Hledat světlo v temnotě
Jiří Koula : i-divadlo.cz, 03. 05. 2025
Někdejší umělecký šéf Divadla D21 Jakub Šmíd se s touto svou funkcí rozloučil režií vlastní dramatizace románu Borise Viana Pěna dní. A já konečně plním jeden ze svých restů a pokusím se vylíčit, jak velkolepou tečkou za touto etapou ona inscenace je.
Převést tuto knihu na jeviště je nesnadný úkol, ať už kvůli tomu, že se odehrává ve světě, v němž se realita snoubí s poezií a funguje podle svých vlastních zákonů, kvůli značnému množství postav, z nichž některé se dějem jen mihnou, a přesto jsou scény, v nichž se objeví, podstatné, nebo kvůli některým závěrečným výjevům, jejichž vyobrazení si na divadle nedovedu představit.
Šmíd si byl těchto úskalí zjevně dobře vědom a zdatně se s nimi vypořádal. Autorovu představivost do značné míry nahradil divadelní imaginací, omezil se na pět postav, skrze něž však pomocí různých “triků” zachoval širší kontext, a závěr notně seškrtal, ovšem zcela v duchu předchozího spoléhání se na divákovu fantazii a soustředění se na klíčové postavy, díky čemuž vyznívá naprosto přirozeně.
Čtyři z pěti postav ohraničují prostor ústředního tématu inscenace, totiž možnosti lásky, vztahu. Ne náhodou byla tato inscenace uvedena v sezóně pojmenované Amputace srdce, okolnosti ohrožující dlouhodobou vzájemnost, to je drama, jež se zde primárně odehrává.
Colin je dobře situovaný mladík, který dosud nepoznal žádných strastí, leč chybí mu žena, a byť se zdá, že má jinak vše, tato nenaplněnost z něj dělá trudomyslný stín. To se mění, když potká Chloé, půvabnou dívku balancující mezi nevinností a vyzývavostí, která jej vytrhne z jeho letargie a nechá ho, ať ji svede. Stává se zdrojem jeho štěstí, avšak následně též zkázy, když vážně onemocní, nákladná léčba jej zruinuje, rozprodává svůj majetek a snaží se najít si práci, která by mu umožnila dát Chloé to, co potřebuje. Podaří se mu to? Mají Colin a Chloé budoucnost? Podle Viana ne, podle Šmída… To zjistíte v Divadle D21.
Jsou-li vzestupy a pády vztahu Colina a Chloé čistě niterné, pak u Chicka s Alise je tomu naopak. Na začátku je spojuje obdiv k filosofovi Jean-Sol Partrovi, avšak ten u Chicka přerůstá v posedlost, za jeho knihy a následně cokoliv s Partrem spojené utrácí veškeré své prostředky, včetně peněz, jež mu daroval Colin na svatbu s Alise. To, co Alise na Chickovi imponovalo, ji od něj nyní vzdaluje. Alise se ale nevzdává a rozhodne se zničit zdroj Chickovy závislosti. Podaří se jí to? Mají Alise a Chick budoucnost? Podle Viana ne, podle Šmída… To zjistíte v Divadle D21.
Ať už se v tom kterém případě Šmíd rozhodl držet předlohy či se jí vzepřít, načrtnuté osudy ukazují překážky vztahu na hranici překonatelnosti. Jistě, ideálem jsou vzájemně se podporující partneři snášející z vnějšku přicházející potíže společně, ovšem co když jeden z nich není podpory schopen a jeho fyzično či psyché se stává problémem? Potom nezbývá, než aby druhý bojoval sám za oba. Jak obtížné to může být, kam až může být třeba zajít, právě to Pěna dní odhaluje s až bolestnou pravdivostí.
Než přejdu k páté postavě, musím zmínit herce. Jakub Jelínek coby Colin je v nevděčné pozici, v předloze je Colin hlavní postavou, v inscenaci co do struktury snad též, avšak co do obsahu je značně redukován, včetně jeho boje o Chloéino zdraví, vyobrazení jeho obav je pak upozaděno ve prospěch vylíčení vztahu Alise k Chloé. Přesto však oceňuji jeho přerod z apatického samotáře v nesmělého nápadníka a šťastného novomanžela, stejně jako následný pád do pozice unaveného bojovníka, v každé poloze dává inscenaci, co potřebuje.
Oč jednodušší to má v boji o divákovu přízeň Michal Kraus jako Chick, který je prakticky celou dobu především vášnivým sběratelem lišícím se v čase pouze hloubkou svého zaujetí. Netvrdím, že je to snadný úkol, Kraus zdařile prochází Chickovým vývojem a zvládá i vzácné odbočky do jiných rozpoložení, myslím tím, že na Krausův výkon nelze zapomenout už proto, jaká je jeho postava. Což je samozřejmě dvousečná zbraň, kdyby Kraus Chicka nezvládl, šlo by o vzpomínku nelichotivou. To však není tento případ, spíše naopak, na jeho ztvárnění maniakálnosti s po smyslu dávkovanou intenzitou je radost pohledět.
Pro Jaroslavu Koškovou musela být Chloé velkou výzvou, pokud ji znáte z jiných inscenací, jistě uznáte, že se po většinu této musela značně krotit. A těšilo mě vidět, že to umí, navíc pak o to lépe vyzní scény, kdy může dát na chvíli prostor svému temperamentu, emoční dopad je pak o to silnější.
Stele Chmelové naopak Alise poskytla široký emoční prostor – sdílené zaujetí Partrem, rozmrzelost Chickem upřednostňujícím Partra před vztahem s ní, boj za získání Chicka, starosti o Chloé, možnost vztahu s Colinem… a jak je Stelové dobrým zvykem, opět tuto šanci proměnila, v každém okamžiku diváka bezpečně provází zákoutími své postavy.
Zbývá Petr Pochop a jeho Nicolas. V tomto případě mám problém oddělit herce od postavy, pokusím se vysvětlit proč. Nicolas je Colinův kuchař a Alisin strýc. Skrze něj a jeho vztah k dříve zmíněným postavám už Vian do svého textu vnesl další motiv, totiž “vulgární materiálno”, fyzickou práci, peníze, praktický život. Tedy vše, čemu se ostatní postavy snaží vyhýbat, nemyslet na to, byť se jim to později nedaří. To by ještě bylo jednoduché, Šmíd ale do Nicolase promítl i postavu starožitníka prodávajícího Chickovi partrovské artefakty, navíc se Pochop převtěluje i do jiných postav (snad, napadá mě oddávající, ale těžko říct, zda to také nebyl Nicolas) a je též nehmotným vypravěčem.
Můj problém s odlišením herce a postavy tedy spočívá v tom, že jednak Pochop zjevně ztvárňuje více postav (v obecném smyslu), ale stejně tak i Nicolas v sobě spojuje několik z předlohy. A zároveň mi není jasné, ve které rovině se kdy pohybujeme. Konkrétně, pokud Nicolas coby Alisin strýc prodává Chickovi partrovské artefakty a bere si od něj peníze, jež mu dal Colin na svatbu s Alise, čímž své neteři brání ve štěstí… pak je Nicolas hrabivá svině, čemuž ale neodpovídá Pochopův herecký projev a též si to neumím srovnat s jeho obětavostí, kdy zůstává v Colinově domácnosti, byť ho to fyzicky ničí, aby se staral o Chloé.
Tato nejasnost jde ale na vrub Šmídovi a dramaturgyni Kristýně Tejmarové (kterou sice zmiňuji v této nelichotivé souvislosti, ale zároveň jí tímto přiznávám i vše pozitivní, čím k inscenaci přispěla), pokud jde o Pochopa, ten diváka coby Nicolas+ inscenací zkušeně provází s výrazem distingovaného majordoma, zároveň však stejně jistě přepíná do jiných poloh, je-li to sem tam potřeba.
A co zbylé složky inscenace? Slouží sdělení. Hudba Zdeňka Dočekala zahrnuje tuc tuc motiv dotvářející jak atmosféru realitou dosud nezatíženého veselí mladých protagonistů, tak Chickovo šílenství, a šansonové citace (jak jinak než o nešťastné lásce) v podání Koškové a následně Chmelové, které chytnou za srdce, pro mě instantní husina a kdyby chtěly dámy někdy uspořádat koncert, prosím o místo v první řadě.
Výpravě Lenky Hollé dominují závěsy se vzorem, jenž se pak opakuje na Partrových trenýrkách. Detail na první pohled vtipný, avšak je ho možné číst též tak, že je vesmír inscenace ohraničen Partrem, tedy Sartrem, tedy existencialismem, který prostupuje příběhem – vizuál, děj, Šmíd, Vian, vše se propojuje. A v tomto rámci pak light-design Magdaleny Kláry Hůlové coby hry světel, stínů a odlesků podporuje temnost inscenace, zoufalství ale i vzácné chvíle radosti protagonistů.
Sečteno a podtrženo, touto inscenací se Jakub Šmíd s pozicí uměleckého šéfa Divadla D21 rozloučil více než důstojně. Jeho Pěna dní je komornější než ta Vianova, rozhodně pochmurnější, ovšem její čistota, propojenost všech složek, že ji lze vnímat doslovně i jako soubor metafor… Zajděte, pohleďte a pociťte skutečnou moc divadla.
Více o představení Pěna dní
