Brány zůstávají otevřeny, den trvá, noc už není
Ester Žantovská : ArtZóna, 09. 06. 2018
Nová spiritualita, čirá abstrakce, úplné oproštění duše od matérie a biologického těla. Zní to jako (anti)utopie? Ale co když je to reálná blízká budoucnost? Takové otázky si s humorem klade režisérsko-dramaturgické duo Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský v inscenaci Cloud v pražském Divadle D21.
Ekonom Tomáš Sedláček, jeden z teoretiků, z jejichž myšlenek tvůrci čerpají, napsal: „Žijeme v době, kdy je již myslitelné − nikoli ovšem žádoucí či zatím proveditelné −, že by člověk žil svůj život na internetu. Již dnes na něm čím dál tím větší část života vedeme. ‚Tam‘ mám všechny kamarády najednou, ať jsou, kde jsou (zkolabovaná vzdálenost), mám tam zábavu, stěhuje se mi tam práce. ‚Nový prostor‘ luxuje čím dál tím více materiálních věcí z našeho okolí a přetavuje je v pouhou duši, smysl, algoritmus, program, účel.“
Vašíček s Jarkovským jsou momentálně „doma“ v hradeckém Divadle Drak. V inscenaci Cloud v zásadě uvádějí citovaná slova do jevištní praxe, včetně Sedláčkovy další myšlenky, že virtuální „windows“ nahradí brzy „doors“ – „dveře, které nám skutečně umožní vstoupit do digitálního světa a nechat reálný svět určitým způsobem za sebou“. Jedním ze zásadních a nejvíce využívaných scénografických prvků jsou totiž troje dveře, vedoucí do místnosti pokryté umělým trávníkem a vybavené barem s podivnými nápoji optimisticky křiklavých barev, skládacími lehátky a velkým nafukovacím bazénkem. Dveře dovolují třem protagonistům vstupovat do virtuálního prostoru – onoho cloudového uložiště – dle libosti, vytvářet si identitu a zase mizet. A při další virtuální „session“ pokračovat, jako by se nic nestalo. V tomhle prostoru neexistuje konečnost, smrt, fatální důsledky, přírodní zákony, nic člověkem neovlivnitelného: „Brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den a noci už tam nebude,“ citují autoři z biblického Zjevení Janova.
A tak se Hana, Ivana a Michal scházejí v Cloudu a vedou nekonečné, často absurdní a ještě častěji typické salónní diskuse o všem možném. „Baví mě ta fúze pohanství s křesťanstvím,“ říká jedna z postav, když se řeší názory na Velikonoce. A co Ježíš, byl by dnes vegetarián? Fungují homeopatika? Jak nejlépe v práci „vykazovat činnost“? Více či méně závažné debaty a filozofování figury prokládají flirtováním a domlouváním si milostných schůzek, což se Michalovi, který to hraje na obě strany, nemůže než vymknout z rukou.
Herci slova pronášejí během toho, co se v plavkách opalují na lehátkách, válí se v naplněném bazénku, nalévají si drinky, sportují. Všechno je nezávazné, každý „uživatel Míša“ si může s klidem dovolit plkavou recenzi divadelního představení – v jedné z nejvtipnějších scén Michal Dudek, hrající Michala, takhle „sejme“ sebe i celou inscenaci („Dudek sám nedokáže utáhnout ani jednoduchou situaci…“). Celé je to hra, každé další setkání v jevištním prostoru uvozuje vstup „nelidské“ postavy v bílé kombinéze a s nabíleným obličejem, která připraví rekvizity na další „level“ – posilovací skákací zařízení, badmintonové rakety, vodní pistole na střílečku. (Smrt se tu prožívá čistě filmově, důležité je, aby byla co možná nejvíc sexy.) Jaké to překvapení pro Michala, když se zničehonic na malou chvíli bílá postava zapojí do hry – kde to jsme? Ale tahle nejistota rychle přejde… Závěrečné drama, které vypadá na konec vztahů, se vyřeší jednoduše: odpojením a novým připojením.
Cloud není ve vidění pohlcujícího virtuálního světa zvlášť objevný, nepřináší radikální vizi. Vlastně ani teorii virtuálního uložiště coby jediné reality nedomýšlí do důsledků. Spíš se Vašíčkovi s Jarkovským daří postihnout absurditu „virtuální“ komunikace fyzicky existujících osob. Repliky si postavy přehazují zvukem vydávaným při polibku (připomíná kliknutí) a dětským plechovým cvakátkem. Namísto smíchu stačí říct s vážnou tváří LOL. Paralelní domlouvání rande se odehrává v bazénku za přítomnosti všech tří; opilost vyjadřuje Dudek vynecháváním a zaměňováním písmen v řeči, jako se to děje při psaném projevu v takovém stavu; v jisté chvíli zase nepochopitelně řve, než ho kolegyně upozorní, že má asi zapnutý Caps Lock. Vulgární vzájemné namlouvání, během něhož Hana s Michalem laxně hrají badminton, působí „face-to-face“ nesmírně hrubě a odpudivě. Dovoluje to písemný projev i právě fakt, že si do tváře nevidí, jak ostatně Michal nepřímo přiznává: „Tohle je jinej žánr.“ Pravidla „žánru“ i to, jak snadné je se v něm zcela ztratit, podávají Vašíček s Jarkovským i jejich herci s lehkostí a vtipem.
Více o představení Cloud
