Teskná scénická báseň. Krvavá svatba v Divadle D21 je písní o lásce, vášni a smrti
Jana Soprová : Lidové noviny, 26. 12. 2022
Pražské Divadlo D21 vedle linie původních autorských her pravidelně uvádí také vlastní verze klasických titulů, jak dramatických, tak adaptací literárních děl. Právě do této druhé řady spadá nejnovější premiéra hry španělského autora Federica Garcíi Lorky Krvavá svatba.
Romské melodie a Lorkovy verše
D21se tentokrát spojilo s herečkou Dianou Šoltýsovou, která stále častěji režíruje a její inscenace jsou svou poetikou dobře rozeznatelné.
Nejen tím, že ji zajímají tzv. ženská témata, ale i specifickým pohledem na události, estetickým vnímáním situací a smyslem pro detail.
V tomto případě nabízí režisérka, která na úpravě překladu Antonína Přidala spolupracovala s Jiřím Koulou, scénickou báseň.
Ta jako by se zdánlivě odvíjela pouze v představách básníka Lorky (neboť on jako bytost s mužským tělem a ženskou duší – v interpretaci
Samuela Neduhy) stojí uprostřed příběhu se svou kytarou. Právě on první vstupuje na scénu, zabrnká pár tónů na kytaru a nechá před
svýma očima vyrůstat příběh o lásce, vášni a smrti. Vidíme a prociťujeme tedy příběh prostřednictvím vizuální básně ve stylu flamenka.
Skupinovou hrdinkou je individualizovaný ženský sbor, v němž figurují různé typy ženských charakterů, ale i postavy symbolické (Luna).
Každá z přítomných hereček má své drobné sólo, ale především slouží skupinové kompozici. Divák si bezpochyby zapamatuje Matku
(Hana Mathauserová) a Nevěstu (Aneta Kalertová), které mají nejvíce akčních scén. Stále přítomna je i Smrt, žena v mužském obleku
(Markéta Burešová) jako memento mori. Svým hlubokým hlasem jako by lákala do temných hlubin a ironickými komentáři zároveň
nadlehčovala situace.
Důležitými prvky jsou také scénografie Agnieszky Páté Oldak, choreografie Iris Kristekové a především hudba Ibbyho. V pozadí scény jsou
troje dveře – dvoje s nápisy Ženich a Leonardo, ze třetích, neoznačených, vychází Lorka i Smrt. Na konci po dveřích Ženicha a Leonarda
– dvou mužských postav, o nichž se neustále mluví, ale na scéně se neobjeví – stékají potoky krve. Ženský chór má na scéně k dispozici
další artefakty – železnou vanu, která může symbolicky sloužit k očistě, ale zároveň je i rakví, a tři kontejnery s nápisy voda – mléko –
krev, z nichž ženy čerpají tekutiny, jejichž prostřednictvím nabízejí klíč k chápání ženského osudu.
Samostatnou kapitolou je ovšem hudba, zcela zásadní prvek inscenace. Ve spolupráci se skladatelem a písničkářem Ibbym vytvořili
inscenátoři paralelu se španělským flamenkem (odkaz ke kultuře španělských gitanos) prostřednictvím romských melodií a překladu
některých Lorkových veršů do romštiny (například Smrt zpívá romský Otčenáš).
I když tyto elementy asi málokdo z diváků přesně detekuje, působivě dotvářejí atmosféru představení. Píseň o lásce, vášni a smrti
končí a toho, kdo ji vymyslel, odnášejí na marách za doprovodu Smrti. Naplňuje se tak básníkovo motto „Lepší být mrtvý bez krve,
než zůstat naživu bez srdce.“
JANA SOPROVÁ
Více o představení Krvavá svatba
