Škoda, že Husák (ne)promluvil

Josef Chuchma : Divadelní noviny, 20. 10. 2026

Pražské Divadlo D21 završuje inscenací Husákovo ticho pomyslnou prezidentskou trilogii. V roce 2021 ji otevřel titul Emil čili O Háchovi, o dva roky později následoval Benešův posel. Na závěr tedy přišel na řadu poslední prezident komunistického Československa. Společným rysem všech tří politiků je skutečnost, že se dožili konce toho státního útvaru, respektive režimu, který ztělesňovali, jehož byli symbolem. A nedlouho po pádu toho režimu zemřeli. Mám za to, že Gustáv Husák je z oněch tří státníků asi nejtěžší figurou k uchopení. Proč? Protože je tu svým způsobem pořád s námi, což je patrné i z Husákova ticha.

Škoda, že Husák (ne)promluvil
Za trilogií autorsky stojí režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský, jejichž domovskou scénou je královéhradecký Drak – první jmenovaný je v něm uměleckým šéfem, druhý ředitelem. „Prezidentský“ projekt může volně upomínat na hry Tomáše Vůjtka napsané pro ostravskou Komorní scénu Aréna a režírované Ivanem Krejčím: S nadějí, i bez ní, Slyšení, Smíření či Zápas o generála – tyhle tituly rovněž reflektují české dějiny minulého století, byť nikoli skrze figury prezidentů.
Sousloví „Husákovo ticho“ vzniklo a mezi lidem se rozšířilo za normalizace. Označovalo – což je také ve skromném letákovém programu k inscenaci vysvětleno – Těšnovský tunel v centru Prahy, jenž se nachází pod nábřežím Ludvíka Svobody, v těch místech, kde tehdy sídlil ÚV KSČ (dnes je tam ministerstvo dopravy). Dobová legenda praví, že Husákovi vadil hluk automobilů, proto nechal provoz svést pod zem. Tvůrci inscenace však s titulním souslovím pracují v obecnějším smyslu, jenž nemá daleko k charakteristice Milana Kundery, který tohoto politika označil za prezidenta zapomnění. Za Husáka panovalo politické ticho, které narušil až sovětskou perestrojkou vynucený „skřípot“ v poslední třetině osmdesátých let; on sám symbolicky i doslova mlčel, nikdy veřejnosti během normalizace, jíž byl hlavou, nesdělil nic mobilizujícího či nadějného, natož osobního.

Rozvařeno v bramboračku
Gustáv Husák byl tvrdý člověk. Vydržel komunistické vyšetřovací mučení, ve vězení strávil prakticky celá padesátá léta. Držel si od lidí odstup. Inscenace D21 s tímto povahovým rysem zprvu nakládá velmi dobře. Hostující Ondřej Pavelka v titulní roli sedí, loupe jablko, pozoruje, poslouchá, sám nic neříká. O to víc toho namluví ti kolem něho, s Leonidem Brežněvem v čele. Režie vede Petra Pochopa k velmi lidovému ztělesnění sovětského vůdce – trenky, obnažený břich, chlast, rozmáchlá gesta, křik, zpěv. Jaký to rozdíl mezi Pochopovým Brežněvem a Brežněvem Magdalény Sidonové v aktuální inscenaci Divadla Na zábradlí Konec jara! Z jejího generálního tajemníka ÚV KSSS jde hrůza, ačkoli se vůči československým soudruhům rovněž tváří jako kamarád a přestože Sidonová také pracuje s nadsázkou. Obdobně Laco Novomeský (Daniel Čámský), Husákova první manželka Magda (Ivana Huspeková) i jeho druhá žena Viera z toho v D21 vycházejí především jako karikatury – sice Gustávovi sem tam řeknou něco drzého, ale moc to neváží, protože pojetím se pohybují hned v závěsu za přepáleným Brežněvem.
Pavelka tedy zdatně drží němou fazonu, stoicky se převlékne z obleku do domáckého „mundúru“, v lavoru si umyje hlavu, dělá si svoje. Docela s napětím jsem sledoval, zda ono ticho inscenátoři uhrají až do konce, zda nechají Husáka promlčet se dějinami a vztahy. Nestalo se. Škoda. Jakmile Husák začne slovně reagovat, cosi se z inscenace vytratí; ba víc – dění se postupně překlopí v parodii normalizační TV estrády, Petr Pochop se promění v moderátora evokujícího Vladimíra Dvořáka a Hana Mathauserová se z Husákovy druhé manželky Viery převtělí v Jiřinku Bohdalovou. Je z toho besídka bezmála po způsobu divadla Sklep, nicméně ke svému údivu jsem zjistil, že publikum (jistě, premiérové, vždy trochu zvláštní) je za takové veselí rádo. Téma otevřené názvem a prvotním mlčením titulní figury se rozbředne v bramboračku. Proč inscenace musela uhnout tímto směrem, je mi záhadou.
Přitom i s hovořícím Husákem by se bývaly daly vystavět lapidární situace, které by promlouvaly v intencích počátečního ticha. Jeden příklad: historik Michal Macháček v biografii Gustáv Husák (Vyšehrad, 2017) popisuje, jak se generální tajemník do sňatku s Vierou Millerovou, s níž se sblížil ve druhé půli šedesátých let, nehrnul a k manželství s ní svolil až roku 1973 na nátlak okolí včetně prezidenta republiky Ludvíka Svobody i Leonida Brežněva, neboť nesezdanost přinášela protokolární problémy. „Zapomněl jsem ti oznámit, že se zítra budeme brát,“ cituje Macháček Husákova slova před druhou svatbou, k níž došlo pouze za účasti úředníků a bez fotografa.
Ale jedna pasáž je vynikající i s hovorným Husákem. To když na scénu vstoupí psanec v podání Samuela Neduhy a tváří v tvář generálnímu tajemníkovi pronáší verše Ivana Martina Jirouse. Neduha tak činí bez karikatury, bez blbnutí, básníkova slova nechá zaznít a dopadat ve vší jejich tíze i kráse a v konfrontaci s Jirousem jako kdyby Husák najednou zase ztrácel řeč.

Je tu pořád nějak s námi
V roce 2014 měla premiéru inscenace Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská, kterou napsal a režíroval Luboš Balák a jeho Divadlo Komediograf ji uvádí dodnes. Píše se rok 1975, generální tajemník si přibírá i funkci formální hlavy státu, neboť Ludvíku Svobodovi zdravotní stav údajně nedovolil prezidentskou funkci dále vykonávat. Balák fabuluje, že Husákovi se zdá sen o slavné gymnastce, dokonce i to, že je přímo Čáslavskou, která v té době, dodejme, byla společensky zcela odstavena kvůli svým postojům během pražského jara, jež neodvolala. Balák stvořil grotesku, Husák je zde figurou chvílemi k popukání. Samozřejmě, nic proti grotesce, jen chci říct, že když pak po tuctu let vznikne další husákovská inscenace o téhle zásadní osobnosti a rovněž nakonec vyzní jako sled bizarností, nabízí se otázka, zda je to náhoda, nebo to má příčinu hlubší. Osobně se kloním ke druhému vysvětlení.
Husákova normalizační bezpříznakovost, do níž upadl poté, co na jaře 1969 převzal mocenské otěže a komunistickou stranu drsně „očistil“ od všeho, „čo je kolísavé, čo je oportunistické“, tak tato mrtvolnost zaživa jako by paralyzovala i schopnost nemilosrdného, nevysmívavého pohledu na jeho konání. Nejen divadelníků. V odborných ohlasech na výše zmíněnou šestisetstránkovou Macháčkovu biografii Husáka zaznívaly výtky, že právě normalizační fáze tohoto politika je zpracována neadekvátně stručně. Historik v jednom z rozhovorů, které následovaly po vydání jeho knihy, tvrdil, že „normalizace v našich myslích neskončila“ a Husák zanechal v občanech této země hlubší vrypy než Václav Havel; snad to nepřímo mělo být i vysvětlení, proč ta zdrženlivost a nedokončenost v náhledu na Husáka coby hlavního hybatele normalizačního období. Od Macháčkova výroku sice uplynulo už bezmála deset let, ale jako kdyby ve schopnosti a odvaze rozdat si to s Gustávem Husákem přinejmenším divadelníci nikam nepostoupili a nadále se před tím chladným inteligentním mužem uchylovali k taškařicím.

Autor je publicista a kritik, editor textové části webu ČT art.

Více o představení Husákovo ticho