Černá voda aneb když zaplavila divadlo D21 či znovu po 20 letech, znovu ano, ale lépe…?
Richard Koníček : www-kulturaok-eu.cz, 31. 05. 2019
Vinohradské divadlo D21 si vytklo téma sezony náročné, ale aktuální: „Kam směřujeme? Kam směřuje naše společnost a kam směřujeme jako jednotlivci?“ Na to je možno dostat řadu odpovědí. Záleží, kdo si otázku klade. Zda jedinec v dané konkrétní podobě a situaci, kolektiv nebo celá společnosti. A klade si ji i divadlo D21. Na poslední inscenaci takto ´poznamenané´ sezony, protkané vesměs neveselými a náročnými kusy, zvolili ten možná nejtěžší. Pro herce jistě, pro diváka, jak kterého samozřejmě, také.
Roland Schimmelpfennig poprvé na pražské scéně
Poslední inscenací, na niž www.www-kulturaok-eu.cz vedením divadla D21 bylo pozváno, byla hra Černá voda. Režii měla zcela vytížená Lucie Ferenzová (viz. její působení na různých scénách jako scénáristky či režisérky a její stoupající hvězda, kladoucí stále vyšší nároky fyzické, organizační a hlavně umělecké). K inscenaci pro divadlo D21 s názvem Černá voda zvolila nelehkou hru od momentálně úspěšného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Premiérovala ji až v závěru sezony, dá říci, už skoro jako počin či vklad sezony nové, dne 31. 5. 2019.
Každý jsme jiný, doba nás mele, ale co s tím…
Hra Černá voda není na české scéně neznámá. Prvně se představila loni, v Klicperově divadle v Hradci Králové. K Pražákům se dostává v divadle D21. Proč právě tato – nutno říci – inscenačně složitá hra? Proč se Jakub Šmíd, umělecký šéf D21, rozhodl právě tak a ne jinak?
„V letošní sezóně nazvané ‚Kam směřujeme?‘ jsme chtěli a spolu s diváky zkoumat problematické aspekty současnosti skrze výrazné umělecké texty. Proto nás zasáhl i proud slov Rolanda Schimmelpfenniga o (ne)rovnosti příležitostí, o nárůstu xenofobie a elitářství.“
Za diváky to můžeme potvrdit. Proud slov. Herecky jedna z nejnáročnějších inscenací D21. Divácky skoro také. Hra náročná i na vlastní zinscenování. Co k tomu říká Lucie Ferenzová?
„Autor Černou vodu napsal pro německé prostředí, ale myslím, že její téma je rozhodně aktuální i u nás. Na půdorysu zdánlivé romance buduje autor vizi světa nekompromisně rozděleného sociálními podmínkami, vzděláním i původem…“ .
Mnoho postav ve dvou časových rovinách naráz
Zvládnout řadu postav, přímo, nepřímo, protínajících se myšlenkově, tu na počátku, pak zas o 20 let později, je docela – řečeno lidově – guláš. Nesporně s tím musejí mít problém sami herci, kteří jednou větou jsou mladí romantici, druhou jedinci saturovaní do klišé o generaci dál. Vedou tak dialog sami se sebou, tehdy a teď, jedno prolíná druhým a změna se děje bleskově. Náročné na sledování, ale ve výsledku se to kupodivu celé do sebe sestaví jako mozaika, nejasné detaily se doplní a rozuzlí.
Hra, protkaná opakujícími se scénami, se píď po pídi dopátrá pointy, vše se uzavře a herci i diváci dospějí ke zdárnému konci, pochopení všeho, co právě zhlédli. Možná by se divákovi vyplatilo dát si opáčko, dát si hru ještě jednou. Po prvním nástřelu si to celé lépe užít. Mnohé totiž při náročnosti hry ke škodě diváka a smůle herců určitě uniká.
Herci zabrat dostanou
Je jasné, že pro adaptaci bylo třeba sáhnout po těch správných typech a osobnostech. A tak jsme se zase po druhé mateřské mohli setkat se stále nezmaminkovatělou Stelou Chmelovou, Janou Kozubkovou j. h., která se v D21 už v roce 2014 podílela na půvabné pohádce ´Jak byla vosa Marcelka ráda, že je..´, v níž nejen hrála, ale ke hře i zčásti napsala hudbu.
Přizvána byla i do hry Gould z téhož roku, kde také hrála i spolukomponovala hudbu. A v roce 2015 zde hostovala, tentokrát ´jen´ coby herečka a zpěvačka, v inscenaci klasické, v Čechovově Rackovi. Hostovala tedy nyní i v Černé vodě a opět tu uplatnila jak svůj skladatelstký um, tak i svůj specifický zpěv.
Třetí Grácií je do inscenace obsazená Kristýna Podzimková. Její magické charizma nezaniklo ani ve frmolu kulometné palby slov a vstupů jednotlivých postav. Rovněž pánská sestava musela být osvědčená. Chvílemi, ač jde jednoznačně o týmovou práci celého kolektivu, chvílemi se zdálo, jako kdyby přece jen roli hlavnější měl Petr Pochop. Snad přidělenou postavou, snad odtažitým kostýmem, a asi i věkem, se stále více stává střední generací (což opravdu je /* 1975), a tím pádem je i jakýmsi neoficiálním ´doyenem´ a lídrem mužského týmu.
Michal Dudek už v D21 uhrál kde co. A vždy se o něm na jevišti ví. Nezměnilo se to ani v Černé vodě. A to doswitchoval z naivního romantického mladíčka k prefabrikovanému právníkovi moderní doby.
A nakonec tu byl Hasan Zahirovič. Také stálý člen týmu. Roli, do níž byl zvolen, mít prostě musel. A bral to s nadhledem. Občas až k dojemnosti.
Ti všichni tedy hráli jak o život. Hráli postavy, které svedly osud a náhoda kdysi na počátku, na břeh bazénu s noční černou vodou. A hráli i tytéž postavy, které za 20 let rozdělil původ, víra či majetek. Z moci autora hry ale dojde k jakési magické noci, v níž se prolnou se svým mládím a ideály i se svým pokročilým věkem a zajetými kolejemi žití. Osudy se tříští, názory si protiřečí, avšak jakoby kouzlem se rozdíly dvacetiletí žití, změn a vývoje na okamžik mažou. Postavy tak prolnou v čase i gestech. A noc náhle rozkrývá, co bylo, je a raději neprozrazuje, co bude. Což si umíme ostatně domyslet už sami…
Režisérka Lucie Ferenzová k té motanici našla klíč: „Rozhodli jsme se pro divadelní minimalismus, zůstáváme striktně u divácké představivosti a aktivity diváka jako partnera a spoluúčastníka hry. Herci hrají několik postav v průběhu 20 let a dobrodružství přiznaných proměn na scéněje pro diváky detektivkou.Při zkoušení jsme dokonce opustili nadbytečné formální vizuální i hudební efekty a dostali se k čistému teď a tady, ke sdílení a setkávání s živou hrou, která není jen podívaná.To jako divadelní tvůrce považuji v dnešní přetechnizované a vizuální době, za nejzásadnější přínos divadelního umění jako takového.“
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/roland-schimmelpfennig-cerna-voda-aneb-kdyz-divadlo-d21-zaplavila-ci-znovu-po-20-letech-znovu-ano-ale-lepe/
Více o představení Černá voda
