Hluboké učení o spontánním vysvobození
Lukáš Holubec : i-divadlo, 25. 12. 2021
Adaptace knižních předloh je v Divadle D21 poměrně častý jev. V nedávné době tak byla uvedena Amerika Franze Kafky nebo Válka s mloky Karla Čapka, pokud bychom zůstali u českých autorů. Z těch zahraničních je to pak Fjodor Michajlovič Dostojevskij a jeho Zločin a trest nebo Johann Wolfgang Goethe se svým Utrpením mladého Werthera. Ve všech těchto případech bylo divadelní zpracování románů v Divadle D21 od svých knižních předloh poměrně odlišné. Někdy více, jindy méně. Ono je jistě správné se těmito díly spíše inspirovat, než je doslova přenášet na pódia. Konečně, kde bychom pak hledali přesah do dnešní společnosti? Nyní tedy sáhli v Divadle D21 po novele Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, což je dílo bezesporu nadčasové. Také jej už v nedávné době uvedlo například Národní divadlo nebo Divadlo Petra Bezruče, kde je také stále na repertoáru. Premiéra v Divadle D21 proběhla díky všeobecně známým důvodům v roce 2020 bez diváků. Od začátku sezóny 2021/2022 ji však mohou diváci konečně na tamější scéně navštívit osobně.
Nazkoušet a uvést Spalovače mrtvol zda se mi ale jako velmi těžký úkol. Zatímco výše uvedená díla znají lidé především z jejich literárních originálů, Spalovač mrtvol je zejména jedinečný československý film, skoro bych se nebál použít slovo kultovní. A to nejen pro herecké mistrovství Rudolfa Hrušínského v hlavní roli pana Koprfkingla, vynikající režii Juraje Herze nebo třeba na dlouhou dobu poslední práci Vlasty Chramostové a Stanislava Milotu, ale také pro dobu svého uvedení. De facto ihned po premiéře v roce 1969 byl zavřen do trezoru a na svět se podíval až v 1990. Oportunistická přeměna hlavní postavy z obyčejného člověka v nacistu, byla evidentně až příliš jasná paralela pro nastupující normalizaci. Porovnáme-li navíc film s novelou Ladislava Fukse, mnoho rozdílů nenajdeme. Jinými slovy, pokud se divadlo ve zpracování odchýlí od předlohy, riskuje možná až příliš přísné měřítko. Já jsem ovšem za přístup Divadla D21 obecně rád, jak výchozí texty zpracovává. Má svoji jedinečnou poetiku, zpravidla jasné dramaturgické vnímání, o hereckých kvalitách sehraného souboru nemluvě. V případě Spalovače mrtvol jsme se však minuli více než je zvykem.
Co mohu rozhodně ocenit je práce Petry Krčmářové. Kostýmy jsou vkusné, dobové a výtečně hrají se scénou, která je skvěle funkční. Stačí zatáhnout za závěs, rodinný stůl zaměnit za nebožtíkovo lehátko a velmi snadno se ocitáte tu v domě pana Koprfkingla, případně v jeho zaměstnání, v pohřebním ústavu nebo třeba v nevěstinci. Co se také povedlo je i přes personální nedostatek obsazení všech podstatných postav. Všichni čtyři účinkující s výjimkou Petra Pochopa, jenž logicky zůstává pouze v roli pana Koprfkingla, zvládli obsáhnout každý až šest postav.
Ústředním motivem Spalovače mrtvol je přechod hlavní postavy pana Koprfkingla z obyčejného zaměstnance pohřebního ústavu v sluhu nově nastupujícího nacistického řádu. I přes jeho rodinné usazení, lásku k zvířatům nebo cit pro pomoc jiným lidem, stává se pod tlakem doby svým oportunistickým postojem svévolně zrůdou, neštítíc se ničeho, naopak sám přesvědčen, že koná dobro, jak je možná naučen z jediné knihy, na níž nedá dopustit, a jejíž celý název zní Hluboké učení o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech. Téma přizpůsobivosti a využívání příležitostí je také tím, který dramaturgyně Kristýna Čepková a režisér Jakub Šmíd správně ponechali a myslím, že jej také vzali jako ústřední dějovou linku. Koneckonců i z dnešního pohledu je to téma stále aktuální.
Avšak právě ona kýžená proměna charakteru hlavní postavy nebyla v představení dostatečná. Ono je to samozřejmě těžké, neboť vše se odehrává spíše v hlavě pana Koprfkingla, ale jeho psychologie byla podána málo uvěřitelně. V situacích, kdy už je na konci proměny, jsou jeho násilné činy podány, řekl bych až odbytě. Vyjma přesvědčivě zahraného strachu Stelou Chmelovou, tvůrci skoro do každé scény prosadili buď nepovedený vtip anebo grotesku, což silně odporovalo hlavnímu směřování představení. A konečně samotný konec, jenž jest přednesen v duchu knižní předlohy, tedy odvyprávěn, tímto naprosto ztratil na dramatičnosti. Ač nedám na Divadlo D21 dopustit, u Spalovače mrtvol si nemohu odpustit, že nedosahuje kvalit jiných her zdejšího repertoáru, které mají knižní přeodbraz.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Více o představení Spalovač mrtvol
