Panna Orleánská
Jiří Koula : i-divadlo.cz, 08. 04. 2018
Inscenace, jež měla premiéru loni v červnu a šlo o poslední režii Jiřího Ondry na postu uměleckého šéfa Divadla D21. Byly-li Bakchantky jeho rozloučením se ve stylu jemu vlastním (osobně bych ho charakterizoval jako “Sice vidím, že to vše má promyšlené a jako celek mi to dává smysl, ale po částech se ztrácím.”), pak Panna Orleánská je řekněme vstřícný krok k divákovi.
Inscenace je součástí projektu Divadlo školám a měl jsem to štěstí, že jsem se zúčastnil reprízy určené učitelkám, ochutnávky toho, co mohou očekávat při dopoledním uvedení. To znamená, že jsem viděl i úvod Ivany Machalové, společné rozjímání nad tím, kdo byla Johanka z Arku a s čím si ji spojujeme, a následné doplnění toho, na co si nikdo nevzpomněl. Dobrá myšlenka, dobré provedení, dobré naladění se na to, co má přijít.
K textu není moc co říci, stručně řečeno jde o příběh Johanky z Arku, sledujeme ji od dívky vyrůstající na severu Francie přes její vojenské tažení až k zatčení, odsouzení a upálení. Ovšem to je skutečně jen pohled z letadla, Ondra poctivě promyslel a rozepsal každou z těchto fází, bere v úvahu a vyjevuje jak Johančiny myšlenkové pochody a její vývoj, tak motivace všech podstatných postav kolem ní, věrohodně buduje každý obraz a ukazuje, jak Johančina (relativně krátká) životní pouť zapadá do kontextu dějin, s čím se museli potýkat nejvyšší představitelé světské i duchovní moci (přece jen, když bitvy vyhrává holka, jež tvrdí, že má přímou linku na boha, musíte se k tomu nějak postavit).
Takže inscenace. Mimořádně šťastným nápadem bylo rozdělení Johanky mezi tři herečky: Stela Chmelová představuje Johanku – venkovskou dívku žijící v ne zrovna ideálních poměrech, Kristýna Podzimková Johanku – svatou bojovnici a Hana Mathauserová Johanku – ženu zrazenou, souzenou, váhající. To je výhodné, nejen že tak má divák fyzicky odlišeny jednotlivé etapy Johančina života, ale tyto spolu mohou komunikovat, na jevišti tak lze ilustrovat příčinné souvislosti. Nebo je lze též vnímat jako tři stránky jedné osobnosti, úsloví, že si každý v sobě a s sebou neseme svou minulost, zde názorně vidíme. A vše se zúročí ve strhujícím finále, kdy po všech peripetiích stojí trojjediná Johanka hrdě tvářemi v tvář svému osudu s plným vědomím toho, co tento znamená pro budoucí pokolení.
Při sledování představení mě zarazilo, jak podobný je Johančin příběh tomu Ježíšovu. Od nenápadného dětství, přes aktivní působení na základě vědomí vlastní výjimečnosti až ke zradě lidem, úskokům duchovenstva a mučednické smrti. Stejně jako Ježíš podle Marka a Matouše zvolal “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?”, tak i Johanka ve vězení ztrácí víru, kontakt se svými hlasy. Ale zatímco Ježíš si dopřává luxus následného comebacku a lidské pochybnosti tak překonává přímou manifestací vlastního božství, Johanka svou jistotu získává zpět z vlastních zdrojů, s božstvím zůstává v kontaktu skrze víru. Trocha rouhání, Johanka je tak vlastně v lidské rovině větší než Ježíš. Jenže Ježíš je bůh, to holt mučednice netrumfne.
Ale dál, všechny mužské postavy ztvárňují Michal Dudek s Lukášem Šolcem. Tento (ne)poměr – tři herečky pro Johanku, dva herci pro zbytek světa – je možno vnímat jako jasné sdělení, kdo je tu za hvězdu, byť je Johanka pěšákem na šachovnici světa, který tu byl před ní a zůstává i po jejím skonu, tady a teď se hraje právě o ní a o ni.
Co říci k hereckým výkonům. Divadlo D21 mám rád pro způsob, jakým je soubor sehraný, prostě to šlape. Proto nevyzdvihnu herce, ale radši konkrétní scénu – když Kristýna Podzimková coby Johanka na začátku své kariéry bojovnice přesvědčuje Lukáše Šolce – velitele menšího vojska (Roberta z Baudicourtu?), aby jí dal k dispozici své muže, přičemž se zároveň musí vypořádat s tím, aby mohla být jednou bez ironie nazývána Pannou Orleánskou… Pane jo, to je vrchol rétoriky a diplomacie!
Důležitou složkou inscenace je i hudba Davida Hlaváče, ztrojení Johanky umožňuje nechat na scéně herečky, jež zrovna nehrají, a tak mohou hrát… na hudební nástroje. Muzikálnost je vůbec velkou devizou Divadla D21 a důležitou roli v této inscenaci hrají vícehlasy s vrcholy v hudebním ztvárnění bitevní vřavy a naopak duchovním závěru.
A konečně musím zmínit i výpravu Jany Hauskrechtové, scéna i kostýmy v základu současné, v kontrastu k tomu zbroj Johanky – bojovnice. Černobílé ladění a v závěru trojjediná Johanka v rudé, barvě krve, toť výkřik života, erupce smyslnosti a smysluplnosti. Zvonkohra jako hudební nástroj představující ale též mříže. Hra jednoty a kontrastu.
Sečteno a podtrženo, Panna Orleánská je plnokrevnou inscenací, jež zahltí všechny vaše smysly a sama má svůj smysl, pro mě jde o jeden z největších zážitků, jichž se mi v Divadle D21 dostalo.
Více o představení Panna Orleánská
