´Pankáči na Baltu´ aneb i my, kteří jsme NDR nezažili, se zasmějeme

Richard Koníček : www.kulturaok-eu.cz, 01. 07. 2013

Jaroslav Rudiš (*1972) je autorem takových moderních románů jako ´Nebe pod Berlínem´, ´Grandhotel´, ´Potichu´ či ´Konec punku v Helsinkách´. Jeho tvůrčí potence ale přesahuje i do dalších žánrů. S výtvarníkem, který si říká „Jaromír 99“ totiž stvořili zprvu „jen“ úspěšnou komiksovou trilogii ´Alois Nebel´. Z té se pak organicky vyklubala svébytná divadelní hra a skoro, jako když se z larvy vykuklí motýl, vznikl v roce 2011 dnes už skoro kultovní stejnojmenný film režiséra Tomáše Luňáka.

Není jistě náhodou, že Rudiš za svoje knihy sbírá i ocenění. Cena Jiřího Ortena či čtenářská cena Magnesia Litera se na každého nedostane. Rudiš je ale i spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her, a také filmových scénářů. Ale dost o Jaroslavu Rudišovi. O něm divadelní hra v divadle D21 nebyla, i když možná, že ano… Kdo by toužil po dalších Rudišovských faktech, má možnost na http://jaroslavrudis.wordpress.com/.

Rudiš budiž v D21
Divadelní hra nazvaná „Pankáči na Baltu“ vznikla podle povídky Jaroslava Rudiše, kterou věnoval divadlu D21 na jeho oblíbené tvůrčí výboje, zvané ´Velký třesk´, kde pravidelně – jako delikatesu – uvádí kusy, které vybočují do jisté míry z jejich běžného repertoáru. I když nutno říci, že tvůrčí tým D21 má svůj „rukopis“ a ten se nezapře a pozná, ať se pouští do jistot i mimo ně. Povídka Jaroslava Rudiše ´Pankáči na Baltu´ je tak trochu „humanizací a zlidštěním“ pankáčů. Dodnes má totiž společnost k těmto „exotům“ značný odstup a vnímá je dost pejorativně.

První vsuvka autora těchto řádek
Sem si dovolíme dát drobnou soukromou vsuvku. Pár týdnů dnů po listopadu 1989, tuším někdy zkraje jara, se v Praze na slovutném a ctihodném Žofíně konal první veřejný festival, převážně již předpřevratových, tedy pronásledovaných, zakázaných a ilegálních punkových kapel. Moderoval to tehdy asi nejavantgardnější redaktor tehdejšího Mladého světa, Roman Lipčík, který taky nikdy nebyl moc normalizovatelný, a tak věděl, která bije. Samozřejmě, že jsem tam nemohl chybět. Tedy jako divák, a dokonce samozvaný dopisovatel také předpřevratového ilegálního magazínu Vokno a pozdější spolupracovník jeho satelitu, Voknoviny. Jasně, že jsem byl baf. Čekal jsem cokoli, ale to, že těm hochům a děvám s čírem, proti nimž jsem byl v té době téměř o generaci starší, jde fakt víc o muziku, pogo a vyřádění se, jsem nečekal. Jda tam,jsem trnul, zda mě – jinogeneračního čumila – nevykopou. Nevykopali. Hráli si o přestávkách se svými krysíčkami na ramenech, předváděli své až skoro fetišistické modely a topy a žili si svým světem tam venku. Je dobře, že Rudiš tuhle povídku napsal tak, jak ji napsal a že ji dnešní mladí v divadle D21 předvedli hodně věrně, i když o té době, o níž hráli, neměli ani tuchy.

Jiná doba, jiný mrav
Povídka Jaroslava Rudiše je tedy podstatná proto, že pankáče demýtizuje a nutí diváka vidět i to, že pod čírem je mozek, a za bufama a přezkama je člověk. Celkem normální, který chce jen žít po svém a poslouchat tu svou muziku a tančit to svoje pogo. Ukazuje se po pravdě, že to, co nesmyslně mrvil předchozí režim tím, že se za tuhle filosofii žití vyhazovalo ze škol, jen kvůli účesu či oblečení. ´Texasádo strašádo´ bylo ještě to nejmírnější´, čím agitovala normalizovaná televize proti touze mladých být jiní. Nešlo jim o politiku, šlo jim o svébytnost, subkulturu, jinou muziku. A to bylo zlé…

Motto večera zaznělo v úvodu hry
“Nevím, co obecně znamená slovo ‘punk’. Nevím, jak by mohlo být definováno ve slovníku. Vím však, co to slovo znamená pro mě,”…slova jakéhosi inertního pankáče.
Ale o tom to bylo. Děj, skoro až jakési road movie, předvádí nejen pankáče samé, ale i další atribut doby, cesty do bývalé NDR. Jak prohlašují tvůrci, hra mapuje příběhy z jednoho ztraceného a znovu nalezeného deníku z léta 1987. Tehdy se parta punkerů z Jeseníku rozhodla vytáhnout paty z tehdejší ČSSR a vydala se na docela dobrodružný výlet k Baltskému moři, do NDR. Celý příběh je pak protkaný zdánlivě banálními událostmi, které však zrcadlí vnitřní aspekty toho ´pravého punku´. Nechceme ani opomenout roli růžovoučké nafukovací panny, která trojici herců bezeslovně a údivně doplňovala. A proč asi?

Druhá vsuvka autora těchto řádek
Nevíme, zda autorovi předlohy, Jaroslavu Rudišovi, posloužil skutečně nějaký deník, a nevíme ani, zda dokonce by jeho věk hrdinům hry mohl odpovídat. To ale není podstatné. Podstatné je, že nelže – ve smyslu fabulace. To, co z údajného deníku vyčetl , vypíchl a zpracoval do povídky a posléze přešlo do divadelních dialogů a monologu hlavní představitelky. je vskutku jakoby odžité, odposlouchané a bylo to skutečné. Autor těchto řádků jezdil totiž do NDR k Baltu sám, pak s manželkou ještě za svobodna, pak s manželkou už jsoucí, pak i se synem jsoucím, dokud nám to ´zatracené NDR´ nezrušily dějiny. A hra, tak, jak ji předvedl tým z divadla D21, byla tedy i tak trochu o nás, kteří jsme tam jezdili. A rádi. Podotýkám, i přes všechen ten dril a šílený pořádek. Rádi. Na těch šestnáct dnů v kuse – rádi. Pak jsme se ovšem – rádi – vraceli, z toho jejich až nechutného pořádku – ordnungu – do toho našeho zanedbaného a přece jen volnějšího bordelu a chaosu. To připouštím, ale vzpomínky na to máme krásné dodnes, i když to z dnešního pohledu bude znít divně.

Hra je ale hlavně o punku, ne o NDR
Režisér představení Petr Chmela k tomu za sebe napsal: „Troufám si říct, že punk je záměr, motivace lidského jednání: pokud se pouštím do něčeho provokativního proto, abych provokoval, myslím, že nejde o punk. Jde o nějakou sebeexpozici, která se skrývá za ten provokativní čin. Je to spíš lež než cokoliv jiného. A už vůbec to není punk…“

Svatá pravda.
A dovolte ještě jednu citaci.

Tentokrát jde o slova dramaturga pořadu, Vojtěcha Bárty:
„V naší interpretaci rozhodně nepůjde o nějaké sentimentální retro. Lze čekat Velký třesk, který zboří křehký klam konzumentského bezpečí a odhalí skryté nepřátele. V Divadle D21 čekejte stav ohrožení. Beznaděj, příběh o marné lásky snaze. A také třeskutou prdel.“
A měl recht. Prdel to byla. Pro mladé, nezaživší jinak než pro pamětníky, ale byla. A díky za každou prdel, která má smysl.

Třetí vsuvka autora těchto řádek
Při poslechu rozhlasových stanic občas zaslechnu text písničky od skupiny Visací zámek ´ Známka punku´. Kdo nezná, najde ji na webu téhle skupiny. Jako by ilustrovali slova režiséra Petra Chmela a potvrzovali to, co do povídky vložil Jaroslav Rudiš.

Závěrečné slovo?
Chraň mě pánbůh. Nebudu hodnotit herečku ani herce. Hráli skvěle, a víc není třeba dodávat. Jan Werich razil v legendárním Osvobozeném divadle V+W pojem „Hlína“. Tehdy byla cudnější doba. Ale tak, jak jemu šlo o „prdel“ s propašovanou moudrou a aktuální myšlenkou, tak i na Velkém třesku v divadle D21 ve hře ´Pankáči na Baltu´ šlo o „Hlínu“ s propašovanou moudrou a aktuální myšlenkou.

A nakonec ještě čtvrtá vsuvka autora těchto řádek
Termín ´Pankáči na Baltu´ mě evokuje dnes už prakticky zapomenutou knihu „Husité na Baltu a ve Velkopolsku, kterou napsal v roce mého narození, v roce 1952, doc. dr. Josef Macek a vyšla v nakladatelství Rovnost – Praha. Kniha to byla historická o slavných spanilých jízdách husitů za velení Prokopa Holého a rozebíraná událost ve své době, tedy mnoho let před tím. Dokonce inspirovala i národního čítankového básníka, Svatopluka Čecha, k napsání básně téměř identického názvu ´Husita na Baltu´. Ptám se sice zcela nepodstatně, zato všetečně, jde o slovní spojení podobné u Rudiše čistě náhodně??? Nebo nám chtěl naznačit ještě něco víc… ?!

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Velký třesk na Malé scéně - JAROSLAV RUDIŠ: "Pankáči na Baltu"