ZÁPAS NA BITEVNÍM POLI A V OPRÝSKANÉM ČINŽÁKU

Josef Rubeš : Svět a divadlo 05/2020, 12. 11. 2020

ZLOČIN A TREST – VOJNA A MÍR

Dva z největších románů ruské klasické literatury, Vojna a mír a Zločin a trest, vznikaly ve stejné době, v neklidných 60. letech 19. století, a od vydání je dělily jen měsíce (1). Změny prováděné carem Alexandrem II. (zrušení nevolnictví a reforma soudnictví) dál prohlubovaly napětí v měnící se ruské společnosti. Raskolnikov si tento rozpor nese už ve svém jméně, Pierre Bezuchov prochází těžkou deziluzí a vnitřním svárem. Ať už je Dostojevského hrdina anonymním petrohradským studentem nebo Tolstého Bezuchov zástupcem naprosté špičky ruské společnosti z doby napoleonských válek, přesto jim rozumíme i dnes. „Mohl bych stát uprostřed Páté avenue a někoho zastřelit, a stejně bych nepřišel o jediný hlas,“ prohlásil před prezidentskou volbou v roce 2016 Donald Trump (2). Lze se v tomto světle ubránit Raskolnikovově svérázné argumentaci, kterou se snaží obhájit vraždu? A jak naivní, snad dokonce směšné, se dnes zdají výroky, které Bezuchov pronáší na petrohradském večírku u Anny Pavlovny Schererové. Jeho víra v lidskou svobodu, pokrok a individualitu je brzy spláchnuta krví od Slavkova a Borodina.

drsný život v nehostinném činžáku V inscenaci Zločin a trest Jakuba Šmída ve vinohradském Divadle D21 je Raskolnikov (Vojtěch Hrabák) naším současníkem naplno. Už při vstupu do hlediště ho vidíme, jak se svým přítelem Razumichinem (Marek Zeman) sedí v úzkých kalhotách a značkové bundě na koženkové sedačce u zdi, z níž vede několik dveří. Podlouhlá scéna D21 je tentokrát zcela odhalená, zmíněné dveře patří k technickému zázemí divadla a v jiných inscenacích bývají zakryty černými šály. Nyní dveře, koženkové sedačky, ale i potrhané papíry v oknech a bělost celého prostoru připomínají chodbu zanedbaného činžovního nebo snad panelákového domu. Nehostinnost jevištního prostoru podtrhuje pracovna Porfirije Petroviče umístěná vlevo, blíže k divákům. Na nízkých praktikáblech stojí umělohmotný automat na vodu přelepený papírem s nápisem psaným azbukou „Ně rabotajet“. Na stěně visí nástěnka s ledabyle připíchnutými fotografiemi, pravděpodobně z vyšetřovaných policejních případů. Na protější straně jeviště je mohutné křeslo, jeho strakatý design odkazuje někam k 80. letům minulého století, nad ním svítí několik obnažených žárovek. Vedle křesla stojí plechové kbelíky s vodou a hadrem. V těchto třech základních prostorech, tedy na chodbě domu, v policejní vyšetřovně a prostoru okolo křesla – v Sonině pokoji – se pohybuje pětice protagonistů. Šmíd přitom inscenuje Zločin a trest v úsporné dramatizaci Andrzeje Wajdy, přičemž ještě dvě postavy vypouští. Z obsáhlého Dostojevského románu se tak stává zápas mezi několika nešťastnými a zuboženými hrdiny.

Bitevním polem je i pokoj Soni (Kristýna Podzimková nebo Jaroslava Košková), jediné ženské postavy v inscenaci, kterou zbylí muži využívají. Už na začátku k dívce, která si při sexu za peníze nasazuje blonďatou paruku, snad pro větší atraktivitu, nebo z touhy zůstat alespoň částečně zahalená, vstupuje Porfirij Petrovič (Petr Pochop). V bílé košili a krátké hnědé bundě je to policista-sympaťák, jakého známe například z francouzských filmů konce 20. století. K Soně se chová stejně pragmaticky a odtažitě jako k podezřelým při následném vyšetřování vraždy lichvářky a její sestry. Před aktem si musí stáhnout kalhoty, Soňa mu přirození omyje potrhaným hadrem a vodou z kýble, sex pak probíhá mechanicky a odtažitě. Po Soně touží i Razumichin, kterého k ní na začátku inscenace přivádí Raskolnikov. Mladý, nezkušený muž však vyvrcholí ještě dřív, než mu Soňa stačí umýt přirození. Trapně se omlouvá a odchází, na chodbě přitom příteli chlapácky ukazuje, jak si s dívkou užil – leží na zádech na zemi, imituje sexuální akt tak divoký, až udělá kotrmelec a ve smyšleném sexu pokračuje ve svérázné poloze nohama zakleslý do lavic, s hlavou dolů. Zkouší to pak se Soňou znovu, ale opět bez výsledku. Jako omluvu jí nosí květiny v kořenáči, patetické gesto v nehostinném domě, ona je však vždy odmítne. Soňu zneužívá a trápí i otec Marmeladov, který jí na jednu stranu neustále vyčítá její povolání, zároveň se nestydí po ní požadovat peníze. Když Soňu navštíví Raskolnikov, i jemu nabízí umytí a mechanický sex, ale on po souloži za peníze netouží. Zpočátku se zdá, že u ní hledá milostný cit, ale i tímto vrahem je nakonec zneužita – musí nést tíhu jeho přiznání. Marně spolu hledají útěchu četbou z Bible.

Dalším bitevním polem je policejní stanice. Sem si racionálně uvažující a po většinu času pomalu a bez emocí hovořící vyšetřovatel zve na výslech Marmeladova, Razumichina a především několikrát Raskolnikova. Zpočátku ho zaujme novinový článek, kde zběhlý student práv uvažuje nad obhajitelností vraždy, protože – jak Raskolnikov píše – někteří lidé jsou vyvolení k vyšším cílům a mohou si tak dovolit víc než ostatní, včetně vraždy. Klidný Porfirij Petrovič dlouho Raskolnikova pozoruje a snaží se ho nachytat. Student, jak se zdá, po značnou část inscenace emoce zvládá. Na policistu se dívá s pootevřenými ústy, mírně nezúčastněně, ruce, které by se mu mohly třást, raději sepne. Až při jednom výslechu mu nervy povolí, třese se, opakuje slovo čas, nervózně si tře rukou tvář, až na sebe nakonec oba muži křičí. Hrabák padá na zem, Pochop ho drží pod krkem a polévá vodou. Je to nejvypjatější scéna inscenace, protože po většinu času drží Šmíd psychologii postav na uzdě.

Vražda a následné zpytování svědomí, prostituce a násilí jsou v této inscenaci běžnou součástí života. Zvířecí prostředí, do kterého byli osudem vrženi, vyžaduje akci a čin, nikoli komplikované citové prožitky nebo reflexi vraždy a její oprávněnosti. Syrovost a surovost takového milieu podtrhuje i ukrajinský rap, který v inscenaci zní, nebo voda a hlína, s níž se pracuje. Voda se nachází ve velkých sklenicích a není vždy jasné, zda jde o vodu, vodku, nebo snad lak z nakládaček, které se z jedné ze sklenic pojídají. Během inscenace se voda hodně pije, ale lze jí také, jak už bylo řečeno, polít při vyšetřování Raskolnikova nebo opilce Marmeladova, ať už ze zlomyslného žertu, nebo aby se probral. Hlína se na jeviště sype z květináčů, které nosí Soně Razumichin, je jí na zemi stále víc. Ke konci je vrah odhalen, obnažen. Hrabák vysvlečený do naha se ušpiní od hlíny smíšené s vodou a skryje se pod lavici, na níž seděl na začátku. Pochop sedí nad ním, vyhrál. Spravedlnost zvítězila, ale my chápeme, že život žádné z postav se tím nezlepšil. Na chodbě zuboženého domu, mezi chudobou, lichvou a prostitucí nemá pravda žádnou cenu.

tragédie války Ve Vojně a míru se hlavní zápas odehrává na opravdovém bitevním poli, avšak dopad na privátní život hrdinů je neméně destruktivní. Autoři dramatizace uváděné v Městských divadlech pražských, Iva Klestilová a Michal Dočekal, sice na Tolstého dílo nový pohled nepřinášejí, zato se jim podařilo jasně a zřetelně vystihnout hlavním myšlenku mnohovrstevnatého opusu – zdrcující dopad válečného konfliktu na protagonisty. Dramatizace se soustředí především na osud Pierra Bezuchova a rodin knížete Bolkonského a hraběte Rostovova. Hlavními postavami zůstávají, tak jako tomu bývá ve filmových a televizních zpracováních románu, vedle Bezuchova Andrej Bolkonskij a Nataša Rostovová. Výjevy ze života petrohradské a moskevské šlechty jsou proloženy bitevními scénami od Slavkova a Borodina a děj často posunují a dovysvětlují dva vypravěči na forbíně, kteří také přebírají role cara Alexandra I. a generalissima Kutuzova. V dramatizaci sledujeme vývoj Bezuchova od naivního idealisty, přes jeho náhlé zbohatnutí, nešťastné manželství a proměnu během válečného konfliktu až po závěrečný vztah s Natašou. Ta se během inscenace změní z mladé přelétavé dívky v dospělou ženu. Dramatickým obloukem prochází i Bolkonskij s komplikovaným vztahem k manželce i otci, rozporuplným názorem na válku a svým úsilím posunout Rusko dopředu (scéna, kdy nechápajícímu otci představuje návrhy politických reforem). Zručně jsou vykresleny i vedlejší postavy, například Anatol Kuragin, který se z marnivého a sobeckého příslušníka společenské smetánky mění v trpící oběť války, nebo Marie Bolkonská starající se s křesťanskou láskou o nevrlého otce, přičemž jí vlastní život protéká mezi prsty.

Inscenačně vytvořil Michal Dočekal velké plátno, které kromě množství hlavních a vedlejších postav doplnil při častém střídání scén pohledem do šlechtických sídel a na bitevní pole. Především válečné výjevy jsou za hojného využití výrazné, expresivní hudby Ivana Achera místy až filmové a na film se tu několikrát odkazuje. Stejně jako vinohradský Zločin a trest se i Vojna a mír v Divadle ABC hraje v rychlém tempu. Děj zabírající zhruba deset let i vývoj postav však zůstávají srozumitelné a divák se ve více než tříhodinové inscenaci neztrácí.

Vypravěči (Diana Toniková a Tomáš Milostný) inscenaci otevírají, abychom se vzápětí ocitli v Petrohradě roku 1805 na večírku u Anny Pavlovny Schererové. Už zde vidíme uprostřed jeviště pinpongový stůl, který bude v průběhu inscenace Dočekalovi zastupovat nejen jídelní stůl nebo kulečník, ale především slavkovské bojiště, kde vojevůdci srážejí ze stolu vojenské boty, rozuměj padlé vojáky. Při výjevu hořící Moskvy pak mají vypravěči v rukou před reflektory červené pingpongové pálky a jak jimi pohybují, vytvářejí světelnou iluzi mihotajícího se ohně. V samém závěru zde hrají dvě milenecké dvojice, které přežily válku, obíhačku s vírou, že vše zlé je už za nimi a přišel čas her a zábavy. Po stranách jeviště je hrací prostor uzavřen černou lesklou stěnou, vzadu je v ní díra orámovaná zlatým rámem. Otvorem lze na scénu projít, ale může být též zakrytý, například mramorovým dekorem symbolizujícím opulentnost šlechtických paláců. Při scénách ze sídla knížete Bolkonského je zadní část zakryta lesklým zeleným závěsem, který spolu s černými stěnami vytváří tmavé, depresivní prostředí, v němž se dusí starý kníže Bolkonskij a jeho dcera Marie. Bitevní výjevy jsou pak aranžovány velkoryse. Ať už s využitím zmíněného pingpongového stolu, za pomoci ne vždy zřetelných metafor nebo naopak velmi naturalisticky. V bitvě u Borodina přicházejí vojáci zadním rámem a na scénu přinášejí velké obdélníkové nafouklé pytle. Jsou lehké a transparentní, a když je položí na jeviště, jejich mohutnost znesnadňuje vojákům pohyb. Jde pravděpodobně o metaforu sněhu, jímž se vojáci doslova brodí. Dále na scénu umísťují plátěná vojenská lehátka, která zvednuta a postavena proti sobě, vytvoří vojenský stan. Koňmi, na kterých protagonisté ve válce jezdí, jsou jakási kovová vozítka s kolečky a rozsvíceným reflektorem místo hlavy. Jak už bylo naznačeno, koňské hlavy-reflektory mohou být odkazem na filmová zpracování románu. Mobilního osvětlení se ostatně užívá ještě příměji. V některých scénách obkružují vypravěči se světelnými stojany protagonisty a doslova je filmují. Reflektor (opět jako hlava koně), je také součástí kovového povozu, řekněme zapřaženého kočáru, na kterém ze scény odjíždějí Rostovovi. I dalšími detaily Dočekal naznačuje, že vše může být jen jakási současná hra či komentář k Vojně a míru. Vypravěči využívají mikrofony a přinášejí digitální tabuli zobrazující počty vojáků ve válce. S tímto motivem „hry na“ však Dočekal dál nepracuje, naopak ho neváhá nahradit ryze realistickým pohledem do vojenského lazaretu. Opona se zatáhne a vzápětí otevře, abychom za zběsilé, expresivní hudby sledovali, jak ošetřující lékaři (mají přitom vojenské uniformy, nikoli bílé plášťě) řežou nohu Kuraginovi (Filip Březina). Též druhého pacienta ležícího zraněného na snopu ošetřují lékaři, přičemž v kýblech smáčejí zakrvácené hadry. Uprostřed scény klečí Bezuchov a je němým, vyděšeným svědkem zběsilosti války. Krátký a krutý naturalistický výjev působí v inscenaci dosud využívající spíše metafor nepatřičně.

Podobě nejasně se pracuje s kostýmy. Ty jsou buď současné, a především v provedení ženských šatů snad až zbytečně křiklavé, nebo dobové. Viktora Dvořáka (Pierre Bezuchov) vidíme v bílém svetru, baloňáku nebo saku, nechybí mu výrazné, moderní brýle. Tomáš Havlínek (Andrej Bolkonskij) nebo Filip Březina mají dnešní saka, bílou košili nebo křivák, aby následně oblékli uniformy ruské armády počátku 19. století. Lesklé, útlé šaty s obnaženými rameny, které nosí Nataša Kateřiny Marie Fialové nebo její matka Dana Batulková odkazují spíše ke stylu art deco počátku století minulého. Nic proti eklekticismu, pokud by v něm bylo lze vyčíst nějaký smysl.

V rychle se střídajících výjevech s ne vždy jasnými, zato hojnými metaforami, za častého využití hudby a při uplatnění tří jazyků – dominantní češtiny, okrajové francouzštiny (vojenské povely Grande Armée) a ruštiny (Otčenáš, který se modlí protagonistky) se poněkud ztrácejí herci. Dramatizace sice vytváří plnohodnotné postavy, hercům však dává inscenace vyniknout jen místy. Jan Vlasák (Kníže Bolkonskij) je stárnoucí, nevrlý a nervní muž, který nerozumí světu kolem sebe, ponižuje dceru a ve vypjatých scénách najde poslední zbytky energie, aby se svářel se synem. Marie Louisa Purkrábková (Marie) vytváří tichý a křehký portrét trpící dívky. Kateřina Marie Fialová jako Nataša zůstává až moc dlouho nezřetelnou dívkou, která muže ohromuje spíš svým mládím a fyzickým vzhledem než charismatem, teprve péče o umírajícího Bolkonského z ní udělá aktivně jednající, dospělou ženu. Štíhlý Tomáš Havlínek působí s mírně rozcuchaným, bohémským účesem jako pravý romanticky rozpolcený hrdina. Pozorujeme ho chladného ke své ženě, poblázněného Natašou i prudkého v hádce s otcem, k válce má nejasný, ambivalentní vztah. Viktor Dvořák – a snad to byl záměr – vytváří jevištní pendant ke svému filmovému Havlovi (3). Nejen kostýmem, ale též křehkým, nerozhodným intelektuálstvím a komplikovaným vztahem k ženám. Ve scéně, kdy je odhalen poté, co chtěl zabít Napoleona, působí zranitelně a odevzdaně.

Dobře promazaný, dopředu se valící a mnoha jevištními nápady ošperkovaný Dočekalův stroj pravděpodobně vzbudí v mnoha divácích pocit velkého a vizuálně atraktivního jevištního zážitku. Otázkou zůstává, zda se zkušený režisér nemohl vydat intelektuálně podnětnější a náročnější cestou, která by se tak naplno nepoddávala divákům. V tomto srovnání vychází stále ještě začínající divadelní režisér Šmíd jako ten odvážnější a inspirativnější.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Andrzej Wajda: Zločin a trest, režie Jakub Šmíd, dramaturgie Kristýna Čepková, výprava Lenka Odvárková, Divadlo D21, premiéra 1.2.2020

Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír, divadelní adaptace Iva Klestilová a Michal Dočekal, režie M.Dočekal, dramaturgie Jana Slouková, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Ivan Acher, světelný design Jan Beneš, Městská divadla pražská, premiéra
4.9.2020 v Divadle ABC

Poznámky:
1) Zločin a trest vyšel roku 1866, přepracovaná verze Vojny a míru v roce 1869, první verze se ale objevila časopisecky v roce 1865.
2) O dnes už známém výroku D. Trumpa např. na webu listu The Guardian 24. 1. 2016.
3) Film Havel Slávka Horáka byl uveden do kin jen několik týdnů před premiérou Vojny a míru.

Více o představení Zločin a trest