánově k jakési lidové zábavě. I Tonda Práce (pro mladé Antonín Zápotocký, náš druhý„dělnický“ prezident) harcoval s fňuknou (pro mladé harmonikou – akordeonem) po jistou dobu taky po hospodách a šířil myšlenky. Akorát, že trochu jiné, a jak se ukázalo, i v mnohém dost zcestné. To Vašek Koubek, ne že bych proboha ty dva srovnával, má tuhle image a harmoniku spíš jako „pláštíček“, pod kterým nosí pořádně lidské srdce, pořádně citlivou duši a pořádně chytrou hlavu, ze které sype jednu hladivou myšlenku za druhou a divák je polyká jak ryba vodu, aniž by mu drhly v krku. A ty jeho myšlenky se do něj vsakujou, a když pak vyjde po koncertě či představení do reality, má je v sobě, aniž by tušil. Tak to je pro mě Vašek Koubek.

Pobřeží kocoviny
Co to bude za představení, jsme se tedy předem zas až tak moc nevěděli. Ale ze všeobecného povědomí se dalo tušit. Tím netrpělivěji jsme očekávali začátek. Píseň „Červená se, line záře“, Vašek a jeho harmonika, a hlasy v hledišti předem usazených protagonistek a protagonisty představení (domácí Hana Mathauserová a hostující Marcela Máchová a nový člen souboru D21 Michal Dudek) posilující Koubkův hlas v následnou masovou píseň (pro mladé, připomínám, že šlo o opravdu, ne jen oficiálně, oblíbený šlágr k táborovému ohni zpívaný na všech pionýrských táborech padesátých a snad ještě i šedesátých let).
Ano, malý Vašík Koubků právě odjel na svůj první pionýrský tábor, jako každé dítě té doby. Václav Koubek je ročník 1955, takže ví, o čem mluví, píše a zpívá. Již z další scény, kdy malý Vašík jde do školy a maminka (představovaná velkým Vaškem Koubkem v civilu, jen s kuchařinkovskou čelenkou naznačující, kdo že to je) mu dává rady do života, nám bylo jasno. Představení je vtipně komentovaným průřezem životních peripetiií samotného autora.
A je to doba padesátých let, pražského jara kolem osmašedesátého, tzv. normalizace let sedmdesátých i blížící se a nastalé sametovky v 89 a divokého kapitalistování a magoření lidí reklamou, bulvárem a celebritami po té až do teď. Václav Koubek to vše navíc prožíval z valné části coby písničkář, tedy živočišný druh režimu podezřelý ba až nepříjemný. Takže o zábavu nesporně postaráno měl, a teď z odstupu, to může komentovat tím líp. Do toho všeho jsou tu i peripetie lidské, kdy Vašík dospívá a maminka stárne. Vtipná etuda z opojení mladého Vaška hnutím volné lásky kolem roku 68 či naopak alzheimerová scéna maminky, paní Emilie Papežové, na konci cesty. A tak dále. Václav Koubek prostě perlí. Jeho songy tvoří předěly a komentují děj typicky koubkovským způsobem. K vrcholům bych řadil parádní číslo milostného (něžného, krásně idealistického) vztahu a songu zpívaného mladými, s refrénem zpívaným Koubkovým krákorákem a textově sarkasticky vypointovaným výkladem téhož, akorát že z pohledu člověka, který si už své prožil a vidí věci jinak. Méně radostně a méně optimisticky. Úmrtní finále také není pateticko-pietní funerálií, ale citlivým epilogem, kdy si mladí uvědomí, že jsou už o generaci dál a že, co si se starými neřekli, už si neřeknou, a staří svět opouštějí tak jak si pozemský řád přeje, v klidu a bez reptání.

A závěr?
Stručný a po každém třesku stejný. Povzdech. Škoda, že se tak zajímavá představení neopakují víckrát. Dvě nanejvýše tři reprízy jsou málo. Jasně, že Vašek Koubek scénář nezahodí, a že ho může inscenovat kdykoli akdekoli jinde. Ano, ale s jinými mladými, a to je právě to ale… Ale ti jiní mladí nebudou z D21, party, co má svou osobitost. Budou jiní a ještě ke všemu nebudou mít za režiséra Jiřího Ondru. A to je možná ještě větší kámen úrazu. Ondra totiž, a projevilo se to prakticky u všech jeho režií, umí s neobyčejně mutlifunkčním hereckým souborem, kterým disponuje D21, pracovat. Dokladem nad jiné budiž, přece jen profláklá pecka Václava Havla – Audience, o které jsme na počátku měli pochybnosti ve smyslu Audience a D21? Je to dobře? Bylo. Díky kongenialitě herců, týmu a Ondry. O kvalitách textu diskutovat nejde, je daný. A tak hle, audience se tu stala ne pomníkem zesnulého velikána, ale živou a neuvěřitelně oslovující hrou právě pro ty, co by na to jinam nešli. Proto litujeme, že Pobřeží kocoviny neuvidí víc diváků takové, jaké jsme ho měli možnost vidět my.

Motto:
„Ženy rodí muže a nikdy to nebude naopak. Maminka má vždycky pravdu, i kdyby to byla stokrát lež. Ležíš na pobřeží kocoviny a někdo ti podává sklenici vody, o kterou sis neřekl. Je to zase ona.“ (Václav Koubek)

Pobřeží kocoviny aneb jednou tě vezmu na Kubu…

Autorská hudebně divadelní groteska
v podání Divadla D21 a Václava Koubka
o matce, která zapomněla umřít.
V rámci divadelních akcí ´Velký třesk na Malé scéně´
Režie: Jiří Ondra
Dramaturgie: Václav Koubek
Hudba a texty písní: Václav Koubek
Výprava: Pavla Hovorková
Hrají: Václav Koubek j.h., Hana Mathauserová, Michal Dudek a Marcela Máchová j.h.
Premiéra: 4. listopadu 2013
Reprízy: 5. a 12. 11., 9. 12. 2013

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Velký třesk na Malé scéně - Václav Koubek: "Pobřeží kocoviny"