Absurdno v pivu (u)topené
Jiří Koula : i-divadlo.cz, 02. 11. 2013
V hodnocení k Audienci Divadla v Celetné jsem napsal: “Havlovu hru sice nepovažuji za šťavnatý plod tvůrčího ducha, Jan Potměšil a Jakub Špalek však dle mého z textu dostali vše, co se dalo.” Po zhlédnutí Audience Divadla D21 můžu pokračovat: Škoda, že Jakub Špalek v tomto případě zůstal spíše hercem než režisérem, pokud se totiž necháte vést (téměř výhradně) textem, je výsledkem scénické čtení bez scénáře, jehož možnosti jsou ale značně omezené.
V Divadle D21 si zřejmě tuto hranici uvědomili a rozhodli se ji překročit, výsledkem je inscenace na pomezí činohry a performance, na níž je v celku i detailech vidět, že tvůrčí tým sestává z “hračičků”, jež spojuje láska k divadlu a schopnost i ochota se mu plně podřídit.
Kde začít? Snad rámcem. “Vedlejší z hlavních postav” Vaněk se křestním jménem zove Ferdinand, nadmíru šťastným nápadem bylo oslovit Pivovar Ferdinand s nabídkou partnerství. Pivovar získal reklamu, divadlo pak mnohem více. Vše začíná vlastně už ve chvíli, kdy do divadla vstoupíte, foyer je přestavěno v stylovou hospodu a programem není útlá brožurka či složený list papíru, nýbrž “poctivý a nefalšovaný lahváč” se všemi potřebnými informacemi na etiketě, k zakoupení za 35 Kč, vřele doporučuji, přeměna láhve plné v prázdnou během představení umocňuje zážitek (ač vás odkazuje do pozice usrkávajícího Vaňka), láhev samotná je pak zajímavým příspěvkem do sbírky divadelních trofejí.
Dalším plusem je potom scéna Pavly Hovorkové představující sládkovu kancelář zaplněnou plnými i prázdnými “basami” evokující prostředí, kde pivo nepřetržitě teče proudem. A taky že ano, třetím přínosem spolupráce s pivovarem je, že tímto mokem není třeba šetřit, přičemž k úspornému provedení má inscenace opravdu daleko.
Tím se dostávám k jednomu z hlavních lákadel, totiž faktu, že Lukáš Šolc coby sládek “do toho jde naostro” a věren postavě “pije maraton” (počet jím zkonzumovaných půllitrů se napříč recenzemi mírně liší, osobně bych se přiklonil k odhadu dvanácti kousků). Když se ještě před premiérou začala tato zvěst šířit, vyslechl jsem neuctivou poznámku na adresu Šolcových hereckých schopností, protože dobrý herec by prý opilost zahrál. Jenže co je obtížnější, aby střízlivý zahrál opilého, nebo opilý střízlivého? Hra totiž končí tam, kde začíná, a sládek se musí během okamžiku přetransformovat z “pivem uondaného” v “bodrého střízlivého”. A takových drobných zvratů je během večera více, nelze se tudíž spolehnout na “postupné opíjení se přiměřeně vývoji postavy”, naopak Šolc musí celou dobu pečlivě vyvažovat fyziologické účinky alkoholu a potřeby role.
To je důvod, proč jsem na začátku psal o performanci, když se svým tekutým programem vejdete do sálu, sládek už na vás čeká a dopíjí první pivo. Než se usadíte, zkrátí si dlouhou chvíli druhým kouskem, načež se po této předehře rozehrává pivní koncert, v němž se “exování” střídá s postupným upíjením a doléváním za složité choreografie pivních lahví, jež celku udává tempo.
Tento prvek považuji za nápad režiséra Jiřího Ondry, stejně jako využití sládkovy pojízdné židle, práci s utěrkou, “práci s Bohdalkou” a konečně též bezskrupulózní krkání (napsal bych říhání, ovšem to je výraz příliš decentní zdaleka nepopisující viděné či slyšené), jímž se sládek zbavuje nadbytku oxidu uhličitého. Poslední zmíněné snad některým divákům může přijít zbytečně vulgární, já to však vnímám jako příhodnou ilustraci sládkovy “lidové zemitosti” a též vyjádření mocenské převahy nad Vaňkem. Souhrou uvedených postupů dosáhl Ondra toho, že z poměrně statického textu vytvořil nesmírně dynamickou inscenaci, v níž se “pořád něco děje”.
Ve z premiéry psaných recenzích se také zmiňuje okamžik, kdy Lukáš Šolc nejspíše zapomněl text, přičemž se zároveň nadnáší myšlenka, zda nešlo o záměr. Když jsem se podíval na záznam z legendární (ovšem tento přívlastek pro mě v D21 dali minimálně do uvozovek) inscenace Činoherního klubu, obdobný moment tam předvádí i Pavel Landovský (byť ne tak výrazně), přičemž mám pocit, že i na dost podobném místě. To by snad mohlo podpořit argument, že skutečně šlo o úmysl, ostatně bylo by přirozené očekávat, že již podnapilý sládek “ztratí nit”, nakonec na tom ale vlastně vůbec nezáleží, samotný fakt, že existuje takováto nejistota, značí, že ono zadrhnutí dobře zapadlo do celkové atmosféry.
Svůj chvalozpěv na Lukáše Šolce uzavřu jedním konkrétním postřehem, sládkův předzávěrečný monolog o tom, že “lepší lidé si můžou dovolit se nenamočit, ale co zbývá obyčejnému člověku”, předvedl s tak naléhavou sebelítostí, že si troufnu tvrdit, že právě až zde jsem plně pochopil a docenil jeho význam.
Dosud jsem se nevyjádřil k Jiřímu Panznerovi představujícímu Vaňka. Tato role je poněkud nevděčná, ona postava totiž co do počtu replik hraje druhé housle, jenže je také pravdou, že “bez ní by to nešlo”. Přiznávám a uznávám, že Panznerovo ztvárnění mě oslovilo více než Abrhámovo, Panznerovo “ledabyle intošské” (až “profesorské”) vzezření (v kombinaci s textem danou ostýchavostí) na mě zapůsobilo výrazněji než Abrhámova uhlazenost a inscenace mi opět nabídla více než jiné v tom, jak silně jsem si uvědomil onu tragickou absurditu, že někdo takový válí sudy s cikány “ze zvůle moci”.
Zbývá už jen dodat, že po premiérových (vskutku zasloužených) bouřlivých ovacích, při nichž si herci s režisérem “dali jedno na ex”, bylo publikum vypuštěno do foyer, jímž se linula vůně cibule, popremiérový raut totiž sestával z chlebů namazaných sádlem/hořčicí hojně posypaných touto aromatickou zeleninou, což budiž posledním dokladem celkově konzistentní koncepce promyšlené do posledního detailu.
Sečteno a podtrženo, pokud byste zatoužili zhlédnout Audienci, rozhodně zamiřte právě do Divadla D21, pokud máte pocit, že vám tento text nic neříká, zajděte tam též, třeba změníte názor.
Více o představení Audience
