BENEŠŮV POSEL aneb po Háchovi Beneš aneb Nečas pod pokličkou dějin
Richard Koníček : Kulturaok-eu.cz, 08. 04. 2023
Benešův posel, je druhou premiérou letošní divadelní sezóny se závažným podtitulem AMPUTACE SRDCE. Jde o historicky první – divadelní – zpracování dnes už téměř neznámé tzv. Nečasovy mise. Hra řeší cestu tehdejšího ministra Československé vlády, Jaromíra Nečase, jakožto posla, vyslaného prezidentem republiky, Edvardem Benešem do Paříže, aby tam – coby posel tlumočící kontroverzní a utajovaný Benešův plán – předal tajný Československý návrh, pro chystané zasedání čtyř evropských států, známé jako Mnichovská dohoda.
Zoufalí lidé v zoufalé situaci dělají zoufalé kroky
A hlavy zoufalých států nejsou výjimkou. Vše však v takovém případě – neboť je to zpravidla v rozporu s veřejným míněním a občas i racionálním myšlením – probíhá raději tajně a prostřednictvím nějakého obětního posla, na něhož se to v případě neúspěchu hodí. V případě úspěchu se o poslovi ani necekne a smetanu slízne státotvornost hlavy státu…
Událost, o které je hra, tedy obskurní návrh prezidenta Beneše vynucení okolnostmi tlumočený oddaným ministrem, jenž si plně uvědomoval jednak nesmyslnost návrhu, současně zoufalství a beznaděj do něj vloženou a přesto tuto tlumočnickou roli posla (osla) přijal a provedl, je především správně načasovaná.
Kdo z nás ví a kdo z nás raději ani nechce vědět, jaká „zoufalá“ jednání a jaké „zoufalé“ návrhy lítají nyní mezi mnoha stranami, státy, politiky, organizacemi, společenstvími a manažery a jací posli je (musejí) tlumočí…
Dobře, že se taková věc, právě nyní rozkrývá…
Petr EDVARD Pochop, zde řečený BENEŠ…
Petr Pochop, kmenový pilíř souboru divadla D21, dostal na této scéně již mnoho možností ztvárnit nejrůznější charaktery. Postavy dramatické, tragické, komické, lidské i nelidské. Postava Edvarda Beneše se k nim řadí, ale také se z nich poněkud vymyká.
Jednak představuje figuru všeobecně známou, což je vždy tak trochu složitější.
Jednak ji – díky chytře zkombinovanému scénáři – předvádí v několika polohách.
Nejprve nám naznačí začátky kariéry pozdějšího prezidenta. Scénář nám ale dává nahlédnout i do duševních schopností, do osobních vlastností a dokonce do povahy Beneše. Jeho minimálně dvojí tvář. Zleva k lidu tvář vizionáře, zprava k světu tvář politická, tvář naivního idealisty. Dvojí (se) vidění a to ho provází celý jeho života běh.
Petr Pochop tak má možnost vážně i s nadsázkou, dokumentárně i v karikatuře, ony psychické i faktické kotrmelce diskutabilní postavy našich novodobých dějin, velice precizně, citlivě, zřetelně a hlavně silně emotivně představit.
V jedné chvíli je vám toho zoufalce líto, myslí to přece dobře, ale kolo dějin ho válcuje. V jiné chvíli si pro změnu soudný člověk zoufá, jak se mohl takový nejasný typ stát tím, kým se stal. A pak je tu i jeho vlastní boj o vlastní existenci, role prezidenta štvance, prezidenta státu bez státu, věrného původním zásadám a dokonce i etice, ale už v časech, kdy zásady ani etika už dávno neplatí. A konec ho vidíme jako starce nad hrobem, jemuž unikají z hlavy souvislosti a těla život. Zoufalce, jenž nebyl v jádru špatný, ale vše bylo proti němu a zázraky dělat neuměl. Ale ani by mu je nikdo nedopřál. Člověka na konci cesty, který se snaží – už alespoň jenom sám sebe – přesvědčit, že tak špatný nebyl. A nebyl. Jen špatně dopad.
Petr Pochop zde podává jeden ze svých nejniternějších výkonů. Ne-li ten vůbec nejlepší.
Ondřej JAROMÍR Pavelka, zde řečený NEČAS
Jaromír Nečas v podání Ondřeje Pavelky, který sestoupil z piedestalu Zlaté kapličky, aby rozvinul svoji charakteristickou gestikulační uměřenost jako vzácný host divadla D21.
A dobře udělal.
Je tu v roli zrcadla povahových veletočů Beneše. Realista, skeptik, sarkasta a hlavně mluvící svědomí, příslovečný – kostlivec ve skříni. Však také právě ta skříň je mu skvělým pomocníkem ve zdůraznění jeho postojů. Pavelka jako Nečas, který už ale nežije, tu představuje nezkresleně, ale s espritem a šarmem, životem uvláčeného člověka, který se zhostil úkolu, o němž až moc dobře věděl, že je úkolem nesmyslným, ale přesto se ho, jako poctivý Čech ujal. Ne pro svou slávu, ale pro vlast. Pavelka, vede dialog s Benešem, komentuje události zpoza scény a posléze i přímo na scéně a ukazuje Benešovi reálný svět, který Beneš nevnímal. Současně je postava Nečase prostoupena pocitem nekonečného nevděku, který jej prostupuje.
A aby bylo jasno, a to hned od počátku, co, či koho, Nečas Pavelka představuje, jakou figurou na šachovnici dějin, zvládá Ondřej Pavelka nastavit hned na samém počátku hry, v prologu. Kdy zabrblá, že s ním často nesouhlasil, ale že byl k němu loajální. Asi tak nějak. A k tomu trpce uondán a mírně znechucen odchází do zákulisí, za skříň, z níž se pak vynořuje, jako duch, a svědomí Benešovo.
Pavelka to zvládá vše tak, že vlastně není třeba ani znát historická fakta o postavě, kterou tu představuje. Dokonce i autor těchto řádek, si nebyl jist, zda jde o postavu historickou, či fiktivní a scénářem jen vyfabulovanou. Až doma zjistil, že tento rytíř smutné postavy existoval a že je v Pavelkově podání vylíčen tak, že divák nepotřebuje k němu dalších vysvětlování.
My si to, ale pro zvídavé návštěvníky našeho webu a potenciální diváky tohoto představení ve stručnosti dovolíme, s odvoláním na Wikipedii, učinit. Neuškodí to vědět, i když díky herectví Ondřeje Pavelky a díky scénáři, to není zase až tak nutné.
Dvě postavy beze jmen, Hana Mathauserová a Ivana Huspeková (Machalová)
Je-li scénáristickým záměrem vykonat rychlý, skokový, přehledný a sdělný průlet nad životem jednoho složitého státníka mnoha duševních poloh, ve složité době plné zvratů mimo nejen zákon, ale zákonitosti, chce to signály, naznačující, kde se nalézáme, co se kolem děje a o čem to ti dva – z hlediska historie – právě mluví. Pseudoklaunská, ale jak už to u klaunů bývá, v rámci zásady, že nikdy žádná prvoplánová sranda, není nic moc veselá a jen maskuje tvrdou tvář pravdy a protáhlou tvář smutku.
O to se přičinily i tyhle dvě postavy, které nemají konkrétní jména, nejsou ani konkrétní a jsou vždy tím, co nás – diváky – uvede do obrazu. Rámují jednotlivé epizody. Oživují tristní obsah děje a tak trochu by se dalo říci, že zastupují českou povahu. Snad jen my na celém světě si umíme dělat legraci z tragédií, které nás válcují jak váleček těsto na nudle. Omladina, která byla na představení v převaze, o přestavovaných událostech ví nesporně pramálo. Cosi zaslechli ve škole, ale pravěk, nanejvýš dávnověk, už jim, fakt, nic neříká.
Tak jim to Hana s Ivanou musejí nejen napovědět, ale přímo doložit. Při přestavení nelze přece lovit v mobilu na síti sítí…
Tam je pro ně přece vše. A děvy to zvládají. Potlesk na závěr byl „spontánní a neutuchající“ jak se kdysi říkávalo, a děkovaček bylo nepočítaně.
Více o představení Benešův posel
