Jirásek je sexy
Šárka Švábová : Divadelní noviny, 28. 06. 2026
Co chvíli média informují o tom, že současná mládež nečte. Vinu přičítají novým technologiím, nepřebernému množství alternativních možností trávení volného času i rigidním seznamům nudné a zastaralé povinné četby. Divadlo D21 se v rámci své dramaturgické linie Divadlo školám rozhodlo, že to tak nenechá. Vzalo do hry všechna zmíněná protivenství a v autorské inscenaci letošní absolventky DAMU Jolanty Lipkové nazvané JIRÁSEQ za 3600 sec nemilosrdně adaptovalo mrtvého klasika pro potřeby současné mladé generace.
Recepce Jiráska se od dob národního obrození proměňovala. Mnozí tvrdí, že mu nejvíce uškodil minulý režim, který velikánovi postavil piedestal z ideologic kého balastu. Pravda je, že s výjimkou animovaných Starých pověstí českých (2012) pro ČT nevznikla po revoluci žád ná jeho filmová či televizní adaptace. Na divadle zazářila snad jen Hanou Burešo vou mimořádně senzitivně (vůči předloze i dnešnímu vnímání) zpracovaná Lucerna (2017). Tým Divadla D21 se nyní snaží Jiráska vyložit tak, aby prolomil bariéru předsudků. A to libovolnými, dnes přija telnými prostředky.
Zvolená forma není nikterak objevná, zakázka se přímo odkazovala na jevištní hit Shakespeare ve 120 minutách Divadla v Dlouhé. Přesně na ni sedí propagací zvolený termín „scénický průstřel“ vybra nými, zejména románovými díly. Ta jsou navlečena na společnou tematickou nit přípravy divadelního představení. Rámují je dohady trojice divadelníků, proč a jak dnes (ne)inscenovat Jiráska. Polemiky s humornou nadsázkou odrážejí nynější všeobecný úzus, sebeironicky reflektují divadelní praxi a z mysteriózní zápletky, která vytváří předěly mezi jednotlivými ukázkami a zároveň je s nimi motivicky propojená, vyčarují zemitou pointu celé inscenace.
Kouzlo těchto typů produkcí spočívá v hravosti a žánrové pestrosti. Zatímco je tedy Filosofská historie načrtnuta jako studentská loutková taškařice s přioděnými vařečkami na stole (jenž vzápětí poslouží namísto barikády), Temno se v pantomimickém výstupu „obleče“ do černých hábitů s bílými papírovými maskami, které mají podobně jako Koniáš oči všude. Je to jen imprese, fyzickým divadlem jemně rozpohy bovaný barokní obraz. I když inscenace ne ustále balancuje na hraně parodie, nakládá s ní obezřetně. Při zachování autentického textu jí popustí uzdu například u notoricky známých bájí, jako je výstup znaveného, leč upovídaného praotce Čecha na Říp, Libuši no proroctví si ale už prozíravě odpustí. Lingvistická vrstva fluktuuje mezi hovorovou parafrází a nedotčenými původními pasážemi. Úryvky promluv, bezpečně vryté do paměti, se tak vyjeví v širších sou vislostech. Jindy jejich použití zvýrazňuje dramatický moment zvratu nebo podtrhuje obrozenecké ideály (vztah k jazyku a čet bě). Velmi podnětně jsou pak rozvíjeny v Psohlavcích. Napínavé soudní mikrodra ma, přesunuté do prostor auditoria, je po skládáno výhradně z originálních dialogů, interpret Koziny Hasan Zahirović však mís ty plynule přechází do bosenského překladu Jiráska. Téma svévole moci tak nenuceně povýší na univerzálně platný zákon.
Technika filmového střihu a význa mové zkratky nutí trojici herců bleskově se „převtělovat“ do odlišných charakterových typů. Nutno podotknout, že v těchto me tamorfózách obstojí se ctí všichni, přesto je každému očividně blízká trochu jiná poloha. Již zmíněný Zahirović zastupuje poněkud suchopárného vyznavače Jirás kova odkazu. Jeho bosenský původ vezme inscenace ku prospěchu věci nejednou do hry. Umožňuje pohled zvenčí, který adop tuje naše kulturní bohatství, zatímco my se ho s lehkým srdcem zříkáme. Jak po vědomé… Je to paradoxně právě postava hrdého vůdce chodského povstání, která v jeho herecké skice nabude nejpřesvědčivějších obrysů jiráskovského pevného a klidného vlastenectví. Petr Pochop se oproti tomu nejkomfortněji cítí v kůži „lišky ryšavé“. Jeho komediální naturel mu ale umožňuje „vystřihnout“ se stejnou přirozeností pokřivené mravy nenáviděné vrchnosti jako bezelstnost prostoduché ženštiny. A konečně Michal Kraus dodává Jiráskovi mladickou zpupnost a spontánní přímočarost, tedy ingredience, které inscenaci automaticky přibližují její cílové skupině.
Kromě otázky, jak děj předvést, je ovšem kruciální, co z něj předvést. Diváci (spolu s herci) jsou v případě jednotlivých děl doslova vrženi in medias res. Tak za reprodukovaného zpěvu chorálu Ktož sú boží bojovníci a provolávání husitských hesel stavějí herci z papírových krabic tá borské opevnění a připravují se na bitvu proti mnohonásobné přesile – Proti všem. Scéna jako z akčního filmu doprovázená funkčním, nekarikovaným patosem. Obtížněji se v dramatické miniatuře „od vypráví“ pětidílná kronika, zvlášť když neuvolňuje adrenalin válečné vřavy. Proto se dramatizace F. L. Věka soustředí pouze na úvod do problematiky díla. Hrdinův zápas, tentokrát za záchranu knih a šíření vzdělanosti, je nastíněn v životopisném vý seku, s nímž se mohou mladí diváci věkově nejsnáze identifikovat.
Inscenace těží z poetiky chudého divadla (na divadle) množství hravých nápadů. Ve snaze nasvítit literárního klasika optikou současnosti si počíná zábavně a chytře. Spíše než Jirásek je však předmě tem zkoumání naše ochota se mu otevřít. Jeho rukopis se z podstaty míjí s tiktokovou kulturou mladé generace. Liptáková proto cíleně „vyzobává“ dějově či myšlenkově nosné momenty a ty přizpůsobuje dnešní estetice. Na druhou stranu ani nic jiného nepředstírá. Na drobné ploše, jen lehce překračující stopáž 60 minut, „promítá“ divadelní trailer, který je pozváním k četbě – a autorskorežijní práce za ním velkým příslibem nového talentu.
Více o představení JIRÁSEQ za 3600 sec
