Utrpení mladého Werthera

Jiří Koula : i-divadlo.cz, 08. 04. 2018

A přecházíme do aktuální sezóny, k první režii současného uměleckého šéfa Jakuba Šmída. Hodnotit inscenaci na základě jiné sice není fér, ale v tomto případě to dle mého bude užitečné. Před čtyřmi lety jsem zhlédl stejnojmennou inscenaci Činoherního studia, v úpravě a režii Marka Němce se jako Werther představil Jan Jankovský. Šlo o velmi niterné monodrama plně akcentující wertherovskou legendu, tedy vnímání Goethova románu jako bible všech nešťastně zamilovaných, čemuž odpovídá i Wertherův efekt jako označení jevu inspirovaných sebevražd – je statisticky průkazné, že medializovaná sebevražda (v dnešní době obvykle celebrity) vyvolává nárůst sebevražd mezi “prostým lidem” (přičemž nemusí jít nutně o “jasné sebevraždy”, roste též třeba počet smrtelných automobilových nehod, teorie je, že jde o “nevědomé sebevraždy”).

Ale co tím chci říct, zatímco Němec z předlohy vytáhl právě onen motiv subjektivně prožívané nešťastné lásky (a Jankovský ho působivě ztvárnil), Šmíd se rozhodl v Divadle D21 vydat (pro mě) zcela opačnou cestou a Wertherův příběh maximálně objektivizovat. Hned v samotném úvodu vidíme skupinu policistů dorazivších na místo činu, informací není mnoho, máme tu akorát jednoho mrtvého mladíka. A z tohoto bodu se retrospektivně odvíjí Wertherův příběh.

No, Wertherův, celý fór (a pro mě vlastně největší úskalí) je v tom, že nejde primárně o Werthera. Ano, je tu vlastně celý Goethe, Werther zamilovaný do Lotty, jež je však zaslíbena Albertovi a vdává se za něj, stejně jako slečna z B., Wertherův náhradní objekt touhy. Wertherův útěk k práci na velvyslanectví, jeho vánoční schůzka s Lottou i následný tragický čin. Jenže protože to celé sledujeme zvenčí, je Werther jen jednou z postav a byť sám trpí, je též zdrojem utrpení ostatních.

Jinak řečeno, zatímco předloha je sledem Wertherových dopisů, v nichž jsou ostatní jen zmiňováni a tím nahlíženi Wertherovýma očima, inscenace všechny zrovnoprávňuje, čímž jim ale dává právo na vlastní existenci a tím též rozhodování a prožívání. Vedle Wertherovy tragédie tu tak máme i Lottinu tragédii (Werther jí není lhostejný, jenže přišel pozdě, už je zaslíbena Albertovi a čest jí nedovolí se tomu vzpříčit), tragédii slečny z B. (myslí si na Werthera a vděčně přijímá každý jeho projev náklonnosti, leč jeho srdce patří a vždy bude patřit Lottě) a dejme tomu i Albertovu tragédii (sice získal Lottu, ale jejich vztah bude už navždy zatížen Lottiným citem k Wertherovi, vědomí sňatku z rozumu).

Dobrá, tak je to holt příběh milostného čtyřúhelníku, no a, kde je problém? Pro mě právě v tom, že jde o řekněme univerzální příběh milostného čtyřúhelníku, který se náhodou odehrává v kulisách wertherovského světa. To je na jedné straně možno vnímat jako výhodu, copak tím Šmíd neukázal, že se k Wertherovi můžeme i dnes vztahovat, že přesahuje konkrétní prostor a čas? Chcete-li, jistě to tak můžete vnímat. Jenže mě se v tom prostě ztratil Goethe a s ním i “ten Werther”.

A myslím, že tomu napomáhá i obsazení. Když jsem psal, že mám rád sehranost souboru Divadla D21, zde je nutné zmínit, že role Werthera se ujal hostující Kryštof Krhovják. Co z toho plyne? Máme tu Kristýnu Podzimkovou, jež obsáhne Lottu polichocenou Wertherovým zájmem a která se později vypořádává s rozporem mezi svým citem k němu a zaslíbením se Albertovi. Hanu Mathauserovou jako vskutku dojemnou slečnu z B., štěňátko trpělivě čekající na drobky z hostiny Wertherovy pozornosti. Michala Dudka coby Alberta sice přesvědčivě zapadajícího do vykresleného světa, jehož fyzická podoba ale kontrastuje s předlohou, rozhodně v něm nevidíte postaršího muže. A pak je tu Krhovják, který sice vnějškově zdařile ztělesňuje preromanticky uvzdychaného Werthera, jenže je příliš monotónní (jde o záměr?) a do celku prostě nezapadá. Je možné, že se zde se Šmídem míjím, že chtěl Wertherovi zachovat jeho “wertherovitost”, ale pro mě to v objektivizované realitě inscenace prostě nefunguje.

Ale zpět k něčemu pozitivnímu, z výpravy Lenky Odvárkové mi v hlavě uvízl především dům-skleník a řešení vánočního setkání, prosté a srozumitelné. A Šmídovi jako režisérovi přičtu k dobru pár obrazů, jednak moment večírku uvnitř a venku stojícího Werthera ve svém vnitřním zoufalství přitisknutého ke skleněné stěně – sice vidí život druhých, ale zároveň fyzicky cítí, že není jeho součástí. A pak “přesedávací” scénu Werthera, Lotty a slečny z B., nádherné znázornění dynamiky mezi těmito postavami, v níž se odrážejí motivy všech zúčastněných, toť ryzí divadelnost (či filmovost, prostě obraznost)!

Sečteno a podtrženo, Utrpení mladého Werthera je svým způsobem zdařilou inscenací, s níž se divák může tak či onak ztotožnit. Mně osobně se z ní ale vytratil Goethe.

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Utrpení mladého Werthera