TARTUFFLÁŽ v D21 aneb a co na to starej Moliére? Řval by smíchy jako my všichni v sále

Richard Koníček : KulturaOK-eu, 25. 02. 2024

Moliére / Spišák: TARTUFFLÁŽ
PREMIÉRA 23. 2. 2024 / 19:30

„Tartuffláž je o pokrytectví. Jako Tartuffe. A o ‚demaskaci‘ (demaskování). Demaskaci pokrytectví. Co když se ale pokrytectví chce samo demaskovat? Je to ještě pokrytectví? A co když se ale pokrytectví chce samo demaskovat, a chová se u toho pokrytecky? Je to pak ‚pokrytecké pokrytectví‘? Pokrytectví na druhou? A co když pokrytectví neví, že je pokrytectvím? Je to stále pokrytectví? Latentní pokrytectví? Nebo je to chyba? A čí?“ (Šimon Spišák, režisér inscenace a autor adaptace)

V Divadle D21 se pustili do Moliéra!
Moliérův TARTUFFE je v D21 podáván ve velmi razantní adaptaci. Jedná se totiž o již druhý premiérový titul sezóny 2023/2024.
Dramaturgii pro tuto sezonu divadla D21 determinuje podtitul NORMALIZUJME SE, jenž přímo vybízí k pohledům poněkud jiným, než bychom měli čekat. Jak správně zdůrazňují oba pachatelé téhle Tartuffláže, dramaturgyně divadla D21 Kristýna Čepková a autor a režisér nové inscenace, Šimon Spišák:
„Za hlavní téma pokrytectví se toho vejde víc. Jde o úhel pohledu. Kdo je vlastně pokrytec z pohledu dnešního světa a naší existence v něm?“
Odpověď jsme dostali při premiéře a v D21 ji dobře a rádi poskytnou i v každé další repríze. A že se divák má nač těšit, to po absolvování premiéry, můžeme směle potvrdit. Stačí přečíst slogan, jenž v programu představení uvádí:
„Autorská variace na slavnou satirickou komedii z dob francouzského klasicismu, se
rozhodně nespokojí s povšechným tématem pokrytectví.
Naopak!
Tentokrát zajdeme mnohem dál…
Není náhodou jeden pokrytec pro dnešní svět už trochu málo?
Co všechno budeme demaskovat?“

Připojené snímky z inscenace napoví, ale vidět to, je NĚCO!

Už při přemýšlení o názvu hry, Tartuffláž, se mnohým, možná, vybaví podobně znějící pojmy jako – koláž. roláž, muchláž, chiasmáž, proláž… Ano, správně, Jiří Kolář, obdivuhodný to básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik a překladatel, ale také, jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků, vynálezce mnoha originálních výtvarných technik, jakými jsou ony výše zmíněné koláže. roláže, muchláže, chiasmáže, proláže. A sem by se dala rozhodně přiřadit i tahle Tartuffláž. A nejen názvem. Moliéra a jeho hru si tým D21 podal především s chutí, pak také s odvahou, ale i s úctou, a hlavně, s pohledem o nějaký 350 let pozdějším. Je to tak trochu divadlo na divadle, tak trochu fraška a tak trochu burleska (ano i divák nemrava, jak říkával Jiří Grossmann, si taky musí přijít na své).
Slovně, to celé snad ani uchopit nejde. Gag střídá gag, občas do toho poetická scéna, jako třeba kouzelně rozehrané milostné vyznávání, mezi Stelou Chmelovou coby dcerou Orgona a Hasanem Zahirovičem, coby nesmělým nápadníkem, za skvělého postrkování těch dvou packalů k vyjádření se, Ivanou Huspekovou coby hospodyní (?).
Pak zas rej až přechází zrak i sluch, o usledování toho, kdo je jako v dané chvíli kdo, z originálních postav, ani nemluvě.
Neskutečný byl ve finále třeba Gustav Hašek, přestavující s přehazovacím věncem cancourů (jsou–li na hlavě jako háro, je to syn Orgona a poootočením dolů, jako plnovous, je to bratr Orgona, obé s jinou modulací hlasu). Dvě postavy naráz budiž, ale dokonce mluvící jedna přes druhou. To už se zas tak moc nevidí, a jak už řečeno, ani slovy vypsat nedá. A při klauniádě Petra Pochopa coby Orgona, sledujícího „na kukačku“ svody Samuela Neduhy, coby Tartuffa, věnované Ivaně Huspekové, coby ženě Orgona, řvalo publikum všech věkových kategorií smíchy. Ale popište to slovy. To se slovy nevysloví, to se musí vidět! A nejlépe víckrát. Chvílemi divák totiž ztrácí vědomí i přehled.

Neduha nám to ale vysvětlil hned na počátku
Když ještě není Samuel Neduha coby Tartuffe a je coby nikdo, byť už v kostýmu Tartuffa, vysvětlil nám hned na začátku, jak se věci mají a budou mít. Má tam totiž prolog na téma divadla malých forem. Naznačí, co netušíme, co mohou divadla malých forem udělat s inscenací pro divadla velkých forem, a jak mohou a chtějí oživit mírně zpomníkovanou hru pro dnešek. On to sice říká veseleji, ale tak nějak to vyzní. A přesně tak nám pak soubor toho starého Moliéra sehraje. A bacha! Mluví se tam ve verších. Jak moc prapůvodních, nechme bádat divadelní teoretiky, ale sedí to. A když se – už nevím kdo z postav – ptá v jedné zvláště exponované scéně Orgona, coby Petra Pochopa, proč tak divně mluví, odpovídá mu Orgon coby Petr Pochop, no protože nemluvím ve verších, protože tohle se ve verších říct nedá…
Asi tak nějak. Nebylo lze stihat vše doslova.
Rušil smích vlastní i všech kolem a dynamický rej děje. A do toho ještě ten Hasan Zahyrovič, tentokrát, coby matka Orgona, ovšem důvěrně připomínající klasickou českou Polednici, odmění kočího, co ho v bryčce přivezl, místo drobného obolusu za jízdné, recitací básně v Bosenštině. No, pel mel skečů, gest, grotesky a slovních, situačních i jen gestických gagů. Těmi exceluje zejména Ivana Huspeková, coby … ale, coby, kterákoli z postav, které hraje.

A ještě malá chvála na kostýmy
Scéna je úsporná bez zbytečných rekvizit – což, mimochodem, také předem glosuje čím dál tím lepší Samuel Neduha, hrající s úžasně přirozeným nadhledem, ať už roli jakéhosi průvodce či v rolích dalších, včetně titulního Tartuffa. Ale ty kostýmy, jak malované. Snadno měnitelné, zcela charakterizující, protože každý v tom hraje víc postav a líp se tak odliší, ale hlavně, hlavně jsou hravé a slušivé. Všechna čest pro Karla Czecha autora scény i kostýmů.

Závěr?
To se prostě nedá vyprávět, to se musí vidět. Moliére na frak nedostal, jen toho klasického, přiblížil Šimon Spišák lidem 21. století a potvrdilo se, že se sice mění jména, prostředí, i ty kostýmy třeba, ale lidé, lidé, zase až tak moc ne. A věřím, že i sám vážený občan Jean-Baptiste Poquelin, coby Moliére, by se bavil zrovna tak skvěle, jako my všichni na premiéře.
Bravo! Je to sukces. A dík.

Text: Richard Koníček
Foto: Michaela Škvrňáková

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Tartuffláž