Bludný Islanďan

Jiří Koula : i-divadlo.cz, 24. 06. 2020

Na úvod budiž seznam důvodů, proč uvažovat o návštěvě Rain Woman (a proč si já dám v příští sezóně určitě repete): Gustav Hašek, Ivana Machalová, Gustav Hašek, Hana Mathauserová, Gustav Hašek, Marek Zeman a Gustav Hašek. Nebo stručněji, herecké výkony, jimž pro mě suverénně vévodí ten Haškův. A ještě stručněji lze vyjádřit seznam důvodů, proč se Rain Woman vyhnout: David Drábek.

Tak právě tak zněl začátek blogu, který si nikdy nepřečtete. Je to shrnutí mého bezprostředního dojmu z představení a též odraz desetidenního boje s pro mě zásadní otázkou: Proč naturel dvou hlavních postav aktivně a efektivně eliminuje jakoukoliv šanci cokoliv rozvinout? Poté, co jsem na hledání odpovědi rezignoval a začal sepisovat důvody, proč je Rain Woman fakt špatná hra, přišel okamžik osvícení, v němž do sebe náhle vše zapadlo. Nevím, zda jsem našel správný klíč, ale rozhodně je pro mě funkční.

Na pohodu?
V čem je háček? V anotaci je poctivě přiznáno, že je tato inscenace “sestavená z vystřižených divadelních záběrů, které se nakonec použily”. A stejně tak Drábek v programu uvádí, že “Diváci se u nás podobají rybímu oku bezpečnostní kamery, co zabírá několik měsíců dění v jednom pokoji.” Ovšem to, co už řečeno není, je, že dvě ze tří postav, které většinu času pozorujeme, jsou z dramatického hlediska naprosto marné. Abych to osvětlil, dovolím si prozradit leccos, co vás při návštěvě představení této inscenace čeká, nemyslím si totiž, že by to bylo na škodu.

Islanďan Snorri a Češka Zdena spolu žijí v bytě, do nějž náhle přibude Adina, Zdenina starší autistická sestra, velmi svéhlavé a urputné dítě v těle dospělé ženy. To je východisko nabízející řadu možností, nabízí se otázka rozdílného přístupu k Adině, mohla by být katalyzátorem konfliktů mezi Snorrim a Zdenou, záminkou pro vytažení špinavého prádla ze dna prádelního koše… Jenže nic z toho se nestane.

Snorri i Zdena za sebou mají divokou minulost, ale v současnosti jsou v podstatě reklamou na duševní zdraví. Adinina přítomnost a její lpění na rutině samozřejmě vyvolávají různé nesnáze, ale oba se rychle adaptují a vlastně s ničím nemají problém, jakýkoliv zárodek konfliktu je obvykle hned v rámci dané scény integrován a jde se dál. A po skončení představení můžete říct, že to není jen tak naoko, že by se tvářili chápavě, zatímco by se pod povrchem schylovalo k výbuchu, ne, oni to tak prostě opravdu mají, i největší (před)finální vzepětí je v závěrečné scéně zahráno do autu a byť by se mohlo zdát, že těsně po děkovačce by se snad mohlo stát něco zásadního, vlastně tomu ve skutečnosti nevěřím, těch pár měsíců zachycených v inscenaci by klidně mohlo být mustrem pro další desítky let.

Co tedy vedlo Drábka k tomu právě takto Snorriho se Zdenou napsat? Prosím virbl, přichází ona klíčová odpověď. Oni nejsou pohodáři, oni “jen” nemají důvod žít. Vlastně to odráží už úvodní scéna, která sice může na první pohled působit jako od následujících odtržená, ale toto základní nastavení se v ní velmi názorně vyjevuje. Dokonce to evokuje i hudba Darka Krále postavená primárně na několika repetitivních motivech, jež tvoří předěly mezi scénami, kdy se (z hlediska rozvoje dramatických linek) hraje stejná tužka jako v scénách samotných.

A když už přijmete tuto premisu, začnou dávat smysl i další věci. Pozoruhodně hladké zapojení Adiny do této domácnosti je dáno tím, že pro Snorriho se Zdenou není její nárokovost přítěží, ale naopak vítaným zpestřením bezcílné existence, její požadavky strukturují jejich čas. Stejně tak ve dvou ohledech sedí i fakt, že “jejich dítětem” není jejich dítě, ale právě Adina. Jednak mít dítě asociuje (byť to tak nutně být nemusí) vzhlížení k budoucnosti a naplnění životního scénáře, zatímco to, že se u vás takové přerostlé dítě prostě náhle objeví, je něco, co se zkrátka stalo a nic z toho neplyne. A pak dítě samotné je nadějí, že z něj časem vyroste dospělý, který ponese dál vaše geny i hodnoty, zatímco Adina je věčné dítě, o něž se můžete starat, zabezpečovat jeho potřeby, zpříjemňovat mu nekonečnou řadu izolovaných a opakujících se okamžiků, ovšem to vše bez nároku na budoucí odměnu, tou je leda dobrý pocit z toho, že tak činíte.

A konečně toto “nastavení” plně ospravedlňuje i předposlední scénu, v níž se objeví zcela nahodilá čtvrtá postava, aby se v domácnosti vyskytovala v konfiguraci běžně spíše nepravděpodobné. Jenže zde je i ta příjemným ozvláštněním, nečekaným dárkem osudu.

Pohyb ve stojatých vodách

Kdyby výše uvedené bylo vše, co inscenace může nabídnout, bylo by to velmi frustrujících sedmdesát pět minut. Drábek je ovšem profesionál a ví, že musí dát publiku nějaké zdání změny, vývoje, což se děje na několika úrovních.

Jednak je absence přítomného směřování nahrazena postupným odhalováním minulosti všech tří hlavních postav. Oproti zásadám dobrého dramatu je sice jejich svět na konci stejný jako na začátku, ale to, co je výrazně rozdílné, je divákova znalost daného mikrokosmu. Jenže se tak děje velmi nárazově a nesouvisle (prakticky jen ve třech scénách strategicky umístěných na začátek, doprostřed a na konec) a navíc takováto náhražka dramatického děje je pro mě spíše šidítkem.

To, co pro mě ve výsledku naplňuje funkci horizontální kontinuity, již považuji za divadelní must have, tak jsou motivické linie, drobné jednotlivosti táhnoucí se napříč scénami. A na tomto místě musím vyčinit dramaturgovi za to, že ne všem věnoval patřičnou péči a některé šance vyloženě zahodil. Tedy vyčinil bych, kdyby inscenace nějakého dramaturga měla, v rámci Drábkových autorských inscenací je dramaturgicko-režijní koncepce nahrazena autorsko-režijní koncepcí, v níž navíc obě role naplňuje on, k dobru tak vlastně přičítám, že v tomto případě není pozice dramaturga obsazena ani formálně.

Ale zpět k oněm liniím, jež zde vypíšu bez bližšího upřesnění, abyste věděli, na co se během představení zaměřit, a abych zároveň nic neproflákl. Předně tu máme smoothie linii, před níž upřímně smekám, jde o long-running joke, který se vrací v rozmanitých variacích, jež skutečně rozvíjejí výchozí slovní hříčku, která sama o sobě nejen pobaví, ale též odráží základní rozpor časoprostoru inscenace mezi zdánlivým a skutečným. Až mám pocit, že toto byl Drábkův druhý nápad (prvním byla samotná myšlenka udělat právě Rain Woman), který zformoval většinu ostatního. Buď jak buď, toto je rukopis mistra, být v inscenaci další čtyři takto povedené linie, stal bych se jejím apoštolem.

No, jenže nejsou. Tedy, musím ještě ocenit pekelnou linii pro její otevřenost a bohatost, s níž se odráží v různých složkách inscenace, je-li pro mě smoothie linie sólovou kytarou, pak ta pekelná je zbytkem kapely (bez níž by sólovka nevyzněla). Ale pokud jde o “ovv”, lampovou, želví či panenkovou linii, ty už příliš poutá černá díra Adininy principiální neměnnosti, jejich základem je opakování téhož vtipu, na jehož zužitkování si musíme (pro mě neúměrně dlouho) počkat.

Ztraceno v detailu

Ještě bych mohl uvést několik “přechodových mikrolinií”, ale přejděme rovnou k poslední vrstvě textu, totiž k volným koncům, jednotlivostem, které se objeví, poslouží a zase zmizí v rámci obrazu. Nejde jen o množství vtípků, jimiž Drábek rád baví sebe i své publikum, přičemž se v důsledku absence (či oslabené role) dramaturga ne vždy propojí s čímkoliv, co přesahuje přítomný okamžik, týká se to i vážnějších tónů, z nichž nejvíce mě mrzí zmínka o Adinině minulosti, jež pootevírá dveře do celého možného nového vesmíru… A ty jsou následně důsledně ignorovány. Či spíše zapomenuty.

Přitom by občas stačilo tak málo. Tak třeba téměř v závěru zazní, že se Snorri se Zdenou potkali v Kodani. To zde můžu uvést, protože to s naprosto ničím nesouvisí (tedy pomineme-li potenciální vazbu přes dva rohy na detail z jiné scény skrze Kodaňskou interpretaci kvantové mechaniky, z čehož jednak Drábka nepodezírám a jednak by to i tak byl hodně slabý vtip i pro geeky) a nic z toho neplyne, ta informace je prostě zcela plonková a je uvedena jen proto, že se Snorri se Zdenou někde potkat museli a na místě, kde je to vyřčeno, dává smysl to konkretizovat. Zároveň, pokud byste snad o této opravdu bezcenné informaci hlouběji dumali, můžete dojít k tomu, že právě Kodaň je věrohodná v tom smyslu, že jde o “nejjasnější místo Snorriho kulturního kontextu”.

No jo, jenže kdyby byla tato “přemyšlená” věrohodnost obětována a místo v Kodani se potkali v Paříži, spojilo by se to s jiným zcela jednoúčelovým vtípkem (který vám neprozradím, ale až ho uslyšíte, dojde vám to) o pár scén dříve, který by tím byl připomenut a rozšířen, kteréžto propojení by mohlo položit základ pro pařížskou linii. Jenže to by text nesměl vznikat za běhu a u zkoušení by musel být někdo schopný se na inscenaci důkladně podívat zevnitř i zvenčí, vertikálně i horizontálně. Ano, třeba dramaturg.

A abych tuto depresivní sekci už úplně zazdil, rozpitvám ještě jeden moment. Tuším druhá scéna končí tím, že Zdena se Snorrim vyrážejí z bytu vyzvednout Adinu a Snorri se od dveří přes celý obývák (tedy celou scénu) vrací do kuchyně, aby vzal klíče. A když už tam je, vezme i odpadky. A přejde celou scénu zpět. A zmizí “mimo byt”. Upřímně doufám, že se teď ztrapním, protože rozeberu nějaké nedorozumění či improvizované zamaskování toho, že Hašek z nějakého důvodu v onom okamžiku potřeboval na druhou stranu jeviště (třeba proto, že tam zapomněl rekvizitu důležitou pro scénu následující), protože pokud ne… Totiž, nechá-li režisér projít herce přes jeviště tam a zpět, přičemž jde o jedinou v tom okamžiku probíhající hereckou akci, předpokládám, že k tomu má důvod. Sakra dobrý důvod. A pokud není bezprostředně zřejmý, objasní se později.

Jak je to v tomto případě? To, že když odcházím z bytu, je dobré mít u sebe klíče, to vím, to nic nehází. To, že odcházím-li ve spěchu, můžu se ve dveřích ocitnout bez nich, také logické. To, že jdu-li ven a vidím odpadky, tak je vezmu s sebou, pořád normálka. To, že si klíčů i odpadků všimne Snorri a ne Zdena, jasně, Adina je její sestra, otevřela se její minulost, Snorri je v pohodě, takže vnímá klíče a odpadky, zatímco ona ne, pořád nic. Ukazuje se tím snad Snorriho vyrovnanost oproti Zdenině rozrušení? No, jednak je to právě v dané situaci tak nějak samozřejmé (a nelze to tudíž zobecnit), ale hlavně je tento kontrast výrazně vyjádřen v těsně předcházejícím dění.

Nejde ani o gag (podle definice Václava Havla coby absurdního spojení dvou automatismů), to by Adina musela viset za poslední dva prsty z útesu a Snorri se vracet pro lano, pak by to, že se zdrží kvůli odpadkům, bylo “gagově vtipné”. Jenže Adina čeká v bezpečí a na nějaké té sekundě nesejde. A nepřijde mi to celé vtipné ani “tak nějak obecně” právě proto, že jde o naprosto standardní zobrazení zcela běžného sledu úkonů.

Takovýto rozbor jsem samozřejmě neprovedl v průběhu představení, v oné chvíli jsem jen zaregistroval, že Drábek na okamžik obrátil veškerou pozornost publika k něčemu naprosto banálnímu, učinil jsem si tedy mentální poznámku, že se to osvětlí později… A ono ne, na klíčovou či odpadkovou linii jsem čekal marně.

Jo a ještě jedno povinné pozorování, jak se dá u Drábka i Divadla D21 čekat, objeví se i politická narážka, jasný je i směr (kdo je vyzdvižen a do koho se kope), je to jednorázové (byť přes dva výstupy), izolované a zcela zbytečné. Ale zrovna toto je spíše podpis než nedostatek.

Herci na scénu

Přejděme na závěr k něčemu radostnějšímu, mému poslednímu dluhu z prvního odstavce, totiž k hereckým výkonům.

Gustava Haška jsem viděl pravděpodobně poprvé a přiznávám, že jsem si ho za Snorriho okamžitě (byť zatím podmínečně) přidal do svého pomyslného klubu divadelních miláčků a počítám s ním i do výroční ankety. Nejde jen o to, jak bravurně zvládá předstírat, že je Islanďanem snažícím se mluvit česky (byť už to je samo o sobě pozoruhodný výkon), ale též o kontext, o to, jak z něj vyzařuje něco, co se zdá být vyrovnaností a posléze se ukazuje být prázdnotou.

Ivana Machalová do onoho klubu naopak patří už nějaký ten pátek a své místo v něm pravidelně potvrzuje. Na její Adinu jsem se opravdu hodně těšil, jednou z jejích kvalit je totiž schopnost vyjádřit vnitřní pnutí při minimálních vnějškových projevech (o čemž se můžete přesvědčit třeba ve Vyhnání Gerty Schnirch) a říkal jsem si, že by ji zde mohla využít. Jenže Drábek si z palety možných projevů autismu vybral naopak ty nejexpresivnější (jež jsou, uznávám, divácky nejatraktivnější jak samy o sobě, tak coby akce vyžadující reakci). Adina je tak většinu času sice ve svém vesmíru uzavřené, leč navenek trucovité a hlasité děcko a já mohu Machalové přičíst body “jen” za to, že tuto pózu přesvědčivě drží po celé představení, což je sice pořád chvályhodné, ale už ne unikátní.

Hana Mathauserová dostává rozmanitější prostor, neboť Zdena osciluje mezi současnou (zdánlivou) vyrovnaností a vlnami emocí při potýkání se s minulostí. Velmi příjemným překvapením pro mě byla její základní “vyklidněná” poloha, z níž vycházející vzedmutí pak zůstávají v rámci věrohodného, tohle bych docela rád viděl častěji.

No a Marek Zeman je i v této inscenaci stále ve zkušební době a šanci se projevit dostává až v předposlední scéně, ovšem i tak ve mně to, jak vyjádřil rozporuplnost své postavy a zaskočenost danou situací, nějakou dobu zůstane a budu se těšit, že to na podzim uvidím znovu.

Závěr
Jak předchozí vykecávání shrnout do pár vět? Rain Woman je dobrá inscenace, lepší, než jsem si myslel bezprostředně po představení. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby jí někdo věnoval trochu péče, učesal ji, spojil volné konce a přelakoval zjevné stopy toho, že to či ono je výsledkem momentálního nápadu, improvizace, mohla by být skvělá. Nebo stručněji, není to ošklivé káčátko ani ve své eleganci krásná labuť, je to ošklivá labuť.

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Rain Woman