My jsme všichni Bedřich
Vojtěch Voska : Divadelní noviny, 18. 09. 2024
Foyer Divadla D21, obvykle zabydlené nejrůznějšími kusy nábytku, je tentokrát podezřele poloprázdné. Důvod takového nezvyklého stavu se ukáže až v půl osmé, kdy je publikum pouštěno do sálu. Za temnou chodbičkou každého srdečně vítají Michal (Michal Kraus) a Věra (Hana Mathauserová), nabízejí návleky na boty kvůli drahým kobercům a vybízejí k usazení. Tady jsou všechny ty různorodé židle a křesílka z předsálí – rozmístěné na jevišti. Hrací prostor se totiž při Vernisáži nachází hlavně v běžném hledišti. Nazdar Béďo, my jsme se báli, že nedorazíš! pokřikují majitelé kvartýru s ksichtem na všechny příchozí. Posledním z nich je Samuel Neduha, Bedřich nejbedřichovštější.
Manželské duo má v této inscenaci známého Havlova textu pozoruhodnou dynamiku. Mladší Krausův Michal je jako motorová myš na kokainu, s neutuchajícím elánem poletuje po bytě, nabízí alkoholické nápoje a do hudby i mimo ni vyzývavě krouží pánví. Lehce flirtuje vlastně se všemi – s obecenstvem, s Neduhovým Bedřichem, ale ze všeho nejvíc se svou ženou Věrou. V tom inscenace výborně využívá věkového rozdílu obou účinkujících. Mathauserové Věra totiž působí coby „sugar mommy“, která má nad mladším druhem nenápadnou převahu. Nechá se jím obletovat a bavit, zatímco předstírá harmonický vztah, ovšem když dojde na rozpory (prvním je v tomto případě dilema, jestli ukázat návštěvníkovi spícího syna), nerozpakuje se jasně zavelet.
Samotné pojetí postavy Bedřicha není zprvu nijak překvapivé. Oproti skvěle oblečeným manželům vypadá Neduhův tichý intelektuál ošuntěle ve svém obnošeném saku, černém roláku a plandavých kalhotách neurčité barvy. Už od počátku působí úzkostně, byť samozřejmě hlavně v nonverbální rovině, protože manželský pár s teleshoppingovým ajfrem ho nehodlá moc pustit ke slovu.
Režisér Jakub Šmíd ale postupně jeho existenci nad rámec Havlova textu zdůrazňuje a činí ho aktivnějším účastníkem vernisáže. Už někdy kolem poloviny představení se pokouší prchnout, když zjišťuje, co se z jeho přátel stalo za okázalá monstra. Jeho snaha utéct připomíná efektní sebevraždu – přeleze zábradlí na kraji hledištní elevace a skočí do temné uličky, kterou se vchází do sálu. Neuspěje, manželé ho vzkřísí a přivedou zpět mezi sebe.
Když mu Michal s Věrou začnou promítat fotky z cest po Africe a doprovázet je rasistickými komentáři, Neduhův Bedřich získává nejvýraznější prostor. Do depresivní atmosféry v modrém světle z promítačky pronese monolog o osamělosti ve společnosti založený na Havlově textu o životě ve vězení a mimo něj (vyšel v publikaci Někam jsem to ukryl uspořádané Michaelem Žantovským). Nápor domnělých přátel se však následně stupňuje. Hned dvakrát za sebou nebohého Bedřicha donutí jít do sauny, kterou představuje prosklený objekt naplněný kouřem, a tlačí na něj, aby po jejich vzoru změnil svůj život k lepšímu. Oběť nakonec sebere odvahu a utíká oknem. Pečlivě budovaná fasáda Michala a Věry se hroutí do drsné hádky. Zmožení manželé nakonec vezmou zavděk desítkami Bedřichů v publiku a vernisáž může začít nanovo…
Šmídovi se pohostinský návrat do divadla, které do loňska umělecky vedl, vydařil. Po úspěšné Audienci Jiřího Ondry, jež na repertoáru vydržela téměř devět let do předloňského května, má komorní vinohradská scéna na kontě další pozoruhodnou havlovskou inscenaci schůdnou pro diváky a divačky všech věkových kategorií. Práce s prostorem a Bedřich v popředí zájmu – to ze Šmídova pojetí utkví asi nejvíce. Obdiv červnového diváka míří však i za účinkujícími, kteří jsou v sauně jménem D21 schopni naplno hrát v teplotních podmínkách, v nichž je někdy zatěžko i sedět.
Divadlo D21, Praha – Václav Havel: Vernisáž. Režie Jakub Šmíd, dramaturgie Kristýna Tejmarová, výprava Magdalena Klára Hůlová. Premiéra 7. června 2024.
Více o představení Vernisáž
