V D21 se už zase ptají - Komu zvoní Hana aneb o tom jak Hana a Ivana obnovily svůj oblíbený tok-šok
Richard Koníček : Kulturaok-eu.cz, 11. 01. 2023
Na okraj jednoho z projektů D21
Psal se rok – ach ty blahé časy, v porovnání s dnešními dny – psal se rok 2016 a na scéně – pardon ve foyer divadla D21 – se narodil pořad. Zcela výjimečný pro toto divadlo a zcela jiný – pro toto divadlo. A přece ne tak docela.
D21 je divadlo hravé, neokoukané a neokoukatelné a stále nějak experimentující. Mimochodem, letos už 20. rok!!!
Takže, počítáme-li to dobře, tak odvážně – ve 13. (?!) roce trvání divadla D21, si tu troufly, vzdor poplašným fake zprávám o tom, že 13 je nešťěstí plodící číslo, dvě divadelnice (to není nic pejorativního, to je titul obdivný a pro obě děvy bytostný) svůj vlastní pořad.
A táhly ho pořád – občas – v klidu do Covidu. Pak šlus a nic.
Až teď si s tím už zase začaly. Což budiž důkazem, že Covid , ta mrcha psí (myšlen je druh psa, řečený Čau Čau, proč asi, že???) už není. No… snad…
Ač www.www-kulturaok-eu.cz sleduje divadlo D21 už od roku 2013 (taky ta 13, ale v tomto případě zjevně oboustranně šťastná) dámský tok – šok jsme – na rozdíl od všech ostatních premiér – míjeli. Důvodem nebylo naše arogantní přehlížení této malé formy na okraji – ve foyer – divadla, ale fakt, že jde o jev unikátní a podruhé neopakovaný. Host, o nějž v pořadu jde, se mění. Tedy ne snad fyzicky, ale vůbec. Pokaždé je hostem někdo jiný. Tak co tam někoho verbovat, když o tom napíšeme, a ono už to nikdy nebude je nesmysl. Omyl. Náš.
Letos jsme se – na naléhání a lákání ne nepodobném vábení sirén (nemyslíme samozřejmě ty nevábné protináletové), jež nám vyslala osobně dramaturgyně divadla Kristýna Čepková, osmělili a přišli. Jsa zprvu poněkud předpojati, do čeho, že to vstupujem, jsme nakonec zírali a dospěli k závěru, že o tom všem je třeba návštěvníky našeho webu informovat. Práskout na D21, co, že se to tam pod titulem Komu zvoní Hana děje.
Tak komu, sakra ta Hana zvoní …
Tok show je v obrázkových mediích jak nas-tláno. Od nudně mluvících hlav po bezduché trapárny. A výjimek, aby člověk pohledal.
Ale pozor, čtěme správně, pořad obou dam Hany (Mathauserové) a Ivany (Machalové) není tok show, ale tok-šok. A to je rozdíl. Už tím je totiž naznačeno, že je něco jinak. A je.
Dvě děvy tu ždímají (duševně a slovně a ve vší úctě) hosta či hostku. Ale neuráží, nedělají si z nich prču, neztrapňují je či sebe, jak je to v tok show vžito, ale relativně laicky a žensky zvídavě, se s ním normálně baví. A tím baví i sešlé publikum (ne, že by bylo sešlé věkem, je mladé, a prostě se tu sešlo, no).
Ani host se nesnaží za každou cenu oslnit jen tím, co povídá, protože oslní tím, kdo je a co dokázal. A o tom, se ty dvě zvědavé treperendy, od něho za nás pro nás v publiku, snaží co nejvíc zjistit a dozvědět. A daří se.
Hosté nejsou celebrity tím, že exhibují kdesi na sociálních sítích, Hosté jsou osobnosti tím, že vůbec jsou. A jaké! Takže vlastně docela poučný pořad s mírnou dávkou divadelničiny, jež
je oběma hostitelkám daná snad už od kolébky.
Ale – a to je od nich to zásadní – zůstávají v rolích nahrávaček a posunovaček dialogu s hostem, jenž má první slovo.
Pár fórků neprozrazujeme, opakují se při každém hostu, jemuž ta Hana opravdu zazvoní.
Co jsme viděli my?
V obnoveném pořadu Komu zvoní Hana, byl hostem muž bez bázně a – no vidíte – a Hany. Ale s Hanou po boku a Ivanou po druhém. Byly mu tedy pobočnicemi.
Ten muž, host, se jmenoval Edib (Edo) Jaganjac.
Neznáte? No vidíte. Osobnost nemusí být prosáklá na stokrát v internetu a přece je opravdu osobností. A jakou.
Edib Edo Jaganjac je český lékař. Nedejte na jméno, jsme z jedné planety, takže je český lékař, jenž se zkrátka narodil v roce 1957 v tehdejší krásné a alespoň z turistického pohledu poklidné Jugoslávie. Po smrti Tita, se to tam ale začalo řezat jak ve středověku, či kdy, a pan doktor Jaganjac, seč mu síly stačily, věren Hippokratově lékařské přísaze, napravoval to, co granáty a projektily natropily. Rok. Pak uprchl k nám jako mnozí další a tady od té doby napravuje zase naše neduhy. Působí tu na Traumatologickém oddělení Ortopedické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a také ve Fakultní nemocnici Praha – Motol. Ale – a to především – patří k předním oborníkům ve svém oboru, jež tu máme. Díky za ně.
Hana a Ivana tedy vybraly muže, který spojuje hned dva příběhy. Zážitky mezi hřmotícími zbraněmi, jež hravě přehluší múzy, takže ty pak raději mezi těmi řvoucími zbraněmi mlčí jak hrob. Mnohé i v něm.
A druhý příběh, zjevení se lékaře s – bohužel – až neskutečnou praxí, v našem elitním zdravotnickém zařízení. Samozřejmě, že se bylo lze dozvědět i mnohé prospěšné pro naše zdraví, o našem zdraví a jak zůstat zdraví, aniž by nám šlo o krk či o nohu, třeba.
Ale to vše ještě podpíchlo další téma rozhovoru, kniha, kterou pan doktor Jaganjac sepsal a nazval ji – na to o čem je – ještě docela citlivě: SARAJEVSKÁ PRINCEZNA.
Když už ale víme, co zažil, odkud přišel, a v názvu zvíme to Sarajevo, je jasné, co se v knize dočteme. Že tam rozhodně nejde o nešťastnou, taky zastřelenou, paní Žofii Chotkovou, ani o to, že nám zabili Ferdinada. B knize jde o jiné Sarajevo a jinou řež o zažitou autorem o tři čtvrtě století po těch dvou nešťastnících z předtím.
A nutno dodat, že ta kniha je fakt síla a že je bytostně antimilitaristická, a že zní ještě naléhavěji, po sledování zpráv z Ukrajiny dneška.
Však se také Jaganjacův román stal plným právem knihou roku (2015).
Takže bylo o čem mluvit. A obě všetečné tok- šokandy, udrželi modus dění v rovině nesklouzávající ke dnu ani nevzlétající do nadintelektuálních výšek.
Prostě takové normální lidské popovídání si s člověkem, který za povídání stojí a jak to formulovaly v avizu na toto jejich tok – šok, byl hostem, „se srdcem na správném místě“. A to je pravda. Jsme rádi, že jsme pana doktora, díky tomu, že mu zazvonila Hana, poznali.
A co nás čeká příště a kdy?
Kdo ví, ale další nejbližší zvonění Hany se prý chystá na květen 2023.
Více o představení Komu zvoní Hana
