DRÁBKOVA DIVADELNÍ AUTISTKA SE SCVRKLA NA TRUCOVITÉ DĚCKO V DOSPĚLÉ KŮŽI
Marie Kobrlová : ČT Art, 19. 10. 2020
Krátce před nynějším kulturním lockdownem stihlo pražské Divadlo 21 premiéru své inscenace Rain Woman. Název sice odkazuje na slavný film Rain Man režiséra Barryho Levisona, inscenace vinohradské scény má však se snímkem společný jen motiv soužití s autistickým sourozencem.
Do života Islanďana Snorriho a Češky Zdeny nečekaně vstoupí Adina, Zdenina autistická sestra. Zkušený autor a režisér David Drábek svou novou autorskou inscenací balancuje na hraně satiry, komedie a tragikomedie, mezi smutkem a humorem. Diváci prožívají rodinné drama plné citů a emocí, které se od začátku do konce odehrává v jednom moderním, minimalisticky zařízeném obývacím pokoji. Předěly mezi výstupy tvoří osvětlení a hudba Darka Krále, založená na krátkém melodickém leitmotivu, který provází celou inscenaci.
Postava Zdeny (Hana Mathauserová) je bezdětnou, suverénní, pragmatickou a emancipovanou třicátnicí, která má možná trochu prázdný, ale dobře organizovaný a zajištěný život. Její islandský partner Snorri (Gustav Hašek) působí jako vyrovnaný, stále dobře naladěný člověk, který je partnerce oporou a zvládá vše, včetně jejích emočních výkyvů. Zprvu se zdá, že jde o ideální pár.
Hned v první scéně Zdena začne předčítat dopis, který obdržela a z něhož se dozví, že jí zemřela matka. Informace Zdenu psychicky nezasáhne, zato ji rozhodí zjištění, že na ni po matce přešla péče o její autistickou sestru Adinu (Ivana Machalová). Matku Zdena nesnášela kvůli jejímu rozhodnutí žít s mužem, kterého ona jako svého otčíma nenáviděla. Ve Zdeně tedy dřímá nevyřešený problém a její sestra Adina se potýká s poruchou autistického spektra. Obě sestry jsou nějakým způsobem narušené.
Dějem prolíná téma dětství a dospívání, která má zásadní vliv na celý další lidský život. Jde často o podvědomé záležitosti, s nimiž si člověk není schopen sám poradit. Jedinou šancí je uvědomit si traumata a za pomoci někoho druhého s nimi pracovat, naučit se s nimi žít. S touto tematikou koresponduje i fakt, že inscenace je součástí projektu Divadlo školám, který se zaměřuje na tituly se společenským přesahem vhodné pro studenty středních škol.
Když si Zdena a Snorri nastěhují autistickou Adinu do své domácnosti, začínají vyplouvat na povrch minulá traumata. Skrze soužití s Adinou je de facto vyprávěn ústřední příběh. Škoda, že postava Adiny zůstává pouze jakýmsi zpestřením Zdeniny a Snorriho bezcílné existence a prostředníkem k obnažení jejich osudů. Ivana Machalová hraje autistickou Adinu jako by byla dítětem. Po většinu inscenace je uzavřená ve svém vesmíru a mluví pouze tehdy, když chce uspokojit nějakou neodbytnou potřebu, ať jde o sledování Kouzelné školky, nebo odchod na toaletu. Při interakcích se svou sestrou nebo se Snorrim se projevuje sekaným kýváním nebo úsečnými výkřiky. Postava Adiny se tedy scvrkla na trucovité, hlasité děcko, s nímž divák může těžko soucítit, natož je pochopit. Samotná prezentace autisty jako taková je tu značně problematická. Autisté totiž nepostrádají citový svět. Absolutní rezignace postavy na možné citové projevy je tudíž silně zavádějící, zvlášť pokud jde o inscenaci, která je součástí projektu Divadlo školám.
V inscenaci jsou klíčové spíše situace, o nichž se mluví, než ty, které se na jevišti odehrávají. Nejzajímavější je příběh Snorriho, který po celou dobu figuruje spíše jako doplňková figura, v závěru však své ledví znenadání odhalí. Gustav Hašek v roli Snorriho skvěle zvládá předstírat, že je Islanďanem, který se snaží mluvit česky. Jeho suverénní lehkost a bravurně hraný přízvuk jsou kořením inscenace.
Zdena Hany Mathauserové osciluje mezi zdánlivou vyrovnaností a vlnami emocí při potýkání se s minulostí. Je to sebevědomá žena, která si myslí, že za svou minulostí udělala tlustou čáru, má srovnaný život, byt, partnera a vše nalinkované. Najednou se její hodnoty sesypou a vrací se k něčemu úplně původnímu – k umění mít ráda člověka, nesoudit ho a pečovat o něj. Velmi příjemným překvapením je základní střízlivá, chladná, ale velmi civilní herecká poloha Hany Mathauserové. A pozdější vzedmutí její Zdeny působí věrohodně, jejím emocím se dá věřit.
Inscenace Rain Woman odkrývá šrámy, které si v sobě člověk nese od dětství, i to, jak s nimi ve svém životě nakládá. Je třeba společně žít v přítomnosti navzdory bolesti, kterou jsme prožili v minulosti. Vyrovnat se s minulostí nicméně zcela zvládneme jedině s druhými – a pak můžeme plnohodnotně žít sami se sebou.
Autorka je divadelní kritička a kulturní publicistka. Vystudovala pražskou DAMU a londýnskou Rose Bruford College. Hraje v divadelní skupině Forum, příležitostně vystupuje s Teatr Novogo Fronta a v Rock Opeře.
Psáno z druhé premiéry 30. září 2020.
Více o představení Rain Woman
