Krvavá svatba v D21 aneb k čemu dojde, když se sváří s citem rozum
Richard Koníček : Kulturaok-eu.cz, 23. 12. 2022
Krvavá svatba
Federico García Lorca
Režie: Diana Šoltýsová
Divadlo D21
Federico García Lorca byl plodný autor a byl by ještě jistě ještě plodnější, kdyby ho v 38 letech neumlčela navždy občanská válka v jeho rodném Španělsku. I tak nám z jeho literárního odkazu zůstalo tolik, že by to jiný nezvládl ani za celý život. Nejvýraznější je nesporně jeho tvorba dramatická. Zejména jeho dramata „Dům Bernardy Alby“ z roku 1936 a „Krvavá neděle“ z roku 1933 putují scénami našich divadel, vč. Zlaté kapličky už od války. Do toho se vloudily i filmová zpracování a další dramatizace. Dokazuje to dvě věci. Autor a jeho hry neztratily důvod být inscenovány i v současnosti a jeho hry patří Lorca svoji dramatickou skladbou a silnou zápletkou k hrám, které jsou opravdu o něčem. Zejména pak Krvavá svatba, je – dá-li se to tak říci – zaručeným hitem. Poměrně nedávno ji jen v Praze realizovalo například Divadlo pod Palmovkou (2013) a zcela nedávno i Národní divadlo (2017) ve zpracování svébytnou dvojkou – která si říká – Skutr. No a úplně nejnověji tedy divadlo D21 (2022).
Nekrvavá inscenace Krvavé svatby
Po zkušenostech s některými inscenacemi divadla D21, kdy nadšený autor těchto řádků usazen dychtivě v první řadě, odcházel zlit krví jen o něco méně, než sami aktéři hry na jevišti (Mackbeth z roku 2016), byla součástí příprav k návštěvě představení i volba vhodného oděvu. Ale ukázalo se, že Krvavá svatba v režii Diany Šoltýsové není zase tak krvavá jakou byl tehdy Mackbeth, v režii Michala Háby. Inu ženské pojetí.
O to víc vyzněla tragičnost příběhu v podmínkách bigotního katolictví, sociální nerovnosti a samozřejmosti, jakou je – jen tam? a jen tehdy? – ponižování a degradace žen. Inu ženské pojetí…
Takže krev nic moc, jen jeden sud, zato tragický příběh z rodu děl antických či pera Shakespearova.
Raději být mrtvý bez krve, než zůstat naživu bez srdce…
Na drama je v díle zaděláno od počátku. On miluje ji, ona jeho. Jenže! On je ženat z moci mimo něj a jeho pravou lásku v něm, to jenom dmýchá, ona, kráčí k oltáři s kýmsi, kdo jí byl přiřknut mimo její vůli, a láska, k tomu prvému, neuhasíná.
Rozum radí, drž hubu a krok, nic s tím nenaděláš. Srdce řve a úpí ne, to neee! On i ona podléhají. Ne rozumně rozumu, ale vášnivě vášni. A to je vzpoura proti tradicím, zvyklostem, řádu věcí, proti – všem. Ne zbraní, úprkem. Hlavně bezhlavě pohlavním. A marným. Ano, prozraďme předem pointu. Marným. Jenže srdce obou jsou tím naplněna a ukojena, protože rozum se jim pro cit vytratil. Ať! Síla vášně je silnější, krásnější, víc osvobozuje. A svoboda a naplnění, je jim ortelem. Vzpoura, která radí – buď všechno za každou cenu, nebo nic za cenu zmaru duše, srdce a nakonec stejně i toho rozumu. Držet jim palce a fandit, se empatickému diváku nabízí, ale – znaje už z klasiky a zkušeností života své – je jich diváku spíše líto. Divák totiž ví, jak to dopadne, postavy to vědět nechtějí. Tak, kdo je na tom lépe?
Jak je ostatně psáno v programu k představení
Jedna z nejslavnějších her „básníka temné smrti“, strhující drama o lásce a vášni až za hrob. Ačkoli od vzniku tohoto ikonického textu již uplynulo 90 let, stále má kouzlo i moc promlouvat k srdci diváka. A v jakékoli době.
Radikální výklad i úprava známého Lorcova textu zde pracuje především se třemi podobami či životními stádii – ženy…“
A jak dodává dramaturgička této inscenace Kristýna Čepková:
„Současný svět, poznamenávaný válkou, nás vyprovokoval k zamyšlení, jak by vypadalo lidské společenství, které náhle přišlo o muže a jak by v takovém uspořádání fungovaly ženy.“
A ženy fungovaly. Po žensku…
Již tradičně, snad už od toho roku 2003, kdy bylo založeno (UFFF!!! za rok mu bude 20 let!!!) uvozuje divadlo D21 své sezony nějakým tématem. Tato sezóna, tedy rok 2022 – 23 má téma – Amputace srdce.
A v D21 si proto kladou otázky jako – „Lze žít bez srdce? Dá se o něj dobrovolně přijít? A co ho prostě odříznout?“ Otázky jistě nelehké, závažné a divadelníky a jejich dramaturgii inspirující. Odpovědi hledají tím, že budou mapovat osudy těch, kteří se za různých okolností rozhodli svá srdce umlčet, přesněji řečeno, zkusili vypudit cit – a možná, že i soucit – ze svého života. Anebo za ním pádit – naopak – i „přes mrtvoly“. Hodlají projít při hledání odpovědí formou repertoárových her, z nichž Krvavá svatba je tou první, „klikatou cestu od lásky k nenávisti a jsme pro to ochotni třeba si i sáhnout až do hlubin svých vlastních srdcí,“
jak prohlašují v provolání k nové sezoně na svém webu.
A hrou Krvavá svatba na tu cestu vykročili rázně.
„Až jednou umřu pohřběte mě s mou kytarou“
Napsal, v předtuše, sám Federico Garcia Lorca a stalo se. Samuela Neduhu symbolizujícího zde právě autora, vynáší sbor dívek, padlého na poli cti, umučeného a umlčeného režimem kamsi do zapomnění…
Tím hra v pojetí tvůrců představení končí. Symbolicky. Lorka tu není vlastně součástí děje, je zde ale z vůle režie, implantován a držen za pomyslnou, leč scénicky důmyslnou stěnou (zrcátko a reflektor a hle je tu průhledná a jakoby neprostupná stěna za níž básník spoluprožívá své drama.)
To hlavní se ale odehrává před jeho zraky.
On ví, ony tuší.
Ano, ony. Jen ony. Vše další totiž odehrají ženy. Matka Hany Mathauserové, žena Stely Chmelové, pevného to základu ženské části stálého souboru z D21.
Hana Mathauserová, matka, zmítaná výčitkami, nadějemi i zoufalstvím, matka ztracená v mateřství, svíraná konvencemi a týraná vlastním svědomím.
Žena Stely Chmelové je jaksi upozaděná, jak ostatně mravy žádají, trpná ale trpící, srozuměná s tím, že to tak má být, avšak v nitru, kradí, souznějící s tristními osudy jež se nezadržitelně valí na nevěstu a jejího milého.
Zbytek inscenace tvoří hostující tým dívek, které si přivedla režisérka Diana Šoltýsová, ze svébytného souboru, který tvoří uměleckou platformu – Didi Art .
A jsme u klíčové postavy, kterou je v daném dramatu z vlastní svatby prchlá Nevěsta v podání Anety Kalertové (dříve Divadelní spolek Posun, nyní právě Didi Art.)
Zprvu je její role v Krvavé svatbě tak nějak jako kdyby mimo. Skoro se ztrácí v týmu. Ale pozvolna hru zaplní a klíčovou se stane nejen z titulu role, ale i z titulu svého výrazně silného expresivního projevu. Až teprve při závěrečné děkovačce z ní spadl duch postavy a z tváře zmizela mimika zoufalé ženy, která v zoufalé situaci, dělá zoufalá rozhodnutí, vědoma si své cesty vedoucí už jen – do záhuby.
Obětovává jistotám a trpnému přežívání život plný života, vášní a lásky. Na krátko sic, ale spontánně. V ní, zmítané bojem rozumu s citem, převládne cit a kolo osudu se drtivě roztáčí. Ví to a nedbá…
Na nesporné mládí Anety Kalertové, značně vyzrálý projev. V potlesku patřilo mnoho z decibelů určitě právě jí. A právem. Nelehká role a dobrá volba představitelky.
O dalším tuctu dívek doslova zaplňujících jeviště, tu křehkých téměř víl, tu zase uštěpačných husiček, ondy dcer toužících po matčině pohlazení, pak zase týraných a trpících žen, jejichž osud je – v dané konstelaci – neměnný, býti služkou a ukojitelkou chtíčů mužů svých, živitelů jejich a pánů a pak zase svůdné (ano, jak říkával Jiří Grosmann, blahé paměti, divák nemrava si musí při každém přestavení také přijít na své…) svůdnice, které mají své touhy a potřeby, ale nemají právo si je realizovat svobodně a podle vlastní vůle.
Těžko vyzdvihnout tu či onu dívku. Tvoří tým a trochu evokují nějaké ty avantgardní předválečné divadelní experimenty E. F. Buriana, Voice-bandy či tak. Možná je to jen pocit autora těchto řádek, možná ale záměr režie a možná pouhé zdání. Ale ty čtyrhlasy a další pohybové souhry jsou jako z dob divadla DaDa a ukazují, že moderní divadlo může a má sáhnout i do toho nejlepšího, co minulost v neklasickém divadelnictví, přinesla.
Není to snadné představení
Závěrem lze říci, že sice dějová linka, je při dobrém vnímání znát, ale neškodilo by si urovnat předem v hlavě osu základního příběhu. Hra je totiž nesena spíše jako ilustrace atmosféry, pocitů jednotlivých, ani ne snad rolí či postav, ale typologických figur.
Tři generace žen. Různé pohledy na lásku, bigotnost a touha po volnosti, svazující zvyky ba až rituální zákonitosti a z toho logická, revolta mládí.
Polarizace společnosti a názorů. To je hráno a to je také sdělováno. Příběh sám je tu jen kostra, na níž je tohle vše navěšeno. Což není špatné pojetí. Je to tak daleko aktuálnější, než sám příběh. Reflektuje to současnost. Atmosféru, která vře pod pokličkou společenského zvyku a cviku. Mění se nám bad hlavou řád, mění se v nás gender, mění se s námi svět. A my se musíme měnit v něm a s ním. Hra k tomu přispívá. Vetře se nám do myslí a zabuší na city i rozum.
Richard Koníček
Více o představení Krvavá svatba
