Pokřivená láska na ruském sídlišti
Veronika Holečková : divadelni-noviny.cz, 08. 03. 2020
Období ruského realismu za sebou zanechalo poměrně bohaté dramatické dědictví. Čechov, Tolstý, Gogol… Přesto ale režiséři a dramaturgové stále touží po něčem víc, a tak adaptují a inscenují rozsáhlé ruské realistické romány, obzvláště pak ty, pod nimiž se podepsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Jen v Praze najdeme jeho Bratry Karamazovi v Činoherním klubu nebo v divadle DISK. Adaptace románu Idiot se momentálně hraje v Městských divadlech pražských, chystá se na něj i Národní divadlo. Adaptaci Zločinu a trestu polského režiséra Andrzeje Wajdy ale v Praze uvádí pouze Divadlo D21, a to v režii uměleckého šéfa a dvorního režiséra Jakuba Šmída.
Málokdo v dnešní době nezná notoricky známý příběh studenta Raskolnikova, který sekerou zabije lichvářku a její sestru, což ho dovede k trýznivým výčitkám svědomí, blouznění a zamilování se do Soni. Jakub Šmíd se rozhodl původní dílo pojmout trochu jinak – seškrtáním mnohých postav a rozdělením příběhových linií na části, které různě zpřeházel. Dává akcent zejména na vztah Soni (Kristýna Podzimková) s Raskolnikovem (Vojtěch Hrabák). Určitého půvabu nabývá tento vztah právě proto, že se odehrává v prostředí všudypřítomné špíny a chudoby ruského sídliště. K zásadnímu aktu vraždy na scéně nedojde a odkazuje se k němu pouze zpětně. Vražda jako taková ale po celou dobu funguje jako zásadní motiv, který je neustále přítomen na pozadí vztahů a jednání podivných postav tohoto komorního Petrohradu.
Postavy, které Šmíd vytvořil, jsou fantastickým panoptikem zdegenerovaných bytostí. Mimo jejich neměnné charaktery, jsou pozoruhodné i pozvolné psychologické proměny těchto postav. Nejznatelnější posun nastává u Hrabákova Raskolnikova. Ten je předobrazem dozrávajícího šílenství – z počátku ušmudlaný chlapec se s odhalováním nových důkazů a postupujícím vyšetřováním vraždy stále více hroutí pod tíhou vlastní viny. Kombinací tří zásadních vlivů (vodka, žádné peníze a strach z odhalení), se u něj objevují precizně ztvárněné záchvaty šílenství, paniky, které jsou ještě prohloubeny neustálými výslechy a pronásledováním policisty Porfirije Petroviče (Petr Pochop). Raskolnikova panická hrůza s paranoiou vrcholí snahou uniknout před vlastní vinou, ale ta ho neopouští – a to ani tehdy, když ze sebe strhá všechno oblečení, ani když se schoulí do klubíčka pod lavicí. Vina se stává jeho trestem, a jedinou formou očištění je pro něj přiznání.
Ke zpovědi ho přemlouvá Soňa Kristýny Podzimkové. Jediná žena, žena pro všechny, ve které se snoubí krása čisté duše s oddaností Bohu a morální poskvrněnost. (Aby uživila sebe i svou rodinu, živí se jako prostitutka. Podzimková jasně ztvárňuje Soninu trpkou odevzdanost a rezignovanost, kterou lze zpozorovat jednak v tom, jak si automaticky lehá v křesle a mění polohy, dokud si zákazník nenajde „svou oblíbenou“, a také v tom, jak při příchodu dalšího příchozího automaticky ostře křikne Tak svlíknout!. Soňa „dává lásku“, ale sama ztrácí představu o tom, co láska je.
Mezi Raskolnikovem a Soňou sledujeme snahu dojít k lásce, od které se oba vzdálili. Oba mají jen velmi hrubé ponětí o tom, co znamená „milovat“, ale oba se o to upřímně snaží. Zřetelné je to například ve chvíli, kdy se Raskolnikov pokusí Soňu políbit, a ta jen rozpačitě uhne se slovy Tohle já neumim, nebo když se po něm (Soňa) při jedné z rozmluv vášnivě vrhne a on ji odstrčí s tím, že tohle se nedělá, a že se k sobě vůbec nehodí. Pouto, které mezi těmito pochroumanými dušemi vznikne, je láska – ač není tak vzletná a krásná, jako ta, kterou známe z románů, je to láska jako každá jiná. Akorát zanesená špínou života.
Na všech postavách je znatelné, jak moc je život zkouší a pokouší – nejviditelnější je to ale na postavě Marmeladova (Samuel Neduha), věčném opilci a otci Soni. Jeho postava se jeví odpudivě už samotným vzezřením pobudy (vytahané, upatlané oblečení se spoustou igelitových tašek), čemuž dopomáhá ošklivým chrchlavým kašlem. Nehledě na jeho bídnost je mu během inscenace poskytnut prostor, který vyplňuje rádoby chaplinovskými gagy – třeba, když se v silné opilosti snaží odemknout dveře, přičemž mu střídavě padají klíče a následně kalhoty. V podání Neduhy je postava Marmeladova směšná, ale stejně tak budí mimo znechucení i lítost, vlivem svého nešťastného osudu. (Ne náhodou totiž evokuje lidi ztrhané osudem z nejrůznějších městských zákoutí.) Podobné výjevy doprovázené žebráním o peníze nebo vodku sledujeme až do konce, než ho srazí drožka a umírá tak, jak žil – tragicky.
Za povšimnutí stojí i Razumichin (Marek Zeman), který je podobenstvím nevyspělého frajírka a zároveň ztělesňuje velmi loajálního přítele. V kontextu inscenace vyniká především jako Raskolnikovův zaslepený „anděl strážný“. Jeho jednání je sice naivní, až přihlouplé, ale vše se u něj děje s dobráckým záměrem a v Zemanově projevu krásně vyniká právě naivní upřímnost. Mimo jiné vyniká vedle Neduhy jako druhá „komická“ (tak komická, jak jen v depresivním realistickém pojetí může být) postava vyvolávající smích svým chováním – díky Razumichinovi se v inscenaci objeví několik květináčů s bizarně vypadajícími květinami, což nejen v daných momentech působí absurdně, ale zároveň to odlehčuje celkovou pochmurnost inscenace.
Jedinou postavou, která proplouvá bídou života, užívá si sexuálních choutek dle svého gusta a s podivnou radostí deprimuje zbytek obyvatel, je Porfirij Petrovič Petra Pochopa, který s naprostou chladnokrevností a neustále přítomným sarkastickým šklebem manipuluje s postavami a dělá si, co chce. Jeho postava „ruského Holmese“ se svými psychologickými analýzami jednotlivých postav a chladnou racionalitou skvěle doplňuje Šmídovo charakterově pestré panoptikum všech ostatních postav.
K vytvoření a prohloubení tíživé atmosféry posloužila i scénografie Lenky Odvárkové. Komornímu jevišti dominuje estetika ošklivosti v podobě starého ošoupaného nábytku, který je rozestavěn v tzv. „systematickém chaosu“ – vše se zdá být náhodně poházené, ale postupně se odhaluje logický řád fungování jednotlivých částí scény. Úchvatnost scény mimo její vizuální stránku spočívá ale především v její multifunkčnosti. Veškeré kulisy a rekvizity najdou během inscenace své využití, mnohdy ne pouze jedno. Funkce jednotlivých předmětů se může i proměňovat, takže z kanceláře Porfirije Petroviče se záhy stává hrob pro Marmeladova, ždímání mokrého hadru posloužilo velice korektně a efektně jako reprezentace uspokojování Soniných zákazníků. Multifunkčnost a neustálá hravost, jak herecká, tak s rekvizitami, udržuje celou inscenaci neustále v pohybu, a inscenátorům se tak podařilo vymanit se z typické „čechovovské nudy“.
Šmídova inscenace je oproti původnímu románu Dostojevského (což je dáno i dramatizací Wajdy) do určité míry odlehčena – jednak redukcí děje a postav, ale také tím, že inscenace není zbytečně zatěžkána psychologizací. Hlavní motiv vraždy ve Šmídově podání vyniká spíše jako „detektivní hra“ na hledání vraha v precizně ztvárněném ruském prostředí tonoucím v bídě. Nicméně, tato pochmurná sídlištní detektivka slouží jako determinující prostředí pro životem zpustošenou dvojici Raskolnikova a Soni, jejichž touha po lásce může být naplněna jen tehdy, dokážou-li přemoci všechny své démony.
Více o představení Zločin a trest
