D21 - Emil čili O Háchovi aneb „Inscenace jsou od toho, aby otázky kladly, ne aby na ně odpovídaly.“ , J. V. + T. J.

Richard Koníček : www-kulturaok-eu.cz, 11. 06. 2021

Odvážný počin – autorský, herecký i repertoárový – bychom si troufali nazvat jako dokudrama. Žánr zabydlený hlavně ve filmu či rozhlase. Použití na divadle patří spíše do kategorie odvážných experimentů. Spojení skutečného dokumentu a lehce „rozvolněnější“ hry, formou dramatizace skutečností, jež se opravdu staly, si totiž žádá i kus odvahy. Divák se do divadla chodí zpravidla bavit… A aby ho tam čekal nářez plný citací z protokolů a dokumentů není příliš zvykem. Takže otázka pak zní, zda je to pro divadelní dramaturgii D21 přešlap nebo naopak vítané překvapení. A domníváme se, že se autorům podařilo – to druhé.

Divadlo D21 bavit diváka umí. A jak. Od nejmenších po předospělé diváky. O tom není pochyb. To se ví. Ale právě Divadlo D21 také umí diváka poučit a neunavit. Nejnovější inscenace není v repertoáru zase až takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Kdo sleduje dramaturgii tohoto divadla déle, jako www.www-kulturaok-eu.cz, „zažil“ na jeho pódiu už ledacos. Od svébytné inscenace „Kryl – Zmrdvýchvstání zažít“, přes jímavou hru Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského, či strhující Pannu Orleánskou až po Cloud, který je dokonce od stejných autorů jako nejnovější hra – Emil čili O Háchovi. A fungovaly-li hry předchozí, bude fungovat i hra nejnovější. Vedení D21 by si totiž mohlo zparafrázovat onen známý Mozartův úlevný povzdech na znění: „Naši diváci nám rozumějí.“

Emil Hácha versus Alois Eliáš
Netroufáme si srovnávat, ale…
JUDr. Emil Hácha, postava skoro až donquijotská. Muž, jenž byl obětován, ale také se obětoval. Muž, který podobně jako i první předseda protektorátní vlády, prvorepublikový skalní demokrat, generál Alois Eliáš také balancoval na ostří nože v boji proti okupační moci a ideologii. Rozdíl mezi nimi byl v zásadě v tom, že generál Eliáš byl voják a byl ochoten při „obraně“ vlasti, dle své vojenské přísahy, položit i život. A postupoval tedy až sebedestruktivně s rozhodností statečného vojáka, jaký nehledí na sebe, ale pouze na svůj úkol. Patří k tomu takové činy jako jeho osobní příkaz k otrávení největších kolaborantských hyen v řadách žurnalistů, jenž se úspěšně zdařil, cílené sabotování činnosti národního hospodářství, které mělo sloužit Říši pro válku, anebo fakt, že se nejvýznamnější špionážní zprávy spojencům se vysílaly přímo z jeho bytu na Vinohradech. Dokonce se už mnozí historici shodují, že právě tyto zprávy z počátku války napomohly nakonec vítězství spojenců mnohem víc, než dílčí akce odboje…
Emil Hácha, byl ale také vlastenec a i on se snažil o podobné. Jenže on byl tělem i duší právník a to demokratický právník, a tak zkoušel a prováděl své kroky „jenom“ formou právních kliček a taktizování. A tak třeba jeho nesporná zásluha na záchraně většiny demonstrujících studentů, zatčených při události ze 17. listopadu, spojených s neblahou smrtí Jana Opletala a následným zavřením vysokých škol, se už tolik transparentně nevnímá.
Pohled na oba muže je ovlivněn tím, že generál Eliáš ve svém boji – řečeno euforicky – „padl hrdinskou smrtí“ (na popud Reinharda Heydricha, už v den protektorova nástupu, v prvním rozkaze byl povel k zatčení Eliáše a 19. 6. 1942, shodou okolností 14 dní po zasloužené smrti potenciálního kata českého národa, byl Eliáš na Kobyliské střelnici se slovy „Zvítězíme!“ popraven.)
Hácha zkrátka nebyl takhle markantním hrdinou a asi se nedají jejich výsledky srovnat. Ale je fakt, že protrpěl celou válku ve funkci a pokoušel se alespoň v mezích svých možností pomáhat. Ani neodstoupil, jak mu kázal z exilu Beneš. Neodstoupil, neboť bylo jasné, že jeho abdikací by na funkci nastoupil jiný, jímž by mohl být docela klidně i zešílený pronacistický fanatik Emanuel Moravec, ne-li sám K. H. Frank, případně by se vynořil někdo ještě horší. A s národem by bylo rázem ještě mnohem, mnohem, hůř.
Role obou mužů byly posléze, v průběhu poválečných dějinných peripetií, vnímány všelijak. Nakonec se ale generál Eliáš dočkal zaslouženého uznání. Po 60 letech! V roce 2002 mu byl udělen – in memoriam Václavem Havlem – Řád bílého lva a v roce 2006 byl s nejvyššími stáními poctami pochován na Vítkově.
Hácha se v podstatě dodnes zaškatulkování na prvního kolaboranta republiky nezbavil a bědně byl na konci války ponechán v bezvýchodném zdravotním stavu v Pankrácké vězni na umření. Jeho popel byl dokonce rozprášen po vzoru největších válečných zločinců.
Bylo to tak správně…?
Jak moudře předem avizovali svá stanoviska, a také odpověď na ohlasy diváků, autoři hry: „Inscenace jsou od toho, aby otázky kladly, ne aby na ně odpovídaly.“
Odpovědi jsou v tomto případě především na nás divácích, ale obecně na historicích a nesporně i politicích, kteří – snad – najdou někdy vůli a odvahu objektivně posoudit fakta konečně i z jiného úhlu. A pak na lékárnických váhách zvážit vše, co s tím souvisí. Protože tak jako dějiny, tak ani žádný osud člověka, nikdy není jen a pouze černý nebo bílý…

A o tom to je…
Autoři hry Emil čili O Háchovi se pustili na možná tenký led. Ale za tu odvahu, jim budiž čest a sláva. Opravdu ani autoři, ani sama hra, to všechno neposoudí v plné šíři a objektivně. To bude složitý proces. Ale autoři našli odvahu pronést ono příslovečné „král je nahý“. A to zatím stačí. Tvrdý krajíc nakousnut byl. Je už na nás – jako společnosti – zda to sousto přežvýkáme nebo znechuceně vyplivneme. Takže lze říci, že z tohoto pohledu je víc než dobře, že tu hra je a že se bude i hrát.

Inscenace má dvě úrovně
Prvoplánově jde inscenace po faktech. Tak, jak probíhalo ono nucené a nositelem nechtěné prezidentství Emila Háchy. Dozvídáme se mnohé, co dokonce ani autor těchto řádek, a že se o tuto tématiku zajímá už téměř tři čtvrtě století, nevěděl. Opravdu se zde všem osvětluje postava a její stavy, činy, názory i postoje. Ale není to analýza. Je to jen takový průlet na Háchovým osudem, což je logické. Analýza náleží historikům.
Druhou rovinou, aby to celé bylo skousnutelné i pro ty, kdo tyhle dějinné epizody zrovna nemusejí, ale aby je to přece jen oslovilo, zaujalo, a nějak do nich to podstatné vpravilo, bylo divadlo kolem. Dobrý nápad využít nápodoby předscén Osvobozeného divadla a legendární dvojky W + V, která už sama o sobě svedla ve své době heroický boj s tím, co se na republiku chystalo. A která to také tehdy dokázala divákům podat svěže, s humorem a nadsázkovou pointou, pří níž se člověk pobavil i poučil.
Těžko říci, zda se v mezihrách jedná o doslovné citace těchto dvou kumštýřů, možná ano, ale možná jde také o jejich celkem věrohodnou nápodobu. A chválihodné je, že se nic nekopíruje – vyjma charakteristického líčení – a že si postavy rozdělily ženy. Protagonistky D21. Principálka, Hana Mathauserová (Werich?) a Ivana Machalová, tradičně j. h. (Voskovec?). Dokonce si s nimi ochutnáme i „ježkárnu“ a songy, či také jejich parafráze z dob Osvobozeného divadla. A co autora těchto řádek z těch vkládaných féerií mimořádně zaujalo, ukázky práce obou moudrých klaunů z jejich amerického exilu, kdy do republiky vysílali své povzbuzující spoty trefně se, jak u nich také jinak, trefující do místního temna. Ty by si mimochodem zasloužily samy nějaké zmapování. Vysílali je přece celou válku!
No a pro pořádek. Najdeme na podiu tak nějak cosi jako jejich věrného Ježka. Tedy, pouze co se melodií týče. Jinak se autor hudby k inscenaci, Daniel Čámský, obrnil samozřejmě nejen nezbytným Ježkem, ale i vůdcovým oblíbencem, Richardem Wagnerem a dalšími příhodnými zdroji. Ale k žádné stylizaci do Ježka u něj nešlo ani náhodou. Zaujal brutalistním textovým a hlasovým výlevem. A mluvil v něm autoru těchto řádek z duše. A jadrnost přitom táhl až z paty, jak se říkávalo.

A nakonec ten hlavní – náš préza…
Podstatu Háchy, zatím asi úplně nepřekonatelně a stejně zamyšlení hodně, ztvárnil Rudolf Hrušínský v televizní inscenaci Noc rozhodnutí, z roku 1993, v režii Pavla Háši, podle scénáře Jiřího Svetozara Kupky. Tato TV inscenace se tehdy soustředila jen na onu osudovou noc pro Háchu i náš zanikající stát. Pan Hrušínský, tenkrát už vlastní nemocí odcházející, se tak hodně a silně ztotožnil s osudem někdejšího diskutabilního prezidenta, že jsme – kdo to viděl – už tehdy začali mudrovat nad osudem protektorátního prezidenta. A, přičteme-li k tomu i Hrušínského typické minimalistické herectví, byl to zážitek, jenž, autor těchto řádek, má v hlavě pořád. Mimochodem, pokud je nám známo, tak se snad nikdy tahle inscenace nereprízovala. Na rozdíl od jiných škvárů. Čím to? Proč to? A jsme zase u toho…
Hácha jako dějinná figura, se objevil v naší filmografii, i vícekrát, ale takto hluboce a neschematicky těžko.

Sázka na hostujícího Petra Reifa
Tak jako dvojici W + V, představují ženy, tak ani Hácha zde není stařec. Hraje ho totiž ostřílený bard – pro www.www-kulturaok-eu.cz – známý především z Divadla Minor, kam jsme ve své době, mnohokrát byli a kde právě Petr Reif exceloval. Tam v celé řadě her jiného typu, ale nepřehlédnutelně. On, spolu s dalším Petrem, Petrem Stachem, pro nás byli tahouni, na něž jsme se v tamních hrách přímo hrnuli.
Po čase jsme Petra Reifa tedy potkali znovu a na správném místě. V D21. Jeho podání Háchy bylo plně odpovídající vývoji a fyzickému rozpadu starého pána. Klaunského ďáblíka v sobě Petr Reif nosí a umí ho nabídnout přiměřeně k roli. Nekarikuje za hranici vkusu, ale nedělá ze starce, který později už asi opravdu neví, která bije, a před tím nějaký čas naopak, že neví, která bije, záměrně dělal. Reif nevytváří směšnou figurku, ale politování hodnou postavu, se kterou můžete to její obětování vnímat a co do utrpení se s ní i ztotožnit. Reif vás donutí cestou z divadla přemýšlet, co bychom v dané situaci a funkci asi dělali my. A najedenou vidíme věci jinak, než bylo vštípeno, je nám ho i líto. Můžeme s ním sice nesouhlasit, ale nemůžeme jím opovrhovat. Můžeme zkrátka přemýšlet o možnostech a síle jedince, který zjevně – a to je tu jasně dáno – dějiny netvoří. Jen do nich buďto aktivně vstupuje nebo, jako Hácha, blbě spadne.

Inscenace stojí za to
Z ohlasu publika jde soudit mnohé. Chytí je to nebo ne? Měli jsme obavy. Hlediště plné mobilní mileniální generace a najednou přichází jakýsi Hácha? Naše vyhodnocení reakce publika není jistě úplně stoprocentní. Přece jen tu šlo o premiéru a to bývá publikem zdvořilejší a navíc mnozí jistě netušili, do čeho jdou.
Ale výsledek byl podle nás potěšující. Pro D21, pro autory i pro účinkující. I mileniální publikum to zaujalo. I ty, od nichž by se dalo spíše čekat, že raději skloní otráveně hlavy a uniknou tomu všemu zpět, do svých věčných virtuálních světů v mobilech. I ti hru sledovali. Zázrak? Asi ne. Jen „dobře vychované“ publikum D21. Ale abychom si rozuměli, ne že je vychované k pouhé zdvořilosti a k tomu, že se má na konci premiérového představení plácat jako o život. Ne. Dobře vychované publikum v D21 znamená, že je zralé, vnímavé a zvědavé na nové – nejen osvědčené – inscenace a inscenační postupy. Že divadlo není jenom bavič, ale je i průvodce nejrůznějšími událostmi a pohledy na život a svět kolem. Nejen přes display mobilu.
A autor těchto řádek? Seděl jako přišitý ke křeslu a lebedil si, jako kdyby ta hra byla připravena pro něj. A hlavně, mluvila mu z duše.
Takže drží palce divadlu, které umí najít něco, co jinde nemají.

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Emil čili O Háchovi