David Drábek: Rain Woman aneb jak se vyrovnáme s podivným dědictvím či autismus není záliba v autech ..
Richard Koníček : www-kulturaok-eu.cz, 18. 06. 2020
Nadělala z nás pandemie covidu-19 změť nekulturních nelidů? Ne, to ne. I když se objevovaly zprávy o tom, že živé divadlo jsou peníze vyhozené a on-line představení že to naopak jistí. Naštěstí (!) se ale nemusíme vracet k ´bytovým divadlům´, jež známe z jiných souvislostí. Dočkali jsme se. A divadlo D21, jež nás pozvalo na svou posunutou, předsunutou premiéru hry Davida Drábka Rain Woman, bylo natřískáno od první až do řady poslední.
„Po rodičích můžete zdědit mikrovlnku,
retrívra nebo chatu.
Ona zdědila autistickou sestru.“
Na programu David Drábek!
Skeptik by řekl, co?, zase Drábek? Optimista oponuje, ano!, zase Drábek! Autorská inscenace Davida Drábka v Divadle D21 nazvaná povědomě – Rain Woman, se konala 11. 6. 2020 od 19.30 hodin. Druhá premiéra si počká až na 30. 9. 2020. Díky vedení D21 a ochotě Karolíny Stellové z Public Relation jsme už měli vizitky na ´svých´ místech a mohli jsme si po tříměsíčním půstu dopřát hody. A to hrou Davida Drábka.
Pro nás na www.www-kulturaok-eu.cz až osudové.
Proč? Psal se rok 2005 a my byli zahleděni do Divadla Minor. Hltali jsme jednu poetickou inscenaci za druhou, jak přicházely na scénu. A když se premiérovala hra Děvčátko s mozkem od Davida Drábka v podání dvou ohromujících hereček, Ivany Machalové a Hany Mathauserové, byli jsme ohromeni. To byla síla! Ani jednu z hereček jsme tehdy ještě neznali ani z tisku, natož osobně. A tak jsme pátrali a vypátrali, že jejich domovské divadlo bylo tehdy ještě Malé vinohradské divadlo. Byl to náš večer – čtyři v jednom. Objevili jsme dramatika, dvě (Paní!) herečky a nové divadélko. A když se o 3 roky později, v roce 2008 v Minoru zase tentýž tým objevil v Drábkově hře Berta (Od soumraku do úsvitu), změnili jsme už divadlo. Našim favoritem se stalo dnešní divadlo D21. A správně. V divadle D21 nás potkala v roce 2011 ještě Zvířata na toustech. Sice od Rolanda Schimmelpfenniga, ale v úpravě a režii Davida Drábka. A nyní, ano, opět v režii D. D., je jeho autorská hra Rain Woman s oběma protagonistkami opět na scéně.
Posunutá, předsunutá premiéra
V divadle D21 to vidí tak:„I přes nejistotu posledních měsíců jsme se rozhodli uskutečnit premiéru nové autorské inscenace Davida Drábka ještě v této divadelní sezóně.“ Jistě. Téma postižené sezony znělo Kam až smíme? A inscenace je příběh skororodiny, jíž do života vstoupí jistá Adina, což je – řečeno poeticky, žena s duší dítěte – natvrdo to zní autistka. A tak, hra je o lásce, jež může vykvést vzdor spoluprožité bolesti, o rodině a fatálním vlivu dětství na žití…
David Drábek
D. D. (* 1970) je v naší divadelní branži dostatečně znám. A Týniště nad Orlicí jistě chystá slavobránu rodáku k jeho jubileu. Tenhle dramatik, ale i režisér, napsal přes 30 her, mnohé i režíroval, řada se jich hravě vyprodala v knižní podobě a rozhlasová hra Koule z roku 2011, o dopingu ve sportu, je v současné době prodejní hit radiotéky Českého rozhlasu. A jevištně se jí ujalo i prestižní Klicperovo divadlo. Důvod? Doménou Drábkových her jsou postavy antihrdinské, postavené před problém, nucené vyrovnat se s ním i se sebou, často i s okolím, a málokdy jsou v pohodě. Od fobií k úchylkám. To vše tak nějak cinknuté surrealizmem. A funguje to. Nejen u nás diváků, co na tom nejsme zpravidla jinak než Drábkovy postavy, tak u odborníků, kteří nešetří cenami. Ceny Alfréda Radoka – opakovaně, Česká hra roku – ještě opakovaněji, anebo Cena Prix Bohemia Radio za Vykřičené domy z roku 2008.
A teď tedy Rain Woman…
Název Rain Woman odkazuje, a autor to netají, k filmu Rain Man od Barryho Levisona. Ale jinak. Drábek to vysvětlil takto: „Najednou se musíte popasovat s tím, že máte staršího sourozence, autistu. Ale to je taky celá podobnost s předlohou. Jdeme jinudy. Diváci se u nás podobají rybímu oku bezpečnostní kamery, co zabírá několik měsíců dění v jednom pokoji.“
Hra nám navázala na předchozí výše zmíněné, jakoby mezi nimi nebylo 10 let. Návrat Davida Drábka a ´jeho´ týmu připomíná návrat mušketýrů po letech. Neztratili nic ze dřívějška a zas jedou na téže vlně. V komorním duchu. Jeden pokoj v jednom bytě a tři jeho obyvatelé, obšťastnění čtvrtým příchozím, jenž neodchází po svých. Znovu se tu objevuje skvělá Ivana Machalová, dnes už v divadle D21 jako host, která prožívá (ne jen hraje) Adinu, onu autistku, a její sestra Zdena, poněkud zaskočená, leč až překvapivě lidská, principálka divadla D21 Hana Mathauserová. Koncert dvou žen. Bez chlapů by to ale ono nebylo, tak je tu ještě podivná postava Snorriho, umlácená životem, toužící žít nově a jinak, sváděná ďáblem předchozích eskapád, Gustav Hašek. Sice v divadle D21 v této hře hostuje, ale dalo by se jinak říci – častý host. A v menší roli Lukáše se objevuje elév souboru, Marek Zeman.
David Drábek se do divadla D21 vrátil. A v plné parádě. Dnes už je to hvězda naší současné dramatiky, hledač nezvyklých témat a vypjatých situací. Okomentoval to takto:„Už jsem nečekal, že se sem ještě vrátím, neboť jsem za roky odloučení ‚zmohutněl‘ velkými divadelními produkcemi. Ale nabídnutou (že prý jen tak mezi řečí v hospodě…) šanci jsem popadl za pačesy ihned a jsem rozechvěle rád. Rain Woman bude úplně jiná než moje ostatní produkce a jsem blažený."
My dodáme, že hra je a není jiná. Neopakuje se autor, ale rukopis mu zůstal i při psaní pro komorní scénu a konkrétní herečky, jež dobře zná z dřívějška. Ku prospěchu věci je, že scénografkou je Magdalena K. Hůlová a kostýmní výtvarnicí Agnieszka Pátá-Oldak, která pro divadlo D21 stvořila výpravu Čarodějova učně. Hudbu, mimochodem důležitou, ba dokonce děj posouvající, vyřešil Darek Král, dvorní spolupracovník Davida Drábka. K tomu vtípek z textu: „To je snad Jou Cocker… Ale špatný Cocker… To je nějaký Cocker Španěl…“ .
Moc legrace si ale neužijeme
A jak jsme to viděli při premiéře my? No, především, ač by předchozí řádek naznačoval, že to bude nějaká chytrá řachanda, není. Ano, zasmějeme se, tak už to u Davida Drábka bývá, ale mnohem víc nás to donutí přemýšlet a zamýšlet se. Coby, kdyby. Jak se píše v divadelním programu: „Po rodičích můžete zdědit mikrovlnku, retrívra nebo chatu. Ona zdědila autistickou sestru.“ A o tom to je. Co bychom dělali, stát se to nám? Zejména v souvislostech, naznačených úvodem. Dokázali bychom se s tím vypořádat? A když my, tak i ti, nám nejbližší? A jak? V dobrém, ve zlém, v trpném, v bezcitném? Ano, zasmějeme se, zejména, když partner šokované dědičky, je Islanďan, jenž mluví česko – anglicky a navíc špatně. Na slovní hříčky je tak zaděláno. Ale je jich tam jen tak akorát, coby soli. Nesledujeme komedii. Ale ani tragedii. Vždyť, takový je – a může být – i náš život. Občas nás to trefí jak blesk z čistého nebe.
A co s tím herci?
Hře dominují dámy. Obě postižené. První (Hana Mathauserová) osudem, druhá (Ivana Machalová) také. Ale jinak. Obě dcery zesnulé matky, co se z mlhy prvoplánového náhledu mění u vědomí reality. I když do toho úplně nevidíme. Proč taky? Nejde o katarzi vztahů k zesnulé, ale krystalizaci vztahů žijících. A spolu. Protagonistky svůj part hrají se ctí. Z pragmatické suverénní ženy (H. M.) se stává chtě nechtě chápající chůva.
A z autistického nadělení je Adina (I. M.) vlastně docela milá. Jejich soužívání a následné soužití sledujeme ale pouze do času. Můžeme – a zřejmě i máme – domýšlet, co bude za měsíce, roky…Hana umí být v roli věrohodně empatická a Ivana umí být v roli jímavě křehká. I v autistické helmě.
Pánové jsou na tom jinak. Partner Hany, dědičky s nechtěným dědictvím, má prapodivnou minulost. Gustav Hašek to v roli tedy bere stoicky. Už si užil své. Ale my, nikoli jeho partnerka, se postupně dozvídáme, že ďáblova past minulosti, závislosti (drogy) i nezávislosti (rocker) ho počíná hníst jak těsto a bublina souznění už bobtná k prasknutí. Gustav to hraje skvěle. Zejména onu dokonale odposlouchanou česko-anglickou hatmatilku. A amerikánsky chlapácká gesta i dikci. Nová generace, a ta tvořila drtivou většinu publika, to už má za normálku. Pohybuje se tu spousta podobných a místní vrstevníci s nimi tráví bez problému čas vzdor jejich nečeské mluvě. Dokonce ji sem tam i napodobují.
Ale našinec, ve věku jejich prarodičů, už tenhle trénink nemá a holduje víc krásné divadelní mluvě, takže zásadní dialog, no spíš monolog Gustava Haška s Markem Zemanem se nám zdál až zbytečně naddimenzovaný. Ale většina diváků to tak rozhodně nevnímala…
A Marek Zeman? Nechápající tupoň, ovlivněný tezemi napapouškovanými vymakaným brainwashingem zírá na prožitou realitu od chlapa, co toho má za sebou víc než regiment rockerů. Inu, procitnutí do reality je šupa. Krásně je vidět, jak stejně šokovaná ženská nakonec tu situaci ustojí, zatímco mužský to ustát nezvládne.
A náš závěr? Diváku, nemysli, že to je Shakespeare, že odejdeš s jasným názorem, jako že jo nebo ne. Tohle chce uležet. A věř, že se takováto hra pak do budoucna nezapomíná.
Více o představení Rain Woman
