Bez práce nejsou jidáše
Lukáš Holubec : i-divadlo, 17. 11. 2022
V Divadle D21 tentokráte odvážně zvedli rukavici, která leží na zemi od minulého století. Život protektorátního prezidenta Emila Háchy nebo minimálně jeho poslední léta byly dosud překvapivě umělecky zpracovány jen málokrát. Ovšem například krátký časový úsek, v němž podepsal dokument znamenající předání moci nad naší země do rukou Adolfa Hitlera se však podařilo věrohodně natočit již před třiceti lety. O době, kdy Emil Hácha byl přirozeně pod obrovským tlakem a podpis provedl až po prodělání infarktu hovoří umělecké dílo, jež nese název Noc rozhodnutí. Jedná se o televizní inscenaci a pro Rudolfa Hrušínského, jenž Emila Háchu ztvárnil mistrovským způsobem, to byla jeho poslední role v jeho bohatém životě. Tento snímek mohu jen a jen doporučit. Nyní se tedy této historické postavě rozhodli věnovat v Divadle D21, kde loni vznikla inscenace s názvem Emil čili O Háchovi. Pod autorským textem je podepsána dvojice Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, která již na této scéně inscenovala hru Cloud, zabývající se virtuální přítomností. I tentokrát si pánové rozdělili role režiséra a dramaturga a opět je výsledek více než povedený. V případě Emila čili O Háchovi jim nejen nechyběla odvaha, ale i s potřebnou podporou lidí z Divadla D21 se dostavil kýžený přesah a inscenace by měla a myslím, že i slouží doslova jako učebnicový materiál. Zároveň se však nejedná o hru výlučně pro studenty.
V úvodní scéně se představí dvojice Hana Mathauserová a Ivana Machalová, která se následně ujme průvodcováním a moderováním inscenace. Samozřejmě, že do Háchova příběhu následně dámy zasahují i jinak, ale víceméně stále zůstávají ve svých postavách, kterými jsou Jiří Voskovec a Jan Werich. Jejich poloha, v němž umělecké duo V +W vytvářelo své slavné výstupy na forbíně, se ukázala jako vynikající režijní nápad. Kromě vhodného hybatele děje také herečky uplatňují svůj nezpochybnitelný komický talent a vážnost tématu příjemně a vkusně odlehčují. To je znát hned v úvodu, v němž se probírá vhodnost možných kandidátů na prezidenta. Do vzduchu se pak následně pověsí otázka, proč tuto funkci tehdy šestašedesátiletý Emil Hácha přijal. Takto vzdělaný člověk možná mohl předvídat jakým směrem se po abdikaci Edvarda Beneše bude tento úřad vyvíjet. Proč nezvolil raději dožití v penzi? Mohlo hrát roli i úmrtí jeho manželky, které přišlo rovněž v roce 1938? Nebo je pravděpodobné, že prostě chtěl své zemi sloužit pokud možno co nejlépe? Otázek v průběhu inscenace je přirozeně položeno daleko více a je to také možná jejím druhým největším cílem. Tím prvním je určitá rehabilitace člověka, jenž na sebe dost možná vzal těžké morální břímě i za mnohé jiné.
V situaci, kdy se na scéně objeví Petr Reif jako Emil Hácha a bez větších emocí si připravuje těsto, je jasné, že jeho poloha bude maximálně civilní. Protektorátního prezidenta nijak nekarikuje, ostatně k tomu v představení slouží výše zmíněné herečky. Petr Reif také výtečně volí postupný duševní i tělesný úpadek Emila Háchy. Od ještě stále solidní vitality, kdy tajně komunikuje s britským exilem či se snaží zachránit zatčené studenty, přechází do přiznání si podílu určité viny až po trpký konec, v němž dožívá uvězněn jak v pankrácké cele, tak v osamělosti svého nitra, kterou ještě více umocňovala ztráta paměti, neschopnost rozeznávání lidí či nemohoucnost mluvit. Výkon Petra Reifa se vskutku zaryje svojí přirozeností divákovi pod kůži, aniž by dával najevo, jakou postavou by vlastně měl být. Mimochodem slovní hříčku uplatněnou při zmíněné přípravě těsta jsem si dovolil použít v názvu blogu.
Průběh představení může evokovat určitou lítost s protektorátním prezidentem. Jeho minimálně částečná obhajoba není tvůrci nijak zakrývána, což koneckonců může divák pochopit již při příchodu do divadla, před jehož vchodem si může přečíst ceduli s nápisem Dvůr JUDr. Emila Háchy. Podstatná je však věta pod tímto názvem, která zní: „Kde nikdo nikoho nesoudí.“, jež zároveň potvrzuje, že tvůrcům jde o přiblížení osudu Emila Háchy, a jak jej kdo nakonec bude vnímat, je už na každém z nás. Před blížícím se finále inscenace pak do hry vstupuje i Daniel Čámský, který se do té doby věnuje čistě hře na piano a živou hudbou notně pomáhá dobové atmosféře. Jeho mluvený příspěvek je pak široká obžaloba české společnosti, která si váží leckdy morálně pokřivených postav, zatímco své velké osobnosti mnohdy přehlíží. Jedná se sice o zajímavou vložku, osobně mi i náplní sympatickou, ale do průběhu představení se svým zpracováním hodí pramálo.
Emil čili o Háchovi je důstojnou inscenací vzniknuvší stylově v sezóně s názvem Zemský ráj to napohled. Nápaditě divákovi předkládá posledních sedm let života protektorátního prezidenta, jež byla událostmi naplněna vskutku bohatě, a i z hlediska divadelních nápadů je využitá bezezbytku. Jak jsem již naznačil, sice se nejedná o hru výlučně pro studenty, nicméně je svým zpracováním optimálním materiálem, který by mohl sloužit k aktuálně naléhavé potřebě. Tou je schopnost dohledání si nutných faktů, než dojde k jakémukoliv odsouzení. V době, kdy stačí jeden pochybný odstavec uvedený na sociální síti či v jen o něco málo lepším případě přečtení si článku na Wikipedii je hra o Emilu Háchovi, jak jsem také již zmínil, přímo učebnicový materiál. Zároveň se přirozeně zdržuji svého názoru na protektorátního prezidenta. Kromě faktu, že to jistě nikoho nezajímá, doporučuji si udělat svůj názor. Inscenace v Divadle D21 je dobrý odrazovým můstkem a jednoznačně výtečným divadlem.
Více o představení Emil čili O Háchovi
