V D21 běhá tygr, Tracyho tygr! aneb taky máte svého tygra? A držíte ho v kleci nebo s Vámi volně chodí?
Richard Koníček : KulturaOK.eu, 04. 03. 2025
Tygr, černý panter, nebo… nebo cokoli…?
No, zdá se, že jsme kulturní národ, národ sečtělý a znalý. Těžko posoudit, kolik divaček a diváků na 1. repríze D-jednadvacítkové hry, podle novely Williama Saroyana, Tracyho tygr, příběh četli a kolik ne. Typovat lze ale na většinu přítomných, příběhu znalých, a tak spíše zvědavých, jak se k tomu dramaturg Jiří Roth postavil. A jak ten moudrý, vtipný, trochu na hlavu postavený, příběh pojal. Důvodů byla řada. Tím nejhlavnějším nesporně známá kreativita a vlastní cesta souboru divadla D21, kterou prokazují každou nově nastudovanou hrou. Dalším silným důvodem mohla být D-dvacetjedničková reputace dramatizátora Jiřího Rotha, neboť stálí klienti duševní ozdravovny D21- a těch je celá kohorta – znají už práci Jiřího Rotha třeba z úspěšné inscenace Staré pověsti české a hlavně elektrizujícího nastudování hry Čarodějův učeň. Třetím trumfem pro diváckou zvědavost byla jistě i nepřehlédnutelnost režijního rukopisu Petera Chmely, který už také zanechal na své divadelní pažbě her uvedených v D21, celkem osm zářezů A z toho, včetně nejnovější realizace Tracyho tygra, už tři hry v tandemu právě s Jiřím Rothem.
Čtvrtým důvodem zájmu by asi mohl, být – k adaptaci použitý – překlad Jiřího Joska (1950 – 2018). Špičkového překladatele, jenž – mimo jiné – proslul skvělými překlady 34 Shakespearových her. O jednoznačné překladatelské prvenství, co do mistrnosti těch překladů, ho připravil oficiálně až zcela nepřekonatelný Martin Hilský…
No, a posledním důvodem – nikoli však, co do pořadí – divácké zvědavosti, byl samozřejmě, jako vždy, herecký potenciál D21. Sázka na jistotu. A tady se určitě chytli i ti, kdo nad divadelním děním vůbec nebádají, ale chodí prostě jen rádi do svého oblíbeného divadla, na své oblíbené protagonisty.
Dodejme, že z hojně opakovaného vytleskávání herecké sestavy na konci, bylo všem jakkoli zvědavým učiněno zjevně za dost. Představení zaujalo všechny a bez výhrad.
Jak to vyřešili s tím tygrem?
Tak, jako v novele spoluexistuje onen příslovečný Tracyho tygr s hlavním hrdinou, tak tomu bylo i na jevišti. Povětšině se však, těží z výhody, že tygra vidí zpravidla jen Tracy, hovoří s ním a strachuje se o něj. Nikdo jiný ho více méně nevidí. Ale ne vždy…
Do jisté míry to inscenátorům ulehčilo možné komplikace s opravdovým tygrem. Nicméně v podobě černého pantera se tygr v představení přece jen objeví. V kostýmu černého pantera. Kdo nevěří, ať běží na nejbližší reprízu a uvidí…
Jinak tygrpanter, jako partner hlavního hrdiny, funguje coby symbol. A v tom je jádro – ne pudla, ani tygra ale – zápletky. Tygr v symbolické podobě se k Tracymu vrátí až ve chvíli, kdy se Tracy vrátí na začátek, tedy do New Yorku. Ale tak jednoduché to ještě není. Tygr je totiž druhé JÁ našeho hrdiny a jak se časem ukáže, tak vlastně nejen hrdiny, ale i kohokoli jiného, včetně nás, čili každého, kdo má své druhé JÁ neutiskované, svobodné, volně pobíhající a oproštěné od svírající klece společenských předpisů, rituálů, zvyklostí, morálních pout. Tedy takové šťastně emocionální JÁ. Jenže, kdo z nás dnes to své svobodné nespoutané druhé JÁ v sobě tím svým veřejným JÁ, nějak neutiskuje, nesvazuje, nechová je jako klecovou slepici přesto že jde o tygra… A o tom tahle hra vlastně je. Což si – zdá se – uvědomí při jejím sledování i ta, či ten, kdo příběh předem neznali. Ostatně, kdo Saroynovu knihu opravdu četl, ví, že kniha končí zcela jasně: … a tygr, jenž je láska…
Co ještě k tomu víc říci, že.
Tracyho tygr už udělal své „uhuá“ na kde koho, ale…
Především je tenhle příběh vděčnou materií divadelníků. V D21 rozhodně nejsou první. Tím větší uznání si zaslouží. Za odvahu, hrdé dodržení kroku s ostatními a hlavně za svébytné provedení. Asi nejznámější je u nás momentálně provedení divadlem Na blízko, kde hru inscenují jako představení pro neslyšící, za přítomnosti překladatelů překládajících paralelně do znakového jazyka.
Pokud jde o další žánry, tak Saroyanův příběh neunikl ani pozornosti hudební scény. Že s tím popasovala třeba skupina Laura a její tygři, se skoro nabízelo, že šansoniérka Radůza o něm má píseň je celkem možné, stejně jako třeba Krajčova skupina Kryštov, ale ona se příběhu věnovala dokonce i Hana Zagorová v písni Tygr z hotelu, a to je už málo známé. Ale také docela možné, protože Zagorka moc ráda realizovala i značně závažné texty v šansonově hereckém provedení. (viz, její zlatá deska z roku 2016, nazvaná O lásce).
No, a abychom nezapomněli na moderní způsoby zpracování knih, tak Tracyho tygr už v roce 1996 (!) vyšel jako audiokniha s hlasem Vlastimila Brodského a moderněji pak v roce 2010 s tak elitním obsazením herců a herečky, jako Marta Issová, Vojta Dyk, Josef Abrhám, Ivan Trojan či Arnošt Goldflam a další…
Po absolvování Tracyho tygra v D21 lze směle prohlásit: Neztratili se v té záplavě ostatních zpracování.
A tím jsme u hereckého obsazení v D21
Vývoj týmu D21, se pozvolna s časem přetváří ku prospěchu svému. Bardi z původní party matek a otců zakladatelů, se drží a tvoří nadále pevný základ pyramidy, ale současně se už vytvořila i jakási střední generace, co do služebního věku samozřejmě, a pečlivě je vybírána a přibírána i generace nejmladších protagonistů, kteří si právě v D21 vyšlapou svou budoucí dráhu a pak vylétají z D21kového hnízda, aby se tu tam vraceli. Odlétají, či přelétají, do jiných souborů, vybaveni těmi nejlepšími zkušenostmi z D21.
A přesně taková sestava tvořila a stvořila inscenaci Tracyho tygra. Zakladatelskou generaci tentokrát zastoupili Stela Chmelová a Petr Pochop, střední Hasan Zahirovič a Samuel Neduha a nejmladší část souboru tu zastoupil Jakub Jelínek.
Stela Chmelová, si zahrála koncentraci mediálního světa, tedy rozkřičeného, avšak mile a správně poťouchlého pouličního kamelota a v krátkém střihnu i jakéhosi drze bulvární novináře. Vše s komediálním nasazením a v drobnokresbě gest a mimiky trefně charakterizující svět pasoucí se na skandálech a sužující oficiální struktury, zde – policii.
Druhou rolí je její psychiatrička, úpěnlivě zastávající názor, že Tracy je cvok a až hystericky rozporující váženou kapacitu, která je názoru opačného. Skvěle ovšem vyzní především scéna jejího jiskření v kontaktu s velitelem městské policie, kde oba potlačují divoce probublávající emoce svých druhých JÁ, svých – v klecích vlastním násilím držených – tygrů.
Druhým představitelem z původní party zakladatelů D21, kdysi zvaného Malé vinohradské divadlo, je Petr Pochop. Herec, který dokáže nastínit okruh typicky charakterních figurek, povětšině neheroických postav. Zde, pověřen vyšetřením případu existence opravdového i iluzorního Tracyho tygra. Zcela přirozeně se snaží dobrat fakt, která jsou na vodě, a není mu tedy nijak zem v daném případu lehká. Zmítá se od byrokrata, k chápajícímu člověku, až po komicky zoufalého tápajícího policajta, který sám moc nevěří v bláznovství vyšetřovaného, i když, zjištěná zjištění tomu nasvědčují. Nehodlá obviněného utopit na lžíci vody, ale vše ho k tomu nutí. Roli vyzrále hraje s výmluvnými gesty a přesvědčivou mimikou. Vrcholem jsou scény jeho dialogů – hlášení, veliteli a společné plácání se v maléru, který není po rozumové stránce reálný, ale přesto je možný.
Střední generaci souboru v inscenaci zastupují Hasan Zahirović a Samuel Neduha. Oba už v souboru zdomácněli (Neduha po jednom menším vybočení v mezičase, do jinam). Oba dnes tvoří jistotu – dva všeherecké typy.
Hasan Zahirovič je v inscenaci, v roli staré psychiatrické kapacity přímo rozkošný, neformální doslova miláček žen. Těch v publiku. Diváky totiž svojí komikou přímo rozmazluje, svojí rolí člověka, který už zažil bezpočet případů a není už nic, co by ho ohromilo. Takže ani chlap, který mluví s tygrem, který je černým panterem a nikdo ho nevidí. Hasanova všechápající postava, jeho parádně cizokrajná dikce a jeho starosvětské lpění na Vídni, noblese – ač nevyloveně, leč patrně – freudovského chápání světa a pacientů. On je tím, kdo je přesvědčen, že Tracy není blázen a chce-li vidět a vnímat svého tygra, má recht. Budiž mu přán. Stejně jako Tracyho zaseknutí se v lásce k jeho snu Llauře. Dokonce rozuzlí tu jeho lásku k lásce, láskou obou milenců nešťastných, ne zblázněných, leda do sebe, ale poblouzněných ze ztráty svých tygrů, své lásky…
Druhým středogeneračním příslušníkem týmu D21 je Samuel Neduha. V souboru D21 roste a rozvíjí se jeho herectví. V inscenaci, v roli velitele policie, je zcela reálná postava, utrápeného velitele, který čeká na jedné straně maléry z iniciativních akcí svého podřízeného, na druhé straně je atakován jemu přitažlivou psychiatričkou, která mu vnucuje fakta, dle nichž Tracy blázen je, a na druhé straně deprivován váhou kapacity, profesorem, který tvrdí opak. A do toho má ještě zodpovědnost vůči klidu a bezpečí ve městě, kde bulvár vyvolává a živí paniku, a on neví co dřív. Dialog s jeho podřízeným je naprosto skvělé komické číslo, u kterého nepotřebují ani Neduha ani Pochop šaškovat, a uhrají to jen gesty a slovním humorem tak, že divadlo řve smíchy.
A nakonec ten služebně v D21 nejmladší, Jakub Jelínek. Plzeňák, absolvent Damu (alternativní a loutkové divadlo). V D21 je obsazen už v několika inscenacích. Souběžně ale působí také v divadle Pomezí, Chemickém divadle a loutkoherecké divadelní skupině Fras. Mimo to jsme ho mohli spatřit v letech 2021 – 25 v celé řadě TV seriálů (nedávno např. V dceři národa či před tím ve Stínech v mlze a také se objeví v několika filmech). Má také zkušenosti z alternativních projektů a performativních akcí a nahrává také audioverze článků pro Deník N a jeho odběratele, kteří čtou moderně – ušima.
V titulní roli Tracyho, nám Jelínek předvádí velmi věrohodné civilní herectví, postavené na faktu, že on zkrátka vého tygra vidí, považuje ho za svoji součást a snaží se to vysvětlit všem kolem. Zlomem v jeho psychice je přetržení jeho kontaktu se svou láskou, kterou hodlá najít a vztah obnovit za každou cenu. Nápomocen je mu v tom jen chápající profesor psychiatrie (Hasan Zahirovič), který je ochoten respektovat i to jeho druhé JÁ a dokonce mu vnukne i způsob, jak „vrátit desku na začátek“. Jakub Jelínek působí zcela věrohodně, a dokonce tím sděluje dívákům, podstatu celého příběhu. Fakt, že nějakého svého „tygra“ v sobě ukrývá každý z nás. Na chvíli při představení a ještě pak nějaký čas po něm. A po závěrečném potlesku, po odchodu z divadla, si ho v té naší konvencemi vnucené kleci pohladíme.
Více o představení Tracyho tygr
