Utrpení mladého Werthera/Die Leiden des jungen Werthers aneb když láska přejde ve smrtonosnou past
Richard Koníček : http://www.www-kulturaok-eu.cz, 17. 01. 2018
Změna je vývoj. Čtenáři našeho webu z této rubriky vědí, že věrně a rádi navštěvujeme vinohradské divadlo D21. Počet navštívených premiér od roku 2013 už ani nepočítáme, ale dají se – až na jednu – najít na www.www-kulturaok-eu.cz. Výjimkou byla ´poetická groteska ve verších pro dospělé i děti´, jak zní podtitul, Straka v říši entropie (Markéta Baňková/Věra Herajtová). Chyba. A to zahajovala novou sezonu. Čím se ta sezona liší od předchozích, se nám tedy zjevilo až na další premiéře, na inscenaci Utrpení mladého Werthera. A proč by měla být sezona jiná než předchozí? Změnou uměleckého vedoucího. Jiřího Ondru vystřídal Jakub Šmíd (student FAMU, mimo jiné i Divadlo Husa na provázku). Pokud jde o změnu, nic bulvárního v tom není. Důkaz?
9. 3. 2018 bude premiéra hry Svatojánská noc
(Mircea Eliade – Jiří Ondra)
v režii Jiřího Ondry.
Změna je vývoj. Nic víc.
A jaká změna a vývoj?
Odpověď zní:
Poetika a esprit her trvá, soubor v základu také,
a specifické a úspěšné prvky
směsi pohybového divadla, hudby, výtvarných gagů i mix humoru a tragiky rovněž.
Tak hurá!
Dokladem je Utrpení mladého Werthera. Hra, kterou zdramatizoval a režíroval už nový umělecký šéf Jakub Šmíd. A? V D21 jsme doma dál. To je pro diváka hlavní. Vyhraněný stav divadla se nemá měnit revolučně, šokem, ale evolučně, citem. Divák je konzerva, a když někam chodí, tak proto, že čeká to své. Tak se se změnami kurzu musí nakládat opatrně.
Neklasická klasika
V D21 se pouští rádi do klasiky. „Přežvýkají“ si ji po svém. Výjimkou není ani Werther. Pro ozřejmění faktů: Hra adaptuje román Johanna Wolfganga Goetha, z roku 1774. Z doby vzbouzení (pre)romantismu, umělecko-filozofického hnutí konce 18. a počátku 19. století. Charakterizován je hlubokým a sžíravým citem, sveřepostí individualit, touhou žít na doraz a zmítáním ve strádající či trpící duši. Revolta k tehdejší dominanci osvícenství a klasicismu.
Utrpení mladého Werthera je o sžírajícím,
pak spalujícím a nakonec agresivně patologickém vztahu Werthera
k mladé, již zasnoubené, Lottě.
Ta vztah zprvu poblouzněně opětuje (je tak odlišný od nápadníka),
po své svatbě už ale pro bezvýchodnost,
pak i pro milencovu zraňující urputnost a umanutost – Werthera – odmítá.
To graduje Wertherovy ataky a vede až k trpkému konci.
Vše v duchu romantismu.
Nic moc pro moderní dobu vlády emancipovaných dívek a žen?
Omyl. Dramatizace Jakuba Šmída ukázala, že i tento příběh se k dnešku hodí.
Vždyť to celé nepominulo.
Jen kulisy se mění a projevy protagonistů by byly z vnějšku jiné…Ale uvnitř?
„Příteli rozmilý, jak podivné je srdce člověka!“
Posun do jiných kulis
Odstup si inscenátor románu v ´ich-formě´, podaného formou fiktivních Wertherových dopisů Vilémovi, jistému imaginárnímu příteli, zajistil chytrým tahem. Osoby jsou tu současné a vyprávějí, citují slova románu, dokonce – záměrně – v ne úplně jazykově moderním překladu J. A. Saudka. Herci tak postavy přiznaně hrají z pohledu současníků. Fikce o vyšetřování, kdo fakticky Werthera zabil, nutí promýšlet příběhem z nadhledu. Ano, byl láskou až šílený a konec si v podstatě nalinkoval předem, ale výčitky mohou mít a podíl na tom mají vlastně i ostatní postavy příběhu. Lotta i její snoubenec, následně manžel a dokonce i ta ´bezvýznamná slečna´. Život a jeho zákruty jsou totiž vždy součtem okolností a vlastních dispozic.
Humor jako živá voda
Tragický příběh by sám o sobě byl tristní. Dnešní člověk má tragédií kolem na talíři až až, až otupuje. Když se to ale opepří, osolí, oživí humorem, probudí se vnímání a tragika není tak pohlcující a banální, ale nabízí se tak příležitost pro zamyšlení se diváka. Ten má čas si oddychnout od napětí a přemýšlet. O humornou složku se dílem starají všichni herci, ale zásadní je tu role principálky divadla D21, Hany Mathauserové. Její vstupy jsou oživující a perfektně načasované. A vzhledem k její letoře se dá možná uvažovat i o jejím pozvolném posunu do rolí svébytných osob střední generace, jež život, ale i divadlo potřebují jako soli.
Umanutý milenec a odmilovávající se láska
Když je něco posedlostí, když se něco láme přes koleno za každou cenu, tak z toho musí rupnout v hlavě. Moudřejší má ustoupit. To v lásce bolí, ale míň než kulka v hlavě. Sám autor románu, Johan Wolfgang Goethe o tom věděl své. Ale ani jeho příběh nenaplnitelné lásky k Ulrice von Levetzow, jenž se dodnes vznáší Mariánskými Lázněmi, kde se odehrál a smutně dozněl, se pro Goetheho nestal tragédií. Pan tajný rada z Výmaru si svou hlavu neprohnal kulí, nýbrž odjel a už se nikdy nevrátil. A Ulrika? Ta se do smrti nevdala a věnovala se dobročinnosti. Tohle ale Werther neuznal a tlačil na pilu tak, až milou znechutil, děsil a stal se hrůzákem i pro všechny kolem. To stojí za zamyšlení, zejména v době internetu a vymožeností, co tomu nahrávají. Dnes mluvíme o stalkingu a definujeme to jako nekonečné fyzické sledování, nechtěné kontakty s obtěžovanou, sběr informací o ní a ataky příbuzných i přátel. Stalker je patologicky posedlý zájmem o danou osobu. Tečka. Nic nového pod sluncem. A to příběh vznikl v roce 1774!
Scéna jako vždy variabilní
Scénu navrhla Lenka Odvárková. Nápad (od začátku do konce) se sterilní a strohou policejní vyšetřovnou (stůl, židle, notebook, kopírka) je studený a zebe. Pár rekvizit, improvizovaný skleník, co nabízí vhled do soukromí domu i pokoje, dotvářejí scénu k pestré variabilnosti. Hra hraje s naší fantazií a jde to celkem snadno. Chápeme, soucítíme, vidíme a horlíme.
Kvartet hraje jak z partesu
Čtveřice herců nepřehrává, promyšleně tlačí děj do drsného konce, a přesto dodržuje odstup. Kaleidoskopicky nám ilustruje a dokládá citacemi epizody, jež jsou uvozené datem, kdy se odehrály. Jak když vyšetřovací tým skládá puzzle případu. A přece jsme v tom po uši. Jsme s nimi a chvějivě tušíme, kam se to řítí.
Dobrá práce režiséra, herců a zásluha dramaturgyně Kristýny Čepkové.
V hlavní roli objevíme hostujícího Kryštofa Krhovjáka (Werther). Multifunkční to osobnost se zkušenostmi z TV i divadelních projektů (Venuše, Meet Factory aj.). Lottu, ale i slečnu B. ztvárnila mnohotvárná Kristýna Podzimková, kmenová herečka D21. O Haně Mathauserové už zmínka byla. Bez ní by to celé nebylo tak vypointované, jak bylo. Její tečky i rozehrávky, gesta a bonmoty tvrdily hru jako basa muziku.
A Michal Dudek (Albert)? Další pilíř D21? Měl tentokrát méně prostoru. Suchara ustál s přehledem, zoufalce zmítajícího se mezi soukromým životem a prací také, a stejně tak na něj vybylo i pár správných hlášek a gagů.
Co dodat?
Dvě poznámky. Oficiální a soukromou. Nejprve oficiální. Goethovo Utrpení mladého Werthera se tenkrát stalo bestsellerem a ovlivnilo nazírání mladých. Sebevražda se stala romantickým gestem. Román měl fenomenální úspěch, ale autor se už od něj pak spíš distancoval. Dost to souvisí s jiným Goethovým počinem – Götz von Berlichingen. Hrdina žije podle ideálu „Sturm und Drang“/Bouře a vzdor (ta slova se v inscenaci objeví bez bližšího vysvětlení, psána Wertherem na tabuli!). Pro hnutí byl hrdina aktivní, hrdý a vzdorný, toužil po nezávislosti, žil přátelstvím, láskou a přírodou.
A ta soukromá poznámka? Psal se rok 1968, když autor těchto řádek nosil své první básně a texty do ´Experimentální zájezdové scény Maringotka´, založené a vedené paní Zuzanou Kočovou (režisérka, autorka a herečka) podle idejí jejího zesnulého manžela – E. F. Buriana. Té autor těchto řádek svěřoval své první práce a ona mu je s citem, leč objektivně, hodnotila. Asi hodně s citem a hodně moudře, neboť se psaní věnuje už půl století a půl života se jím i živí. A právě v Maringotce se prvně seznámil s dramatizací, realizovanou touto scénou, s divadelním zpracováním Goethova románu Utrpení mladého Werthera. A… a přiznává, že si už vůbec na tu inscenaci nepamatuje. Snad vinou v té době 16 let nezralosti, snad inscenací samou. Od té doby se hra u nás inscenovala víckrát. Ale míjela ho. Až teď na sklonku žití, na konci oběžné dráhy, se s hrou setkává znovu. A pak, že dějiny nejdou do kruhu…
Více o představení Utrpení mladého Werthera
