Skvělý kabaret o Háchovi

Vladimír Just : Týdeník FORUM, 23. 08. 2021

Divadlo D21 nabízí nečernobílý portrét prezidenta s nálepkou kolaboranta

Každá společnost potřebuje své identifikační symboly (u nás to od Masarykových dob bývají i prezidenti). A nemocná společnost, která se pravidelně před volbami ráda nechává uplatit koblihami skutečnými i ideovými nebo zmrzlinou (lacinou, protože z kradeného placenou), snadno vytlačí pocit viny do kolektivního nevědomí. Připustí-li si přece jen střípeček viny, že se na panství lži svou volbou podílí, udělí si sama rozhřešení: lež je přece, jak vidí na prezidentovi i premiérovi, přijatelná životní praktika, a dokonce i podvod, který vidí celý svět, může být přijatelný náklad, vede-li doma k výnosu. A nejspolehlivější cestou k výnosu je najít si generálního bubáka a jemu naložit na hrb naše selhání (Židé, sudeťáci, migranti — co na tom, že u nás jen virtuální; hlavně, že to funguje!). Takovým opovrženíhodným generálním hromosvodem všech existujících i neexistujících národních selhání, byl u nás po roce 1945 protektorátní prezident Emil Hácha (1872 — 1945).
Naštěstí dnes už o této osobnosti, jež navzdory nálepce kolaboranta neodmyslitelně patří k našim novějším dějinám, existují i seriózní monografie (Tomáš Pasák, Vít Machálek. Ale na nečernobílý, konečně nezamindrákovaný filmový či televizní portrét pořád ještě čekáme. A teprve letos jsem se ke svému překvapení i radosti takového věrohodného portrétu, se všemi stíny i světly, dočkal na divadle. Pražské Divadlo D21 uvedlo v březnu v neveřejné premiéře životopisnou koláž Emil čili O Háchovi autorů Tomáše Jarkovského (zároveň dramaturg) a Jakuba Vašíčka (režisér) — oba z hradeckého DRAKu. Viděl jsem tento opus v červnu už oficiálně na hradeckém festivalu Regiony a bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem si s takovou chutí na konci zakřičel „bravo“. Moderní politický kabaret, střih, náznak, metafora — a neučesaná hudba, „nekorektní“ komentáře pianisty (Daniel Čámský), parafráze songů V+W i jejich předscén (Hana Mathauserová a Ivana Machalová v bílých maskách) — nic z toho nesnižovalo tragickou vážnost výpovědi.
Stál před námi člověk proti své vůli vmanipulovaný do absurdní situace protektorátního prezidenta (Petr Reif). Bylo jasné, že roli zrádce přijal starý, nemocný muž jedině s vědomím, že ji bude všemi silami vykupovat neokázalými činy pro budoucnost, kdy pod maskou vnější loajality trpělivě vyreklamovával před nacistickou likvidací stovky a tisíce obětí. Na základě jeho intervencí byli v letech 1942 — 1944 do jednoho propuštěni i poslední vysokoškolští studenti, odvlečení 17. Listopadu 1939 do Sachsenhausenu. Podobně zachránil z pekla věznic i desítky a stovky středoškoláků či sokolů.
O to trapněji pak v představení zazněly cynické výroky Edvarda Beneše na jeho adresu, kdy smrtelně nemocného člověka vědomě nechal doslova shnít v pankrácké věznici, protože se bál, že by mu soud s ním mohl uškodit. Stejně trapně zazněly v představení výroky a činy současných držitelů moci, kteří — ač sami, a ne pod nátlakem, — denně kolaborují se dvěma totalitními velmocemi a mají ještě tu drzost hodit kamenem…

Vladimír Just, Týdeník FORUM

Více o představení Emil čili O Háchovi