Jak se přikuluje v D21
Petr Feyfar : Divadelní noviny, 18. 10. 2013
Není-li Audience Havlovou hrou nejvýznamnější, je jednoznačně jeho hrou nejuváděnější. Myslím, že zaslouženě. I když není pochyby, že autor napsal celou řada her silnějších, obsažnějších, filozofičtějších, s vyhraněnější a rafinovanější dramaturgickou koncepcí. Například právě ty „o úřednících“, jak je sám Ferdinand Vaněk v Audienci označuje. Tuhle napsal Havel vlastně jen jako „bokovku“. A nejspíš si v ní skutečně dělal především tak trochu šprťouchlata ze svého tehdejšího šéfa. Zároveň prozradil i mnohé na sebe a svůj styl jednání s mocí.
Viděl jsem řadu inscenací této hříčky různě po světě, v německé i francouzské jazykové oblasti, a je tomu bezpochyby tak, že čím méně se svou prací jejich tvůrci zajímali o samotného autora, čím méně spojovali Vaňka s jeho osobou, čím byli Havlovi vzdálenější, tedy čím více se zabývali hrou a její komickou podstatou, tím zábavnější inscenaci uvedli.
Absurdní konstrukty prakticky neexistují v žádné z vaňkovek, ale Audience má oproti ostatním něco navíc – opravdu živou, mimořádně plasticky vykreslenou postavu Sládka. Autorovi se nepochybně vyplatila herecká a také dramaturgická spolupráce s dobrým kamarádem, hercem a živelným, bytostným dramatikem Pavlem Landovským. Myslím, že právě ta zabránila tomu, aby Vaněk sklouzl do elitářského, ba státoprávního moralizování, k němuž, byť možná nerad, ale bezpochyby autor inklinuje. Naopak: v dobrých inscenacích skutečně věříme, že např. sentenci: Vy jste odborník ve svém oboru, stejně jako Karel Gott ve svém, myslí vážně a upřímně, a nikoliv jen jako sice v zásadě pravdivou, ale v konečném výsledku prázdnou floskuli. Vaňkova zdrženlivost a „knižní“ vyjadřování není povyšováním nad partnerem nebo jen rafinovaným skrýváním sebe sama (ač i tento výklad je samozřejmě možný), ale je součástí charakteru postavy.
Za takovouto dobrou, ba dokonce velmi dobrou inscenaci pokládám Audienci v D21 (bývalém Malém Vinohradském divadle) v režii Jiřího Ondry. Neméně zajímavé byly už předchozí „velké“ inscenace tohoto, kritikou zatím přehlíženého pražského divadla – Strakonický dudák (r. Petr Chmela) a Nora (r. Tereza Karpianus). Obě byly postaveny na vyhraněných výkladech, v obou byla zřejmá soustředěnost na podstatné. Pohybovaly se – jak patří k dobrým charakteristikám souboru – na pomezí vážně míněného sdělení a lehké parodie, do níž ale nesklouzávaly. Naopak. Pro nás dnes problematické, ba směšné prvky těchto klasických textů byly vždy ku prospěchu eliminovány.
Uvedením Audience povýšilo divadlo tuto hru vlastně také na „klasiku“ – hra své století nejspíš skutečně přežije.
Tím se vracím k postavě Sládka, tomuto věčnému proplouvači českým světem. Do něj je pevně zakotven svou – v Česku po staletí přežívající – představou společnosti rozdělené na „my“ a „oni“ a základní životní praxí spočívající na onom musíme si (samozřejmě proti nim) pomáhat. Parta se musí držet. O to více, spojuje-li „nás“ něco tak podstatného, jako je partička mariáše a dobrý lok piva. Že by „oni“ mohli mít i pravdu – např. v případě rozkrádání – a že je rozdíl mezi rozkrádáním a politickým postojem, do tohoto světonázoru nezapadá. Lidi jsou velký svině – filozofuje znovu a znovu a přesvědčivě Sládek (Lukáš Šolc, ve výše jmenovaných inscenacích jsme ho viděli jako Kalafunu, resp. Torvalda) a snaží se tak Vaňka – poté, co si ho tak trochu oťukal – naléhavě před jednou z nich varovat. A získat do party. Ke kterémužto přesvědčování patří i patřičná – z hlediska diváka, spíše nekonečná – konzumace piva.
V představení se pije skutečně a Sládek tak vypije asi 10 piv, zbytek rozlije. Tak nás samozřejmě vždy překvapuje svižnost, s jakou se herec po jevišti od stolu pohybuje. Pro lahve piva a zase zpět ke stolu a ovšem také sem tam na toaletu, popřípadě obkružujíc Vaňka na manažerské židli, aniž by se od ní při těchto jízdách odlepil. Sem tam dojede i pohladit, políbit, ocumlat obrázky své oblíbené Bohdalky či přitisknout se k některému z nich. Ty jsou přilepeny – jak to tak u chlapů bývá – na zadní stěně „oné“ místnosti, na jednom z mála míst, kde nestojí basy pivních lahví značky Ferdinand(!), které narovnány na sobě vytvářejí spolu se stolem v podstatě celou výpravu (výtvarná spolupráce Pavla Hovorková).
Šolc využívá všech možností, které mu text poskytuje. Je napínavé a zároveň zábavné sledovat, jak Sládek, ten typický český podšívka, postupuje. Jak střídá žoviální tóny nadřízeného s tóny submisivními či upřímným údivem (Takže ono to má taky své mouchy…), ba nepochopením. Jak se mění jeho mimika i hra tělem. Vždyť ta nabídka, kterou Vaňkovi dává, tedy psát si sám na sebe udání, je přeci na výsost solidní a jistě i lákavá.
I Vaňka hraje Jiří Panzner (naposled Dr. Rank v Noře) přesvědčivě. Jako sice zdvořilého, ale zdrženlivého, nabízenému kamarádíčkování vzdáleného člověka. Když odmítne Sládkův návrh, hroutí se Sládkovi svět. Nerozumí: Do které kategorie – „my“ / „oni“ – vlastně tenhle Vaněk patří? Vždyť i jeho kamarád, nejspíš nějaká dobrá duše od StB, se „jich“ bojí. Zatímco Vaňka se bojí i „oni“… Sládek v tu chvíli pociťuje svoji hroznou ubohost. Bezmyšlenkovitě lije pivo do půllitru, přelévá, nepije, zoufá si, lituje sám sebe, pivo se rozlívá po celé místnosti a on sám se jako topící, chápe poslední naděje: Snad přece jen ten neuchopitelný Vaněk se o něm jednou zmíní Bohdalce a jeho život nebude zcela zbytečný.
V Šolcově podání je sládek Sládek skutečným tragikomickým hrdinou, člověkem drceným společností, kterou se pokouší – marně – obelstít. A tak se stává nejen jejím nástrojem, ale i obětí. A nám nezbývá, než se ptát, co asi chudák Sládek dělá dnes. Jak asi vzpomíná na své hrdinství, na to, jak svého času pomáhal disidentům. Bez jakýchkoliv změn textu (alespoň jsem si žádných nepovšiml) vytvořili v D21 inscenaci, která všeobecně známý výklad Havlovy hry ještě víc prohlubuje.
D 21- Václav Havel: Audience. Režie Jiří Ondra, výtvarná spolupráce Pavla Hovorková. Premiéra 2. října 2013.
Více o představení Audience
